„Soustředím se na to, abych divákům zprostředkovala něco autentického.“

„Líbí se mi, když se moje postavy mohou učit jedna od druhé.“

„Part Skladatele musíte znát opravdu velmi dobře a najít způsob, jak ho zpívat, aby to neznělo jako rytmické cvičení.“

Původem islandská mezzosopranistka, sólistka Opery Národního divadla Arnheiður Eiríksdóttir si za pár let v Zlaté kapličce stihla získat přízeň pražského publika i kritiky. Ona sama říká, že se v Praze cítí jako doma a že Češi a Islanďané toho mají hodně společného. Držitelka Ceny Thálie (2023) za roli Oktaviána (Růžový kavalír) je na jevišti nepřehlédnutelná, a to jak pěvecky, tak svým mimořádně přirozeným hereckým projevem. Na diváky se přitom snaží přenést co nejpřesvědčivější emoci a nepolevit z hudební kvality – i když je operní provoz často plný kompromisů.

Na začátek se nabízí jedna prostá otázka. Jak se vlastně stalo, že jste v Praze?

Má to souvislost s tím, že můj manžel (pozn. red.: Lukáš Bařák) je z Česka. Oba jsme zpívali v opeře v Kolíně nad Rýnem a já dostala možnost na předzpívání v Praze. Hned druhý den mi pak volali a nabídli pozici. Následovalo náročné rozhodování – například jsme ještě nevěděli, jestli zde bude mít angažmá i Lukáš. Rozhodlo pak více faktorů. Národní divadlo nabízelo opravdu zajímavé role, navíc ředitel Opery Národního divadla Per Boye Hansen je velmi přesvědčivý (úsměv). Lukáš krátce nato dostal nabídku také, takže bylo jasno. A já popravdě už trochu potřebovala změnu od německého operního systému.

Od čeho konkrétně?

V německých operních domech si na zpěváky a jejich čas dělají větší nárok. Váš volný čas není tak úplně váš a ani ve dny, kdy nezpíváte, nemusíte dostat požehnání, abyste odjela z města. Já bych přitom ráda strávila volno třeba doma na Islandu, když vím, že mě čeká volný týden. Cítila jsem, že bych si kalendář prostě ráda organizovala svobodněji.

Jak se tedy cítíte zde?

To, že se tady cítím volněji, je jen jedním z důvodů, proč jsem tady spokojená. Praha je nádherná, vždy jsem ji měla velmi ráda – ještě než jsem zde vystupovala. Zpívat tady, v těch úžasných budovách je prostě… Ach! Jsem tady mnohem více doma než v Německu – a to navzdory jazykové bariéře. Tu se postupně snažím překonávat, dnes už česky celkem dovedu fungovat.

Srovnání s Německem jste už načrtla. Vidíte nějaké další rozdíly, nebo naopak paralely, pokud byste Česko srovnala nejen s Německem, ale například i s Islandem?

Nevím proč, ale moje máma, která vyrůstala v malém islandském městě Husavik, měla vždy české učitele hudby. Můj děda se s nimi přátelil – a často říkal, že Češi a Islanďané toho mají hodně společného, že je něco spojuje. I já se teď domnívám, že to tak je. Neumím to ale přesně popsat – možná způsob komunikace, určitá otevřenost, upřímnost…

Projevuje se to i v hudbě?

Česká hudba je samozřejmě na jiné úrovni než ta islandská, hlavně co se týče skladatelské tradice. Ale přístup k interpretaci je možná vlastně celkem podobný. U obou je zřejmý emoční aspekt. Zatímco u Němců bude vždy dost intelektu, v českých provedeních vidím více citu.

A co publikum? U něj vnímáte podobnosti také?

Myslím, že podobně jako na Islandu i tady je návštěva koncertního sálu nebo divadla zároveň společenskou událostí. Nejde jen o to, že si jdete poslechnout hudbu; také někoho potkáte, ukážete se ve společnosti. Rozdíl je zde ale, zejména oproti Německu, v tom, jak je obecenstvo oblečeno. Mně moc nesejde na tom, co mají diváci na sobě. Záleží mi na tom, aby si představení vychutnali. Ale je fakt, že úplně neformální by to být také nemělo. Nejde ani tak o můj osobní pohled, spíše přemýšlím v kontextu, že si někdo koupí lístek, vezme si svoje nejlepší šaty, těší se, že zažije něco výjimečného… a vedle něj si sedne turista v kraťasech.

Tím možná narážíme na to, kdo teď vlastně na operu chodí. Čím podle vás dnes tento žánr může zaujmout?

Snaha zaujmout, až šokovat, je patrná v řadě současných režijních koncepcí. Pro mě je z hlediska toho, abych dílo publiku přiblížila, důležitá herecká složka. Jsem přesvědčená, že v opeře z hereckého výkonu nelze polevovat. Samozřejmě očekávám, že požadavky režiséra budou smysluplné, že mě třeba nenechá běžet do schodů a pak zpívat dlouhou frázi. Nemyslím si však, že by opera měla zůstávat u toho, že stojím a zpívám.

Já tedy musím přiznat, že se mi vaše hraní moc líbí, že je pro mě velmi uvěřitelné.

Publikum musí pocítit, co je skutečné, pravdivé. To je často i cílem moderních pojetí – zbourat tu zeď, překonat vzdálenost mezi publikem a jevištěm. Já se soustředím na to, abych zprostředkovala něco autentického a dala tak divákům, hlavně těm mladým, něco, čeho se mohou chytit. Nemyslím si ale, že jedinou cestou je dělat na scéně bláznivé akce. Podívejte se na Marii Callas. Na jevišti nikam nelezla, nezpívala vleže… ale emoce, které do zpěvu přetavila, byly reálné.

Máte štěstí na režiséry, kteří takový způsob práce podporují?

Musí existovat dialog. Mám trochu tendenci režisérům říkat „jasně, toto zvládnu“. A pak zůstanu uvězněna v nějaké téměř nerealizovatelné akci, o níž jsem si myslela, že ji budu schopna provést. Jsem tedy vstřícná, opravdu mám snahu vyhovět. Myslím ale, že bych při tom pořád měla být schopna interpretovat hudbu na té nejvyšší úrovni. Tady by se podle mě kompromis nikdy dělat neměl. Ve svých nedávných inscenacích jsem ale měla skutečně štěstí a pracovala jsem se skvělými režiséry, kteří mé názory brali v potaz. Je pro mne důležité, abychom v rámci inscenace sdíleli jeden cíl. Samozřejmě jsou případy, kde se dá mnoho naučit i tak, že se snažíte přesně naplnit režisérovu jasnou představu. Například Růžový kavalír s Andreasem Homokinem byl takovou zkušeností. Na momentu, když na konci přecházím od Sophie k Maršálce, na tom, jak u toho dýchám, jsme strávili snad čtyři hodiny. Nebylo to jednoduché – ale myslím, že taková práce pomáhá uchopit magii momentu.

Je dnes v opeře běžné pracovat takto detailně? Mají pěvci chuť podílet se na takovém nastudování?

Myslím, že jak já, tak moji kolegové opravdu milujeme to, co děláme. Ale může to být těžší, když s danou uměleckou vizí nesouhlasíte. Tam pak vzniká konflikt – nechcete se několik hodin věnovat jednomu bodu inscenace, když nesouzníte s tím, jak je řešen. A pravdou je, že v opeře často chybí čas. Je to velmi komplikovaná forma. Když jsem teď účinkovala v opeře v Bergu, koncertní mistr tam řekl jednu zajímavou myšlenku: že opera vždy bude kompromisem, protože je prostě náročná a času nikdy není dost. Nikdy jsem si to neuvědomila, ale asi to tak je. Takže problémem nemusí být ochota pracovat detailně, ale spíše najít čas a peníze na to, aby tak pracovat šlo. Zkušební proces je extrémně drahý.

S tím se teď asi potýká klasická hudba obecně.

Je to tak. Všechno scénické a orchestrální je finančně náročné. Ale musím říct, že máme štěstí, jak to tady funguje. Pořád máme na zkoušky několik týdnů. I ve Vídni je to jinak – často slyším o lidech, kteří se s kolegy potkají poprvé na jevištních zkouškách nebo na představení.

I vy sama jste dost vytížená – stačí se podívat do vašeho kalendáře. V Národním divadle střídáte celou řadu rolí. Jak se s tím dovedete vypořádat? Zvládáte „přepínat“ od jedné role k druhé?

Když například zpívám dva večery po sobě něco jiného, pomáhá mi role si projít v hlavě a nastavit se na ně. Rozpomínám se nejen na to, že v některém bodě inscenace jdu z místa na místo, ale zejména, proč tam jdu. Znovu si uvědomuji vnitřní dialogy a motivace mé postavy. A nakonec – když si stoupnete na jeviště, tělo si vzpomene na všechno, co má nazkoušeno. Ví, kam má jít, jazyk ví, jaký je text, hlas zase ví, jakou hudbu zpívat. Všichni se mě ptají, jak se role učím, jestli takřka srdcem. Ale není to cit, který ví, co bude následovat, ale tělo. Vy jste klavíristka, že? Je to stejné, jako když vaše prsty vědí, co mají zahrát.

Co vám pestrost vašich rolí přináší?

Líbí se mi, když se moje postavy mohou učit jedna od druhé. V rámci svého repertoáru se například ráda vracím k rolím po delší době, poté, co jsem dělala něco jiného. Měla jsem to tak třeba s návratem od Oktaviána k Rosině, od Strausse k Rossinimu. Je to úplně jiný svět, jak z hlediska postavy, tak i po vokální stránce. Přemýšlela jsem: jak dám Rosině takovou hloubku, jako má Oktavián? Protože Lazebník je možná odlehčené dílo, ale emoce pořád musí být pravdivé. Skutečně jsem pak měla pocit, že moje Rosina je po Růžovém kavalírovi jiná.

A co hlasová stránka? Není problém zpívat některé party v krátkém časovém sledu?

Jistě. U takového Strausse je všeho více – zpíváte otevřeněji, potřebujete větší oporu, intenzitu, aby se hlas nesl přes orchestr. Naopak u Rossiniho nebo Mozarta je potřebná jemnější práce, štíhlejší zvuk. Zpívám pak uzavřeněji, soustředím se na detail. Jsem ráda, že mám příležitost to střídat. Po technické stránce jsem pořád velmi mladá a právě role jako Rosina jsou pro mě důležité, abych si ono delikátnější zpívání uchovala.

Je v tak hektickém provozu a s rozmanitým repertoárem těžší starat se o vokální zdraví?

Dokud je čas o něm přemýšlet, dokud se zvládám například adekvátně rozezpívat, tak myslím, že to zvládat jde. Asi bych měla větší obavy, kdybych zpívala právě jen vokálně těžší věci jako Strausse. Ale takto, když ho střídám s rolemi, které vyžadují disciplinovanější techniku, nebo dokonce s písněmi, tak si myslím, že je to dobrá kombinace.

Míváte někdy pocit – který pak v divadle musíte vysvětlovat –, že by pro vás některá role v daném okamžiku nebyla vhodná?

Určitě na to myslím a samozřejmě se mi už stalo, že jsem roli odmítla, protože jsem cítila, že je na ni příliš brzy nebo že bych ji neměla dělat současně s některou jinou rolí. Zároveň, můj hlas je vhodný pro jistý typ repertoáru a nikdo by ode mě nechtěl, abych šla mimo svůj obor. Nikomu by se to nelíbilo – a nikdo by si nekoupil lístek. A pak, přemýšlím i nad tím, co vlastně roli mohu přinést. Jsou role, které bych odzpívat mohla – ale zpívala bych je svým hlasem, nenapodobovala bych zvuk, který se třeba v dané roli typicky očekává, protože bych si mohla hlas celkem rychle poškodit. Takový přístup bych vnímala jako zradu vůči publiku. Vnímám jako nesmírné požehnání, že mám role, jaké mám – a jsem vděčná Národnímu divadlu za příležitost hrát takové postavy, v nichž cítím, že ze sebe mohu vydat to nejlepší.

Momentálně záříte v Straussově Ariadně na Naxu v hudebním nastudování Roberta Jindry a režii Slávy Daubnerové. Postava Skladatele je jednou z ústředních a v této inscenaci se navíc objevuje nejen v prvním, ale i ve většině druhého jednání, ač samozřejmě již beze zpěvu. Jak se v takové roli cítíte?

Je pravda, že je režie taková, že moje postava je dost v popředí a může vyniknout. První jednání je jednoznačně interpretováno z „mojí“, Skladatelovy perspektivy – prakticky neopouštím jeviště. Že jsem v druhém jednání, zabezpečuje určitou plynulost a možná je to pojítkem i pro diváky. Jako by tam pro ně po celou dobu byl někdo, jehož cestu mohou sledovat. Myslím, že proto to funguje. Mám tak i dojem, že jsem více součástí celé inscenace – zbytek castu z prvního dějství je ve chvíli, kdy začne druhé dějství, dávno pryč (smích). Jsem vděčná, že mi Sláva dala tolik prostoru.

Pomohlo vám k pochopení celé postavy být i ve druhém dějství?

Jestli pomohlo… určitě jsem si prožila hudbu intenzivněji. Navíc, některé fráze, které zpívám v prvním dějství, zaznívají pak v druhém a je hezké být při tom, slyšet, kdy nastupují, a vidět, co se v té chvíli děje.

Pro většinu obsazení – a i pro vás – je účinkování v této inscenaci debutem v roli. Jak jste se s ní vypořádala hudebně? Jde zřejmě o mimořádně náročný part…

Na začátku jsem si říkala: Jo, oproti Oktaviánovi je to krátké, to prostě dám, nebudu se to učit tři roky jako Růžového kavalíra. (U toho jsem navíc měla zvláštní luxus covidové pauzy.) Tak jsem se tedy Skladatele začala učit asi s ročním předstihem a byla trochu v šoku (úsměv). Part je totiž náročnější. Musíte ho znát opravdu velmi dobře a najít způsob, jak ho zpívat, aby to neznělo jako rytmické cvičení. Je to zapsáno naprosto precizně, jenže výsledek má vzbudit dojem, že prostě takto přirozeně mluvíte. To je cílem – a to je ta výzva.

Jak jste se part tedy učila?

Sedla jsem si a učila se ho úplně suše bez jakéhokoliv „umění“; jen rytmus, noty. Docela nudná práce. Až pak jsem začala řešit frázování, jak part přednést lehce, přirozeně. Bavilo mě to; důležité je, že si Strauss s rytmem a hlavně s akcenty dost hraje. Nedává přízvuk tam, kde byste ho hudebně čekali, chce překvapení; zdůraznit to, co postava říká. No a když jsem všechno zvládla, tak jsem získala pocit, že do toho můj hlas dobře zapadá. Příjemné zjištění – bála jsem se totiž, jak to bude fungovat. Je to výš než cokoliv, co jsem zpívala dříve.

Vaší další aktuální rolí je Varvara v Káti Kabanové. Zpíváte ji jak v pražském Národním divadle, tak v Národní opeře v Bergenu. Vnímala jste rozdíly v přístupu? Jaká byla Varvara v jednotlivých inscenacích?

V Bergenu Káťu režírovala Barbora Horáková Joly. S Calixtem Bieitem, režisérem pražské inscenace, se dobře zná a byl jí i mentorem. Vnímám tedy určité podobnosti. V Bergenu je ale Varvara takové sluníčko celé opery. A s tím se velmi ztotožňuji. V temném světě Káti Kabanové, ve světě, kde jsou všichni muži slabí a opilí a kde je Kabanicha taková, jaká je… cítím, že tam trochu světla být musí. Musí se vyskytnout někdo, kdo přinese záblesk naděje. Zároveň to slunce zas tolik nepomáhá, protože i Varvařin život umí být celkem nanic. Rozumím ale i Calixtovu pojetí. To staví na tom, že se odehrává v Kátině mysli. Já jsem v tomto konceptu také jedna z těch, kdo na Káťu útočí a dělají její život ještě nesnesitelnější. Když jí říkám, aby v noci vyšla ze zahrady, tak na ni naléhám, jsem až agresivní, nemám trpělivost. Připadá mi velmi zajímavé, že se tato postava opravdu zcela legitimně dá interpretovat různými způsoby.

Přizpůsobujete se tomu i pěvecky? Zní vaše Varvara jinak v Praze a jinak v Bergenu?

Ano, myslím, že ano. Ve Vídni nás vždy učili, aby to, co hrajeme, bylo slyšet na tom, jak to zpíváme. Projevuje se to ve změně barvy, hlavně v samohláskách; zní jinak, když něco říkáte se zlým úmyslem.

Jak se připravujete na další produkce? Čeká vás třeba Ligetiho Le Grand Macabre…

Ano, Ligetiho chystáme na konec sezony, ale teď mě čeká Kuchtík v Rusalce a úplně ho miluji! Když už mluvíme o těch sluníčkách… (smích). Jsem tak šťastná, že mohu být součástí Rusalky, velmi se těším. Zejména v této inscenaci – bude opravdu hezká, máme dobrý tým.

Zrovna Rusalka se teď dočkala v berlínské Státní opeře inscenace, která vyvolala i dost negativních reakcí. Můžete už říct, co nás čeká v Praze?

Moc toho ještě říct nemohu. Ale na základě toho, co jsem viděla, bych skandál nečekala. Scéna se mi zatím velmi líbila. Ale chtěla jste se ptát na Ligetiho…

Ano!

To je také jedna z věcí, ve kterých jsem měla zpívat ještě během covidu. Další výzva… něco takového jsem nikdy nezpívala. Není to jednoduché a musím přiznat, že moderní hudba není tak úplně mojí vášní. Což ale vůbec neznamená, že bych si myslela, že to není dobrý kus, naopak! Vlastně bych řekla, že se těším, že třeba změní můj pohled na tento typ hudby.

Je něco dalšího, na co se teď těšíte?

Mám velkou radost z písňového recitálu, který budeme mít ve Stavovském divadle 23. března. Uvedeme tam především písně českého autora Jana Václava Kalivody. Připravujeme se s korepetitorem Zdeňkem Klaudou a je to krásná práce. Ty písně nikdy nebyly nahrány a je to velký zážitek. Nejsme ovlivněni žádným „cizím“ pojetím, nesvazuje nás tradice, slyšíme vše úplně poprvé. Řekla bych, že v jeho hudbě je jistým způsobem cítit něco z písní Schuberta i Schumanna.

V jednom interview jsem vás slyšela říct něco jako: „Já se mám, že mám tak krásnou práci!“ A musím poznamenat, že to i celkem jednoznačně vyzařujete. Jak si toto nastavení zvládáte udržet i při takovém objemu práce? Je pro vás opera krásná i v každodenním provozu?

Vždy se dívám lepší stránku věci. Byla jsem tak vychována, naučila mě to moje máma. Takže i když jsem unavená, i když jsou v rámci mojí práce věci, které nesnáším, zejména ty administrativní jako odpovídání na emaily… vždy hledám to dobré. Miluji hudbu, miluji učit se nové věci, zkoušení, jeviště. Je to zároveň moje záliba. A i když toho mám hodně, v momentě, když se postavím na jeviště, cítím čirou radost. Mě opravdu baví být na pódiu. Když jsem se v sedmnácti postavila na jeviště poprvé, cítila na sobě všechny pohledy, vnímala energii z publika… Věděla jsem, že nechci dělat nic jiného.

Foto: Národní divadlo Praha / Zdeněk Sokol a Petr Neubert, Nachtigall Artists, Jiří Vaněk. Národní opera Bergen