Opera Národního divadla uvedla 15. října v premiéře Debussyho operu Pelléas a Mélisanda. Největší hodnotou nové inscenace je bezesporu hudební nastudování francouzského dirigenta Patricka Fournilliera. Naopak německý režisér Christof Loy se svojí koncepcí duchu díla velmi vzdálil.

Pod vedením dirigenta Patricka Fournilliera hrál Orchestr Národního divadla soustředěně, v krásném souzvuku. Debussyho partitura může posluchači znít monotónně, někdy až nudně. To se s dirigentem Fournillierem nestalo, dynamickými i tempovými změnami držel posluchače v napětí a vytvořil skutečně dramatickou atmosféru.

Další výraznou hodnotou nové inscenace jsou některé pěvecké výkony. Titulní ženská role bývá obsazována sopranistkami i mezzosopranistkami, vedení opery Národního divadla se rozhodlo pro druhou variantu a dalo příležitost své domácí pěvkyni Arnheiður Eiríksdóttir. Přednesla náročný part krásně, i v dynamicky vypjatých místech zněl její hlas volně a barevně. V intencích režie vytvořila i přesvědčivou jevištní postavu. Dalším pěvcem, který si z premiérového večera odnesl pomyslný vavřín, je barytonista Pavol Kubáň v roli Golauda. Jeho jinak spíše lyrický hlas, který ideálně uplatňuje v rolích v Mozartových operách, zněl tentokrát velmi dramaticky, aniž by ovšem ztratil cokoli ze své krásné barvy. Byl to pěvecky i herecky velký výkon. Z domácích pěvců je třeba ještě jmenovat Jiřího Sulženka v malé roli Lékaře, který zaujal stále barevným a znělým hlasem. Velkou pochvalu zaslouží Joshua Alvarez v dětské roli Yniolda. Z hostujících pěvců se svého úkolu zhostila nejlépe Eva Kroon v roli Jenovéfy, její hlas má příjemnou barvu a přes nevelký rozsah role zaujala výkonem, který zůstane v paměti diváků. 

Výkony dalších dvou hostujících pěvců vyvolávají rozpaky a nutí k otázce, proč nebyli do těchto rolí obsazeni domácí pěvci. Představitel Pelléa David Oller se na svých webových stránkách prezentuje jako barytonista, jeho hlas má však spíše tenorový, nikterak zajímavý témbr. Impresionisticky barevná Debussyho partitura by si zasloužila vhodnější hlas. Švédský basista Anders Lorentzson part starého krále Arkela spíše deklamoval, než zpíval. Jeho hlas jako by už neměl potřebnou sílu i barvu.

K režii byl přizván německý režisér Christof Loy. Jeho koncepce se zcela míjí s charakterem Debussyho opery. Nejeden operní milovník si spojí v mysli název opery Pelléas a Mélisanda se slavnou scénou s Mélisandinými rozpuštěnými vlasy, splývajícími dolů z věže. Je to pro Maeterlinckovo drama i Debussyho operu scéna ikonická. Inscenovat ji nápaditě a vyhnout se přitom kýči není samozřejmě snadné. Když se neví, jak na to, řešení je jednoduché: tuto scénu prostě nerealizovat, ignorovat, co se říká v textu hry, a inscenovat jevištní dění neohlížeje se na záměr autora. Takové řešení zvolil i režisér inscenace a zřejmě se domnívá, že hloupý divák je bez reptání přijme jako „moderní“ a „novátorské“. Nepřijme!

Toto kruciální zjednodušení důležité jevištní situace není však tím nejvážnějším prohřeškem, kterého se režisér dopustil. Maeterlinckovo drama i Debussyho opera vypráví o postupném a nesmělém sbližování dvou bytostí, které vzbuzuje pozvolnou žárlivost a končí tragédií. Jestliže se však milenci již téměř od začátku opery k sobě chovají velmi intimně a vášnivě se objímají, působí jejich přiznání lásky ve vrcholné scéně zcela nepatřičně – není co odhalovat. Scéna, ve které místo hry s vlasy jednoduše Mélisanda vyleze za Pelléem z okna, působila jako vystřižená z televizního seriálu, kdy děvče uteče oknem za klukem. Nejde samozřejmě jen o lpění na záměrech autora dramatické předlohy. Ten je ale vystavěn s nějakým úmyslem: neodkrýt prvoplánově vztah mezi Pelléem a Mélisandou, ale jejich sbližování odhalovat prostřednictvím emotivně silných situací, jakou je právě scéna s vlasy spuštěnými z věže, s toužebnými a neuskutečněnými dotyky obou potencionálních milenců: „Já k tobě nemůžu přijít blíž… Nakláním se, co jen můžu,“ říká Mélisanda. „Nemůžu vystoupat výš… dej mi alespoň dnes večer ruku, než odejdu,“ odpovídá Pelléas. Režisér deklasoval citlivý a choulostivý vztah na banální, téměř veristický příběh klasického milostného trojúhelníku.

Scénograf Herbert Murauer postavil na jevišti šedou krabici, v principu velmi podobnou jeho jiným scénografiím, např. scéně k opeře Fedora, kterou realizoval v loňském roce v Německé opeře v Berlíně. Tedy interiér s průhledem do zadní části jeviště, kde vytváří další prostředí. Scénografie však nemá žádný řád, není jasné, proč se něco odehrává v popředí v interiéru, něco v pozadí. Scénograf umí o své práci sugestivně hovořit, viz rozhovor otištěný v bukletu k inscenaci: „U Pelléa a Mélisandy jsem k místům přistupoval spíš jako k emocionálním stavům než jako k realistickým prostředím. Zajímá mě hledání prostorového ekvivalentu, ne vytvoření ilustrace. Diváci by měli cítit přítomnost lesa nebo hradu, i když je scéna nezobrazuje obvyklým způsobem.“ Jeho scéna připomínající spíše architekturu Hitlerova Nového kancléřství; les neevokuje nijak. Šedý neutrální jevištní prostor žádné emoce nevyvolal.

S krabicovým řešením scény, často v neutrální šedi, se v posledních desetiletích na jevištích setkáváme velmi často. Herbert Murauer není jediný scénograf, který princip krabice opakuje v jakékoliv opeře, bez ohledu na její charakter. Scénografie, jak ji představovala škola profesora Josefa Svobody, skončila. Pravda, každá doba přináší nové postupy. Leč zdá se mi, že krabicová scéna se stává opakováním stejného principu klišé. Debussyho opera by si zasloužila scénografa, který by se scénou pracoval poctivě jako se součástí dramatického děje. 

Premiéru tedy zachránila Debussyho geniální hudba a její mistrovská interpretace.

Foto: Petr Neubert

Facebook X E-mail WhatsApp