Představení Její Pastorkyně, které se poprvé v rámci festivalu odehrálo ve čtvrtek 5. listopadu, avizovalo špičkovou událost. Pod taktovkou dirigenta Jakuba Hrůši hráli Bamberští symfonikové, role byly osazeny pěvci a pěvkyně ze zahraničí: Corinne Winters, Nicky Spencem, Thomasem Atkinsem, i z domova: Eliškou Weissovou, Jitkou Zerhauovou, Svatoplukem Semem, Ladou Bočkovou, Davidem Szendiuchem a Jarmilou Vantuchovou. V inscenaci režiséra Martina Glasera z roku 2015 se zrodil nový umělecký útvar. 

Opera, pro kterou libreto si napsal sám Leoš Janáček podle divadelní hry Gabriely Preissové, je dnes součástí zlatého fondu světové operní literatury. A je splněným snem organizátorů, že se do Brna sjíždí milovníci opery i znalci, aby se podívali a poslechli si, jak se Janáčkova opera má hrát. Je poctou, že u dirigentského pultu stál dirigent Jakub Hrůša, který platí dnes za nejlepšího reprezentanta české hudby v zahraničí. V Brně se mu dostalo náležitě vřelého přijetí, již při příchodu před orchestr ho vítaly nadšené ovace, které se stupňovaly před každým jednáním, aby vyvrcholily po představení dlouhotrvajícím potleskem a voláním ve stoje. 

A byly to ovace oprávněné. Bamberští symfonikové hráli s obdivuhodným nasazením a niterným nábojem, který se projevoval jak v sólových prvních houslích, tak i v partech dalších nástrojů, zejména lesních rohů, ale i dřevěných dechových nástrojů. Společně vytvářeli obdivuhodně barevně vyrovnané jemné pletivo hudebních motivů, které se postupně slévaly až do obrovské hutné, přesto měkce hladivé hudební materie, vytvářející klenuté linie a zvýrazňující dramatičnost děje, aniž by překryla pěvce, ale jen podpořila jejich dramatický výraz. Pověst o neakustičnosti Janáčkova divadla tak byla zcela popřena a Jakub Hrůša prokázal, že toto divadlo je naopak určeno právě pro světové pěvce a exkluzivní umělecké počiny. 

Inscenace sama prošla mnoha léty, ale nic to neubralo na její životnosti. Naopak, jako by dostala nový impulz a oproti minulým provedením díky byť jen jemným inovacím, znovu ožila. Využitím momentů, které dřív divák nepostřehl, se najednou rozvinul nový rozměr. Například jablka: Jsou tu od počátku inscenace, válí se po zemi, překážejí sboru i tanečníkům, Stařenka s Jenůfou je imaginárně krájí – se teď dostala do hry. Na samém začátku, v předehře, jsou tři taneční páry, dívky jsou těhotné, v rukou jablko, nabízí ho partnerovi. Jablko hříchu, ale z lásky. Nikdo jim neodolá, Laca si jablko maně čistí o oblečení, pak se zakousne. Neodolá jim ani Števa, ani Stařenka, ba ani Jenůfa. Vztah Lacy a Jenůfy si od počátku pomalu prochází proměnou. Laca, který Jenůfu chytí zezadu jako pírko, zvedne ji: „Kdyby ti to Števa učinil…“. Najednou se do jejich vztahu dostává životné, zatím nevysvětlitelné napětí. Postavy Karolky a Števy ožily a Karolka není jen figurka, ale živoucí, energií nabitá dívka. A Kostelnička, životná a emocemi nabitá. I přesto, že bylo využito nové kritické edice, označované jako „verze poslední ruky,“ podle Janáčova určení před předáním v roce 1915 dirigentu Karlu Kovařovicovi, která vychází v nakladatelství Universal Edition pod vedením Jiřího Zahrádky. V této podobě je z prvního jednání vypuštěna velká árie Kostelničky, vyprávějící o jejím vztahu s manželem alkoholikem, která objasňuje její jednání v příběhu. Pro pochopení postavy je árie klíčová, po jejím vypuštění to má představitelka Kostelničky těžší, aby podprahově sdělila publiku důvody svého rozhodnutí. O to větší zde má úkol hudba, která podkresluje psyché postavy, stejně tak, jako ji musí vykreslit pěvkyně. Je vůbec otázkou, zda je název opery Její pastorkyňa vypovídající, když už ani Češi nevědí, kdo to byl pastorek. Měla by se raději opera jmenovat Jenůfa, jak ji uvádějí v zahraničí? Není nakonec hlavní postavou opery sama Kostelnička? Psychologická režie Martina Glasera na otázky odpovídá pomalu, postupně, ale zřetelně. Pomáhá mu scéna Pavla Boráka i opulentně barevné kostýmy Markéty Sládečkové. Scéna je puristická a půvabná. Stačí málo, jen motiv lehkého přístřešku na čistém prosvětleném pozadí, spolu se starým stromem. Jabloň opadala, je zima, interiér zaplnily čtyři na sebe navazující přístřešky. Všechny čtyři stejné, postavy procházejí z jednoho do druhého, k sobě blíž, nebo od sebe dál. Čtyři postavy, Kostelnička, Jenůfa, Laca, Števa. Každý se pohybuje ve stejném přístřešku – světničce – ale každý je v jiném, vlastním světě, tedy sám za sebe. Poslední jednání je ansámblové, tedy velký přístřešek pro všechny svatebčany. Po jejich odchodu zůstávají jen Kostelnička a Rychtář. “Rychtáři, veďte mne…”, ten ji však překvapivě veze i s přístřeškem do propadliště. Nakonec scéna zcela prázdná, černá, probleskuje jen jeden reflektor – „Odešli, jdi také,,.“ Laca s Jenůfou se ocitají v černé beznaději. Lehce se rozsvěcuje – „Včil k tobě mne dovedla láska, ta větší, co Pánbůh s ní spokojen!“.  Vzadu se na jeviště spouští déšť. Jdou do nepohody, přesto ke štěstí. Jednoduché výrazové prostředky dovádí režii k vyvrcholení příběhu, ke katarzi, která svírá srdce pravdivostí, o jakou usiloval Janáček. Dovoluji si tvrdit, že by měl zcela jistě radost. 

Výkony všech účinkujících byly velmi kvalitní a na skutečně světové úrovni. Samozřejmě by se někde daly najít výhrady, jde přece jen o lidské výkony, ale je důležitý výsledný efekt a ten byl ohromující.  Jenůfu zpívala hvězda letošního festivalu, Corinne Winters. Americká pěvkyně se publiku představila již na festivalu v roce 2022 jako Káťa. Hlas byl znělý, s kulatým témbrem, a dobře se nesl do publika. Herecky byla zpočátku ostýchavá, ale pak se do role vžila a dokázala, že jí publikum věřilo. Také pro její velmi dobrou, srozumitelnou češtinu a prostý, upřímný výraz. 

Kostelničkou byla Eliška Weissová, která vzbuzovala velkou zvědavost. Pěvkyně, která zpívá především na zahraničních pódiích, se v Brně objevila na scéně Janáčkovy opery poprvé. A bylo to zjevení! Objemný, temně zabarvený, průrazný hlas, s pevnými, zářivými výškami a hutnými hloubkami, okamžitě zaujal a postupně nabýval na údernosti, až do vrcholu „Vidíte ji, Kostelničku!“ a do hrůzou naplněného „Jakoby sem smrt načuhovala!“. V závěrečné scéně naopak překvapila procítěnými piany, podpořenými opravdovým prožitkem. Její „Odpusť mi jenom ty.“  dojímalo odevzdaností a prostotou. Byla to Kostelnička lidská, bez patosu, která jedná ze zoufalství, ale pevně a odhodlaně. 

Dva milovníci, dva bratři, dva tenoristé. Janáček nejspíš moc tenory rád neměl, psal jim vražedně vysoké party a v této opeře tomu není jinak. Števa je vychloubačný excentrik, nafoukaný a poněkud hloupý. Jenůfku má rád, jen když je to legrace a když září její „jablúčkové líca“. Typově ho ideálně zastal tenorista Thomas Atkins z Nového Zélandu, jehož hlas sice chvástavá forte Števy dobře zvládl, ale mnohem líbeznější barvu hlasu předvedl v pianech v závěru s Karolkou. Oproti němu měl mnohem větší prostor pro vykreslení postavy skotský tenorista Nicky Spence v roli Lacy. I jeho exteriér vytvoření role pomohl, postupně se z opomíjeného otloukánka dokázal vypracovat na chápavého, milujícího a zodpovědného člověka. Jeho tenor zde již několik let publikum zná a ví, že jeho silnou stránkou jsou právě tenorové výšky, které mají průraznost i nosnost a které z něho dělají ideálního janáčkovského pěvce, nicméně svému hlasu dokázal propůjčit i potřebnou něhu. Dva zcela protikladné typy, oba své postavy vykreslili velmi přesvědčivě. Další postavy jsou menší, ale stejně důležité. Tím, že byly obsazeny výbornými pěvci, dostalo představení celistvost a spádu. 

Stařenkou byla již tradičně Jitka Zerhauová, jejíž hlas je stále pevný a nosný a byla pevným záchytným bodem na jevišti. Zářivý soprán Jany (nikoli Jana) zazněl ze zákulisí v podání Martiny Mádlové a její vpád na jeviště vnesl do děje jiskru. Stárek v podání Svatopluka Sema se stal až démonickým, když zaburácel svým barytonem “Tys jí to urobil naschvál!” Rychtáře zpíval nosným barytonem David Szendiuch a sympaticky a přirozeně vyzněla Rychtářka v podání Jarmily Vantuchové. Líbezná Karolka vnesla díky jásavému sopránu Lady Bočkové do děje světlo a radostnost. Part není velký, přesto pěvkyně dokázala na krátkém úseku okouzlit měkkostí svého hlasu a sladkostí kantilény, ale i vykreslit zvrat ve vztahu se Števou. Všechny postavy spolu vytvořily velmi kompaktní a vyrovnané dílo, kde nebylo hluchých míst a kde se síla výpovědi bez přerušení linula do hlediště, aby zasahovala publikum silnými emocemi. To se odměnilo na závěr obrovským jásotem a ovacemi. 

Je škoda, že tato výjimečná inscenace končí. Derniéra bude v sobotu 7. listopadu, ale jen proto, že se již chystá inscenace nová. A to dokonce v koprodukci přes několik světadílů: spolu s Janáčkovou operou to bude opera v Buenos Aires a v Tokiu (viz ZDE). Janáčkova hudba tak zasáhne a propojí doslova celý svět. 

Foto: Marek Olbrzymek

Facebook X E-mail WhatsApp