„Hvězdou nového projektu Národního divadla je mladá islandská mezzosopranistka Arnheiður Eiríksdóttir, už čtvrtou sezónu milá a skvělá posila operního souboru.“

„Sláva Daubnerová tohle všechno bezpečně a neotřele v režii vystihla.“

„Robert Jindra má hudební nastudování v orchestřišti i na jevišti vypracované do ochotně sdíleného entusiasmu a do velké intenzity.“

Pražské Národní divadlo se konečně zase obrátilo – těžko pochopitelně, že až po více než čtyřiceti letech – k Ariadně na Naxu, mistrovskému opernímu kousku Richarda Strausse a jeho libretisty Huga von Hofmannsthala. Nová inscenace, která měla v pátek premiéru v komorním prostředí Stavovského divadla, je neméně zdařilým kouskem režisérky Slávy Daubnerové, dirigenta Roberta Jindry a sedmnácti sólistů. Stala se pravým hudebním divadlem, zábavným i podnětným, a to na pohled i na poslech.

Straussova Ariadna na Naxu je nabita nápady i vzkazy. Vzájemný despekt existující mezi takzvaným vysokým a nízkým uměním je jen jedním z momentů díla. Dalším může být kritický odstup od těch, kteří mají peníze a tím i moc, a tím zdaleka ne posledním třeba rozdíl v povrchním a hlubším prožívání a chápání života a lásky. A v opeře je také přítomna reflexe a sebereflexe snažení na poli umělecké tvorby: ideály, rozčarování z reality i muka před veřejnou prezentací a pak okouzlení mladého autora, který konečně vidí a slyší své dílo, jsou zachyceny neodolatelně. Z tohoto pohledu byla hvězdou prvního představení nového projektu Národního divadla mladá islandská mezzosopranistka Arnheiður Eiríksdóttir, už čtvrtou sezónu milá a skvělá posila operního souboru. Kalhotovou roli skladatele vystihla temperamentně i dojemně, zahrála ji naprosto věrohodně a vyzpívala do plné intenzity.

Stuttgartská premiéra Ariadny na Naxu v roce 1912 představila její první podobu, svým způsobem experimentální propojení Molièrovy činohry Měšťák šlechticem s mytologickým příběhem o Ariadně stylizovaným do operního žánru. Vědomí problematičnosti tohoto tvaru vedlo již sehranou autorskou dvojici – Richarda Strausse a libretistu Huga von Hofmannsthala – k druhé verzi, premiérované v roce 1916 a od té doby už výhradně uváděné. K verzi plně operní, která v prvním dějství či prologu exponuje okamžiky, ve kterých se najatí umělci a komedianti v domě jakéhosi bohatého muže dozvídají absurdní zadání, že jejich připravené produkce, rozdílné jako nebe a dudy, mají být pro úsporu času odehrány současně… V druhém dějství je pak divák přítomen výsledné realizaci, aniž by už ovšem následoval epilog v podobě návratu od „divadla na divadle“ k původní rovině příběhu. Úvahy, jestli by takový dovětek logicky celý námět zaokrouhlil, nebo jestli by působil polopaticky, jsou zbytečné, opera už má definitivní tvar. Že by však Straussovi a posluchačům jeho opojné hudby narušil dojem z intenzivního hudebního vygradování příběhu Ariadny, je zřejmé…

Podoba souběžného vystoupení operního souboru s novinkou mladého skladatele a skupiny bavičů ne nepodobných postavám z commedia dell’arte je hříčkou, se kterou si Strauss po celé druhé dějství pohrává v partituře mistrovským způsobem. Prolínání romantických, sladkobolných a melodramatických, trochu patetických, ale místy i upřímných a opravdových momentů patřících do „vysokého“ umění na jedné straně s fraškou bizarně ustrojených figurek na straně druhé odkrývá nesourodost dvou světů, ale i překvapivé okamžiky, kdy do sebe obě roviny a oba příběhy na chvíli zapadají. Hudebně jde o kabinetní ukázku kompozičního umění, ať už po stránce plíživého proměňovaní a střídání stylů a psychologické charakteristiky, nebo instrumentace.

Celé představení otvírá Hofmistr oznamující obřadnou a květnatou němčinou se slovesy na konci nekonečných vět, co se bude dít. Dagmar Pecková tuto mluvenou roli povýšila, s komediálností skrytou do vážné tváře, na nezapomenutelný výstup.

V početném ansámblu sólistů se výraznými komplexními kreacemi uplatnili zejména Lukáš Bařák, Josef Moravec, Jan Hnyk a Daniel Matoušek jako čtyřčlenná herecká skupina, Jaroslav Březina jako taneční mistr, Pavol Kubáň jako učitel hudby a Lenka Máčiková, Michaela Zajmi a Yukiko Kinjo jako trojice najád zpívajících obtížné ansámbly. Zvláštní pozornost nicméně zaslouží Zerbinetta, kterou v nové inscenaci zpívá čínská sopranistka Ziyi Dai, členka curyšského operního studia, ve správné české transkripci uváděná jako C‘-i Taj. Koloraturní role, ve které kdysi získala světovou proslulost nepřekonatelná Edita Gruberová, je vcelku nenápadná, až na jeden obrovský sólový výstup, který naopak poutá právem pozornost a kterým mladá pěvkyně ukázala, že lze laťku, prozatím i bez vlastnění velkého jména, umístit překvapivě vysoko.

Když se komedianti, bohapustě narušující vážnost hudebního dramatu mladého autora, vytratí, přichází bůh Bakchus. Ariadna, opuštěná na ostrově Naxos Théseem, mu podléhá, když ji tam najde a chce si ji odvést. Ale neochotně. Jako kdyby trochu doufala, že přichází smrt, a zároveň trochu prožívala to, co jí o mužích trochu bezstarostně, ale přesto i moudře ve svém klíčovém výstupu zpívala Zerbinetta…

Strauss a Hofmannstahl si s antickým námětem pohrávají docela moderním způsobem. V samotném závěru navíc decentně, ale zcela jednoznačně parodují wagnerovskou operní poetiku, aniž by shodili důležitost a vážnost myšlenek, které váhání hrdinky provázejí. Sláva Daubnerová tohle všechno bezpečně a neotřele v režii vystihla. A přidala postavu mladého skladatele, který už po celé dějství jen němě, v proměnách emocí od nesouhlasu po přejné souznění sleduje, co se s jeho přepracovanou operou děje.

Švédská sopranistka Cornelia Beskow, která dostala za úkol ztvárnit melancholickou Ariadnu, se musela během večera pracně rozezpívat, ale poslední výstup už měla usazený. Dánský tenorista Magnus Vigilius s ní v hlasově vypjatém souzvuku vytvořil impozantní sošné finále celého večera, korunované efektním opuštěním prostoru směrem do propadliště, v tomto případě ovšem vnímaného vznešeně.

Orchestr Národního divadla, často v této komorně koncipované partituře odhaleně hrající v sólech a malých ansámblech, se na poetiku a nároky díla a na akustiku divadla také kalibroval teprve postupně, ale celkový dojem z kouzelné, melodické, proměnlivé a nápady a emocemi nabité partitury podpořil nakonec výborně. Robert Jindra měl hudební nastudování v orchestřišti i na jevišti vypracované do ochotně sdíleného entusiasmu a do velké intenzity.

Scénografka Lucia Škandíková poskytla pro rozehrání několika rovin divadla na divadle dostatečně inspirativní prostor. V aktualizaci sto let staré opery byla, stejně jako režisérka, rozumná. Na tohle představení se stejně dobře dívá, jako se dobře poslouchá.

Foto: Národní divadlo Praha / Petr Neubert