Na Festivalu Janáček Brno se v Janáčkově divadle hrála 24. října opera Liška Bystrouška. Inscenace Jiřího Heřmana z roku 2018 se dočkala zajímavého obsazení. Bystroušku zpívala Kateřina Kněžíková a Revírníkem byl Adam Plachetka. Hrál ORF Radio-Symphonieorchester Wien pod taktovkou Tomáše Netopila. Po představení se ještě konalo překvapení od oslavence Richarda Nováka, někdejšího dlouholetého představitele Faráře a Jezevce. Závěr večera byl velmi emotivní a publikum blahopřálo pětadevadesátiletému pěvci ve stoje se slzami v očích. 

Liška Bystrouška patří k divácky nejoblíbenějším operám Leoše Janáčka a je vděčnou podívanou i pro děti, když se režisérovi povede oslovit jejich fantazii. A v případě režiséra Jiřího Heřmana se to povedlo díky neotřelému nápadu. Příběh se hraje v Dětském domově Dagmar v Brně, který založil kdysi Rudolf Těsnohlídek, autor předlohy, podle které Leoš Janáček napsal libreto. V příběhu vystupují děti se svými plyšáky a dřevěnými mechanickými hračkami, které se zapojují do děje. 

Revírník je ředitelem domova, kde žije se svojí paní Revírníkovou, a celý příběh se odehrává ve stejných kulisách. Autor scény Dragan Stojčevski přišel na chytré řešení. Prasklá zadní stěna se otevírá směrem nahoru, a do místnosti tak vstupuje panorama lesa i se stromy. Pod vyvýšeným pódiem je propadliště, kde nacházejí útočiště zvířecí nory i zvědavé slepice. Kostýmy Alexandry Gruskové evokují dvacátá léta dvacátého století a současně vtipně kopírují zvířecí exteriéry. Emoce úspěšně navozuje světelný design Daniela Tesaře a jeviště plní zvířátka v podání dětí z Dětského sboru Brno, vedeného Valerií Maťašovou. Kateřina Nováčková si vyhrála s napodobováním pohybu zvířátek v podání dospělých zpěváků, baletu i dětí. Obyvatelé Dětského domova se proměňovali v různé brouky, chrobáky, kobylky či motýly, zaplňovali jeviště, vytvářeli neustálým pohybem vzruch na jevišti a oživovali krásné hudební mezihry. 

Hudbu Leoše Janáčka nastudoval s orchestrem ORF Radio – Symphonieorchester Wien dirigent Tomáš Netopil. Ten si dal záležet na kompaktním a zvukomalebném zvuku orchestru, zejména se povedly širokodeché fráze, evokující a oslavující krásu lesa a přírody vůbec. Orchestr zněl velmi čistě, odlehčeně a dojímaly jeho melodické úseky. Nijak nezakrýval pěvce a ponechal jim prostor pro rozvinutí hlasů.

Za osm let se obsazení mnohých rolí muselo změnit, ale pro festivalové představení znamenalo největší lákadlo vystoupení Kateřiny Kněžíkové v roli Bystroušky a Adama Plachetky v roli Revírníka. Oba jsou vynikajícími pěvci i herci, a představení tak dostalo exkluzivní provedení a spád. Bystrouška byla náležitě dravá, ale i mile roztoužená a spravedlivě rozhořčená na Haraštu. Její krásný barevný, zářivý a současně i hladivý soprán se nesl prostorem a pěvkyně plnila divadlo i svým charismatem. Dominantní postavou na jevišti byl Adam Plachetka, který ztvárnil postavu Revírníka s nadhledem, porozuměním a krásným sytým barytonem. 

Obsazení dalších postav bylo částečně původní, jako galantní elegán Zlatohřbítek Václavy Krejčí Houskové, jejíž mezzosoprán zněl hutně a hladil ucho posluchače, Rechtora a Komára představoval znělým tenorem Petr Levíček, nešťastným Farářem s hutnými hloubkami byl Jan Šťáva. Revírníkovou, která stále uklízela, vařila a hubovala manžela, ale především stále pletla obrovskou rezavou šálu, visící z provaziště, byla Daniela Straková, která zazpívala i Sovu a hlasově se jí dařilo i v těchto poslechově nevděčných rolích. Páskem byl Petr Karas, Páskovou a Datlem Hana Kopřivová Šumníková, Kohoutem Andrea Široká, Lapákem Alžběta Symerská a drzým vrahem Haraštou byl se znělým barytonem Roman Hoza. Pohybovalo se tu ještě mnoho dalších zvířecích účinkujících, ze kterých na sebe nejvíc upozornil drobný Viktor Dvořák v roli Skokánka. 

Tento sotva škole dorostlý zpěváček prokázal obrovskou schopnost sebeovládání a koncentrace. Malým, trochu ještě zastřeným dětským hláskem skvěle intonoval a dokázal se přesně strefit do rytmu doprovázejícího orchestru. Musel však dostát ještě daleko většímu úkolu, neboť režisér Jiří Heřman připravil publiku velké překvapení. 

Představení totiž bylo věnováno bardu brněnské opery, basistovi Richardu Novákovi, který 2. října oslavil své 95. narozeniny! Na pódium přišel sám, bez doprovodu a pomůcek a vtipně odpovídal na dotazy pana režiséra. Po rozhovoru přišlo slíbené překvapení. Richard Novák kdysi zpíval jako basista v opeře Liška Bystrouška Faráře a Jezevce. V tento večer si ale troufl na celý závěr opery, aby zazpíval, sice ne už plným, ale stále ještě znělým hlasem, podepřeným dechem, s dobrou výslovností a s otevřenými výškami, part Revírníka: „Neříkal jsem to? Malovaný jak vojáček, hlavička kaštanová…“ A dokázal zazpívat i kantilénu: „Jak je les divukrásný…“ …až po „ty potvoro studená…“ , a to už stál vedle něho maličký Skokánek s kyticí v ruce, kterou dostal předtím při děkovačce. A ještě jednou, vedle starého pěvce, před celým nastoupeným ansámblem a plně obsazeným hledištěm, zazpíval nebojácně své „toto jsem nebyl já, to byli dědóšek…“. Setkání generací, mezi nimiž bylo 90 let. Předávání pomyslné štafety – a teď je to na tobě, kloučku…! Hlediště bouřilo potleskem a výkřiky, a slzy dojetí se kutálely po tvářích i těm otrlejším v publiku. Richard Novák odešel s hlavou vztyčenou z jeviště a po představení ještě dával autogramiádu těm, kdo měli ještě sílu a chuť na ni zůstat. Silná osobnost a tvář brněnské opery, Richard Novák, ještě dokázal publiku uchystat silné okamžiky dojetí a vděku svým okázalým rozloučením. Hodně zdraví a klidu v životě, Mistře!

Foto: Marek Olbrzymek

Facebook X E-mail WhatsApp