Plzeňské Divadlo J. K. Tyla uvedlo v sobotu 17. října v premiéře novou inscenaci opery Giacoma Pucciniho Bohéma. Místo výpravného představení, které by přeneslo do bohémské Paříže, však divákovi předkládá vcelku fádní podívanou. Režie je dílem Rocca, umělce slovinské národnosti, a v premiérový večer dirigoval Jiří Štrunc.

Pucciniho opera Bohéma patří bezesporu ke zlatému fondu světové operní literatury. Má vše, čím dokáže dodnes návštěvníka operního představení zaujmout: krásnou hudbu, efektní pěvecká čísla, dramatický děj i tragické finále. 

Hudebního nastudování nové plzeňské inscenace Bohémy se ujal Jiří Štrunc. Orchestr vedl někdy příliš vzletnými gesty k vyšší dynamice, někde volil až moc rychlá tempa, zejména ve třetím jednání. Bohužel tak jednak nepostihl atmosféru mrazivého pařížského jitra, a – co bylo markantnější – ztížil sboru výslovnost textu (sbormistr Ondřej Kunovský). V zásadě lze ale říci, že dirigent operu nastudoval v intencích interpretační tradice spolehlivě.

Jak výše zmíněno, opera je u diváků oblíbená i pro efektní árie. Pozornost bývá upřena zejména na představitele hlavní mužské role básníka Rodolfa, interpretujícího slavnou árii Che gelida manina. V nové plzeňské inscenaci je do této role obsazen Richard Samek, tenorista krásného hlasu s barvou typickou pro italské pěvce či obecně pěvce z jižních zemí. Během kariéry zpíval mnoho rolí z českého i světového repertoáru a nelze se tedy divit, že jeho krásný hlas poněkud ztěžkl. Proto mu divák jistě odpustil – z následného potlesku to bylo zřejmé – že v konci árie se uchýlil k nižší, autorem napsané verzi, bez vysokého „c“. Celý part jinak přednesl spolehlivě a poslouchat jeho hlas je stále potěšením. Do role jeho partnerky Mimì byla obsazena americká pěvkyně působící již několik let v České republice Bree Nichols. Má krásný hlas, zpívala spolehlivě, nicméně její výkon působil neangažovaně: pěvecky jistý, dramaticky nevýrazný. To naštěstí neplatí o výkonu představitelky další významné sopránové role této opery, Michaely Katrákové v roli Musetty. Slavnou árii Quando m‘en vo‘ přednesla suverénně a s potřebným šarmem. Další důležitou postavou příběhu a výraznou pěveckou rolí je Marcello, interpretovaný Jiřím Hájkem. Zdá se, že pěvec neměl svůj nejlepší den, možná byl indisponován, nicméně třeba říci, že jeho vysoké tóny neměly ten patřičný lesk, jaký italská opera vyžaduje. Po herecké stránce je Jiří Hájek velmi talentovaný umělec, takže i jeho Marcello byl plnohodnotnou jevištní postavou. Z dalších postav, Rodolfových bohémských kumpánů, zaujal Dominik Klapka v roli Chaunarda. Tato postava zůstává při inscenacích Bohémy často poněkud ve stínu, nemá výraznou árii, pouze vyprávění o tom, jak nečekaně přišel k výdělku, a bývá někdy obsazována barytonisty na konci kariéry. V Plzni tomu tak nebylo, Dominik Klapka zpíval znělým hlasem příjemné barvy a na jevišti rozhodně nebyl přehlédnutelný. Krásnou basovou barvou zaujal představitel Colina Andrij Charlamov. Z menších rolí je třeba zmínit spolehlivého Jevhena Šokalo. Jako domácí Benoit, domáhající se zaplacení nájmu, byl patřičně komický a jeho jadrný hlas se k postavě dobře hodil. Postaršího Musettina ctitele Alcindora vytvořil v premiéře zkušený Jan Ježek, vždy pěvecky spolehlivý a jako herec výrazný. Interpret dětského sólíčka ve druhém jednání zůstal bohužel pro diváky v anonymitě, zasloužil by pochvalu. Stejně tak zaslouží uznání celý dětský sbor Kajetán, v Plzni vždy tradičně výborně připravený. Podivně naložili inscenátoři s rolí Parpignola, kterou rozdělili mezi dva představitele, pěvecký part interpretoval David Cizner. Jedinou větu, kterou tento part má, interpretoval pěvec příjemně znějícím hlasem. 

Úvaha, co inscenátoři, resp. pravděpodobně především režisér, sledoval rozdělením role Parpignola mezi dva interprety, vede k zamyšlení nad celkovou režijní koncepcí inscenace. Jejím autorem je slovinský režisér působící pod pseudonymem Rocc. Je absolventem režie na brněnské JAMU, kde v současnosti působí jako hostující pedagog. Giacomo Puccini napsal operu v období, které nazýváme verismem, kdy autoři oper usilovali o pravdivé ztvárnění životních situací, osudů a prostředí. Murgerova novela, která je literární předlohou libreta autorů Luigiho Illiky a Giuseppa Giacosy, se sice odehrává v polovině 19. století, její reálie umožňují přenést děj do dob pozdějších, byť s výběrčími mýtného u bran Paříže je to trochu problematické. Jedná se však o detail, který lze při posunu do jiného časového období ignorovat.

Režisér zbavil Pucinniho operu dobového koloritu, soustřeďuje se výhradně na příběh hlavních postav. Sbor ve druhém jednání redukoval na jakýsi pobíhající a tančící chór ve fracích, jehož jevištní akce nijak nesouvisejí s tím, co sboru předepsali autoři. Na jevišti inscenuje režisér i dvě přidané němé, resp. pohybové role. Inscenaci otevírá postava v bílém kostýmu klasického mima, vynoří se zpoza černé opony, částečně z obou stran dělící jeviště přibližně v jedné třetině na dvě části, a zve postavy příběhu do děje. Během večera se pak příležitostně vrací. Ve třetím jednání se poněkud popisně objevuje na jevišti další němá taneční postava, Smrt, která si v závěru odvede Mimì (pohybová spolupráce Jarmila Hruškociová).

Režisér je pod inscenací podepsán i jako scénograf. To, co bylo k vidění na jevišti, je však velmi obtížné nazvat scénografií: prázdná scéna se zmíněnou oponou z černého sametu, za ní šikma až k horizontu, v prvním jednání velký měsíc, poněkud kýčovitě spouštěný ve finále duetu, v třetím jednání jedna pouliční lampa, ve čtvrtém jednání jakési stropní světlo, které se v okamžiku, kdy Mimì zemře, rozzáří a následně zhasne. K tomu pár židlí a stolů. A v prvním jednání barel, ve kterém plane oheň. Že pro tuto scénografii bylo nutno ještě angažovat asistenta, jak je uvedeno v programu, je zarážející. Podobné co o scéně je možno říci i o kostýmech, jejichž autorkou je Belinda Radulovič. Sólisté mají soudobé konfekční obleky, jediné, co na jevišti kostýmně zaujme je župan, do kterého je oděn Benoit, a kalhotový kostým Musetty, který ovšem není nijak atraktivní ani vyzývavý, což je v rozporu s charakterem postavy. Odhalení nožky Musetty však bylo efektní. Mimì má dlouhé bílé šaty, které nekorespondují s pánskými kostýmy. Sbor měl ve druhém jednání již zmíněné fraky, ve třetím šedé kostýmy neurčitého tvaru. Dětský sbor ve druhém jednání byl v jednotných bílých kostýmech. 

Nová inscenace Bohémy v Plzni je pokusem inscenovat operu „jinak“. Bohužel nepřináší nic, co by výrazně zaujalo a ozřejmilo, proč se inscenátoři vydali právě touto cestou, co chtěli svojí inscenací říci.

Foto: Irena Štěrbová

Facebook X E-mail WhatsApp