KlasikaPlus.cz© - portál o klasické hudbě

PORTÁL O KLASICKÉ HUDBĚ

...váš vyladěný partner

english

Káťa expresionistická a expresivní. Drážďanský Janáček podle Calixta Bieita english

„Režisér jde na dřeň a empatii nechává stranou – respektive poměrně cynicky nechává na divákovi, jestli k ní sám dospěje.“

„Dirigent Alejo Pérez vyhmátl Janáčkovu vyhrocenou, emocí plnou estetiku s naprostou jistotou. Samozřejmě i díky skvělému orchestru.“

„Jedinou Češkou v drážďanském projektu je Štěpánka Pučálková v roli Varvary. Mladá pěvkyně hlasově krásně zraje.“

Plakát k nové drážďanské inscenaci Janáčkovy Káti Kabanové má sice podobu poetické lesní scény, ale divadelní realita je takové kráse na hony vzdálena. Režisér Calixto Bieito nachází v příběhu především syrovost a tělesnost, scénografka Aida Leonor Guardia chlad a dirigent Alejo Pérez expresi. Až překvapivě jim to však funguje a nedělní premiéra měla v ne zcela zaplněné Semperově opeře právem velmi vstřícný ohlas.

Janáčkova opera Káťa Kabanová, hluboce inspirovaná ruskou klasikou a premiérovaná v Brně v roce 1921, se dá inscenovat a hrát velmi realisticky a přitom i lyricky. Mezinárodní inscenační tým nové produkce v drážďanské Semperově opeře přistoupil k dílu mnohem výrazněji jako k moderně, z pozice odpovídající spíše expresionismu. Chladně nasvícená nebarevná strohá scéna, nejprve tísnivě uzavřená a pak pro finále proměněná v temný, neméně nepřívětivý exteriér, dává příběhu rámec, k němuž se dobře přimkla expresivně naléhavá hudební podstata opery. Jde o koprodukci s pražským Národním divadlem, což znamená stejné kulisy a kostýmy a stejného režiséra jako v Praze v roce 2022, ale jinak úplně jiné umělce. Jednoznačný dojem z premiéry, která se v Drážďanech uskutečnila 28. dubna, je o dost lepší než z té pražské.

Důvodem je větší propracovanost profilů a logiky vztahů. Režie Calixta Bieita, který v uplynulých letech proslul kontroverzními kreacemi, včetně nahých oper, sahá k až naznačeným naturalismům, ale místy je naopak až překvapivě statická. Je kontrastní a vyhrocená. V nárazech se dobírá reálných okamžiků, stejně tak však užívá projevů, které chování postav nedávají v dané chvíli smysl. Střídá dialogy stojících figur, dotvářených světelným designem, s velmi konkrétními akcemi, většinou silně eroticky podbarvenými. Boris fyzicky naznačuje Kudrjášovi, že se cynicky nezastaví před ničím, nejen před svedením vdané ženy, ale ani před kontaktem s mužem. Varvara nezakrytě lesbicky laská Káťu, ale pak se mazlí s Kudrjášem. Kabanicha si pohrává s myšlenkou zkusit to s Káťou a trápí Dikoje, kterému namísto požadovaného spojení přivodí ponižující vyvrcholení. Boris s Káťou dojdou v sadu až k sexu. Režie nejde proti textu ani proti hudbě, ale nekompromisně se vůči nim svou poetikou místy vymezuje.

Americká sopranistka Amanda Majeski, která už Káťu zpívala v londýnské Covent Garden v roce 2019, je interpretkou širokého spektra rolí od Händela a Mozarta po Strausse a Wagnera. Její drážďanské ztvárnění titulní postavy odpovídá stylově spíše druhým dvěma skladatelským jménům. Nachází pro svůj part hodně expresivních až dramatických výrazových poloh; těch lyrických, jaké uměla Gabriela Beňačková nebo i Karita Mattila, je minimálně. S Kabanichou je tak mnohem méně kontrastující figurou. Místy zpívá až moc ostře. Závěrečný monolog má však vypracovaný imponujícím způsobem.

Mezzosopranistka Christa Mayer, dlouholetá drážďanská sólistka, má ve svém životopisu mimo jiné účinkování i na wagnerovském Bayreuthském festivalu. Kabanichu vykreslila zcela současným způsobem jako dominantní, sebevědomou a panovačnou matku, ve vztahu ke Kátě však trochu ambivalentní – ze zvyku poněkud krutou, podprahově nicméně tak trochu bisexuální.

Borise zněle a sebevědomě, bez problémů ve vypjatých polohách, zpívá dánský tenorista Magnus Vigilius řazený do hrdinného oboru. Ani v této inscenaci není zcela zřetelné, jestli je slaboch, nebo lehkovážný floutek, aktér, nebo oběť osudu… Také Kudrjáš je Martinem Mitterrutznerem obsazen dobře, zpívá a hraje lehkomyslného frajírka mladistvě. Výrazně vyprofilovanou postavou je Tichon, kterého Simeon Esper, v Drážďanech působící Američan, vykresluje jako zdaleka ne mladého, přesto matce podléhajícího syna, alkoholika a s manželstvím se míjícího rozervance. Projekt korunuje sedmasedmdesátiletá legenda – Kurt Rydl, čestný člen Vídeňské státní opery, který v jejím svazku za dva roky oslaví půlstoletí; Dikoje zpívá a hraje impozantně, jako halasného hrubiána. Ze všech sólistů má však nejhorší češtinu – není mu rozumět ani slovo… Postavy nejsou kupcem, učitelem a tak dále, jak se píše v libretu. Jsou v této inscenaci lidskými typy.

Jedinou Češkou v drážďanském projektu je členka tamního souboru Štěpánka Pučálková v roli Varvary. Mladá pěvkyně hlasově krásně zraje. Svou postavu bezstarostné dívky, vyzývavé a intrikující, využila maximálně: obdařuje ji suverénním zpěvem a spontánním herectvím.

Pokud Janáček vyjádřil ve své opeře soucit s trpící ženskou hrdinkou, tedy s Káťou (a to tak, jak mu ve své době mohl rozumět a jak téma dokázal – na svou dobu bezprecedentně a hlavně nenapodobitelně – vyjádřit), tak Calixto Bieito bez okolků především ukazuje lidské povahy. Jde nemilosrdně na dřeň, bez iluzí a v podstatě bez citů. Empatii nechává stranou – respektive poměrně cynicky nechává na divákovi, jestli k ní sám dospěje.

Za hudební podobou inscenace stojí Argentinec Alejo Pérez, umělec se zajímavým životopisem, padesátiletý šéf Vlámské opery sídlící a hrající v Antverpách a Gentu. Po sérii drážďanských představení se tam vrací, aby v červnu uvedl Janáčkovu Jenůfu, režírovanou Robertem Carsenem. S Janáčkem má i další zkušenosti, mimo jiné dirigoval už operu z Mrtvého domu. Při osobním kontaktu neváhá přiznat, že má jeho hudbu ve velké oblibě a že ho obdivuje, mimo jiné i proto, že jde o jednoho z mála skladatelů, které poznáte po pár tónech… Vyhmátl Janáčkovu vyhrocenou, emocí plnou estetiku s naprostou jistotou. Káti Kabanové, se kterou dosud zkušenost neměl, se napoprvé dotkl víc než zdařile. Samozřejmě i díky skvělému orchestru, jímž je v Semperově opeře Staatskapelle Dresden. Partituru společně rozehráli do mimořádně bohatého, bezchybného symfonického zvuku, měkkého, kde bylo třeba, ale výrazně naléhavého ve všech výkřicích a nárazech. Možná byla dynamika v orchestřišti i na jevišti převážně až příliš vysoká, někdy i pro pěvce nevýhodná, o to působivější byly ztišené a zpomalené okamžiky. Nebylo jich mnoho, ale přicházely. Bylo proto jasné, že dominující expresivní přístup k dílu je vědomý.

Podobně jako v Carsenově legendární inscenaci, odehrávající se na vodní hladině, přivádí na scénu vodu i tato produkce, a to na závěr opery. Nejen v podobě plochy, ve které se protagonisté brouzdají, ale také v podobě deště, který dotváří mimořádnou působivost tragického rozuzlení. Tichon naříká nad manželčiným mrtvým tělem, jeho emocionálně nezúčastněná matka ale neztrácí glanc… Poslední stručné akordy – a náhlá tma… Opera se hraje bez opony a bez pauzy. V Praze za devadesát minut, v Drážďanech o nějaké minuty déle.

******

Foto: Semperoper Dresden / Ludwig Olah, Petr Veber

Petr Veber

Novinář, hudební kritik

Nepochází z uměleckého prostředí, ale k hudbě má jako posluchač i jako neprofesionální klavírista a varhaník blízko od dětství. Po gymnáziu vystudoval hudební vědu na Karlově univerzitě. Od poloviny 80. let působí jako novinář, hudební a operní kritik a autor textů o hudbě a hudebnících. Přes dvacet let byl zpravodajem ČTK zaměřeným na hudbu, kulturu a církve, od roku 2007 pak deset let v Českém rozhlase vedl hudební redakci stanice Vltava, pro kterou nadále pracuje jako publicista. Současně je jedním z dlouholetých průvodců vysíláním Českého rozhlasu D-dur, digitální stanice klasické hudby. Od 80. let vedle zaměstnání nepřetržitě přispíval do odborných českých hudebních měsíčníků i do deníků a dalších časopisů. Připravoval rozhovory a psal hudební reflexe například do Lidových a Hospodářských novin a do Týdeníku Rozhlas, publikoval na internetu. Píše texty k programům koncertů i obalům CD. Je autorem knihy Václav Snítil a jeho půlstoletí české hudby. Klasickou hudbu považuje za nenahraditelnou součást lidského života a snaží se o tom nenásilně přesvědčovat ostatní. Za hudbou cestuje stejně nadšeně, jako rád chodí po horách a fotografuje. Vážnou hudbu všech období, forem a žánrů ještě stále vyhledává, s potěšením poslouchá a dál poznává. V červnu 2018 se proto stal spoluzakladatelem a spolumajitelem hudebního portálu KlasikaPlus.cz...



Příspěvky od Petr Veber



Více z této rubriky