Luca Salsi: Publikum už unavuje, když se s operou zachází neuctivě
„Vždycky se snažím co nejvěrněji respektovat skladatelovy záměry.“
„Nemyslím si, že by kdy jakýkoli počítač nebo umělá inteligence dokázaly člověku zprostředkovat emoce, které vznikají při živém zpěvu.“
„Nejlepší kávu mají jednoznačně v Teatro San Carlo v Neapoli! A nejhorší? Londýn, Mnichov, Berlín; snad mi to prominou.“

Hvězdného italského barytonistu Lucu Salsiho naše publikum zná zatím pouze v přenosů z Metropolitní opery, případně z výletů za operou nebo z videí na YouTube. Přesto je na světové scéně velmi žádaným interpretem zejména verdiovského repertoáru, v němž už mnoho sezón vystupuje na nejprestižnějších světových scénách od milánské La Scaly přes Met po Vídeň, Covent Garden či Salcburk. 11. června se tento pěvec konečně představí na recitálu v Rudolfinu, kde ho doprovodí jeho dvorní klavírista a korepetitor milánské La Scaly Nelson Calzi.
Příští sezónu v La Scale otevíráte jako Jago v Otellovi, což bude to už váš šestý inaugurační večer v tomto domě. Jaký je to pocit? Už více než dvacet let se pohybujete mezi absolutní světovou operní špičkou… Považujete se za žijící legendu?
(smích) Ne, opravdu se za žádnou legendu nepovažuju. Zpívat v La Scale je vždycky velká čest a účinkovat navíc při zahajovacím večeru 7. prosince je něco ještě výjimečnějšího. Je to samozřejmě i velká zodpovědnost, protože od vás všichni očekávají absolutní maximum. Ale právě to mě motivuje, abych ze sebe vždy dostal to nejlepší.
Jakou radu byste dal mladým zpěvákům na začátku kariéry kromě toho, že se mají naučit říkat „ne“?
Moje rada je prostá: Učit se a nikdy nepřestat studovat. Já jsem se učil celý život – nejprve na konzervatoři a později soukromě u Maestra Carla Melicianiho, se kterým jsem pracoval více než dvacet let. Člověk se nesmí přestat rozvíjet a hlavně musí dělat rozumná rozhodnutí ohledně repertoáru. Zpívat v příliš mladém věku velké role ve velkých domech může být spíš risk než výhoda a může to kariéru poškodit.
Jste známý především rolemi v italském operním repertoáru. Co všechno kromě hlasu je potřeba k tomu, aby byl člověk skutečně „italským“ operním zpěvákem?
Domnívám se, že tím je pocit zodpovědnosti, kontinuity. Je velmi důležité pokračovat v předávání italské kultury bel canta a interpretační tradice do celého světa. Itálie je kolébkou opery a měli bychom na to být hrdí. Je naší povinností dělat maximum pro to, abychom své skladatele respektovali a co nejlépe je prezentovali.
V operním světě se často vedou diskuze mezi „věrností partituře“ a „osobní interpretací“. Kde vy sám vidíte hranici? Kdy ještě sloužíte skladateli a kdy už začínáte vyprávět i něco vlastního?
Vždy vycházím z toho, co je napsáno. To, co skladatel zapíše, je pro mě zákon. Poté podrobně studuju různé prameny: dopisy, korespondenci, dobové materiály. Teprve z toho všeho začínám budovat postavu. Přidávám do ní i sebe, svou zkušenost, svůj vkus, ale vždycky se snažím co nejvěrněji respektovat skladatelovy záměry a řídit se všemi jeho pokyny.
Jaké je podle vás v dnešní době největší nedorozumění či mylná představa o opeře?
Mám pocit, že publikum už je unavené z toho, když se s operou zachází neuctivě. Bohužel se v posledních letech rozšířily některé naprosto absurdní režijní koncepty. Neříkám, že jsem proti moderní režii — naopak, zažil jsem i skvělé inscenace —, ale musí dávat smysl. Nesmí jít proti hudbě ani proti tomu, co se zpívá. Přesun do jiného časového období mi nevadí, pokud to funguje. Ale pokud je režijní pojetí hloupé nebo jen samoúčelně provokativní, pak s tím problém mám.

Ve světě, který se stále zrychluje, pod vlivem umělé inteligence, sociálních sítí a třicetisekundových videí, kam podle vás opera směřuje? Jaká je její budoucnost?
Svět se bohužel mění velmi rychle. Nejsem zrovna zapálený fanoušek života na sociálních sítích a ani nejsem nadšenec umělé inteligence, ale vím, že s tím musíme žít. Naštěstí je tohle umění velmi staré a hluboce lidské. A nemyslím si, že by kdy jakýkoli počítač nebo umělá inteligence dokázaly člověku zprostředkovat emoce, které vznikají při živém zpěvu.
Jste rád, že jste barytonista?
Rozhodně a nepochybně ano!
Kdybyste si mohl na jeden den vyzkoušet jiný hlas, mužský nebo ženský, jaké role byste si rád zazpíval?
Určitě by bylo by zajímavé být dramatickým tenoristou, abych si mohl zazpívat třeba Andreu Cheniera nebo Otella.
Jaký program nabídnete publiku při svém debutu v Praze?
Zvolil jsem velmi pestrý program od salonních romancí Francesca Tostiho přes Lisztovy sonety a Petrarcu až po velkého Verdiho. Je to cesta italskou komorní hudbou i operou; Liszt je sice výjimka, ale i on je pevně spojen s texty našeho nejvyššího básníka. Doufám, že pražské publikum tenhle večer ocení. Do vašeho města se chystám poprvé, ale vnímám ho jako místo s mimořádně bohatou hudební historií, které je pro mě velmi inspirativní.
Když už míříte do Prahy, nemohu se nezeptat: máte nějakou zkušenost s českým repertoárem?
To je pro mě bohužel příliš těžké… Už jsem starý na to, abych se pouštěl do tak složitého nového jazyka! Ale vaše opery a hudbu mám opravdu rád.

Vystupoval jste ve všech předních operních domech světa. Co podle vás dělá dobrý operní dům? Kde se podle vás nejlépe starají o zpěváky, kde mají nejlepší kávu a kde naopak nejhorší?
To je dobrá otázka! (smích) Nejlepší kávu mají jednoznačně v Teatro San Carlo v Neapoli! A nejhorší? Covent Garden, Mnichov, Berlín; snad mi to prominou. (úsměv) Ale vážně, nejdůležitějším úkolem divadla je zajistit, aby se v něm umělci cítili dobře, zvlášť v náročných situacích. Když si pro inscenaci vyberete interpreta, musíte ho také umět plně podpořit, to je základ.
Často ztvárňujete muže na hraně moci, viny nebo šílenství. Jak hluboko se do jejich psychiky pouštíte? A máte způsob, jak se po představení příslovečně vrátit zpět na zem?
Odpověděl bych citátem Canaia z Leoncavallových Komediantů: „Divadlo a život nejsou totéž.“ Do postav, které zpívám, se snažím ponořit co nejhlouběji a na jevišti jim dám úplně všechno, ale jakmile odcházím z divadla, jsem Luca. Do svého života si z nich nic nenesu, spíše naopak. Na jeviště vždy přináším kousek sebe.
Kdybyste mohl pozvat jakéhokoliv skladatele na sklenku vína, byl by to Verdi? O čem byste se pobavili?
Samozřejmě, že Verdi, bez stínu zaváhání! Položil bych mu asi tisíc otázek, poděkoval mu za všechno, co vytvořil, a omluvil se mu za všechny momenty, kdy jsem jeho hudbu nezazpíval tak, jak by si zasloužila.

Foto: Facebook Lucy Salsiho
Příspěvky od Jan Sebastian Tomsa
- Dvě podoby Památky zesnulých. Pärt a Britten v dialogu o smrti a smíření
- Česko-slovenská diskotéka trochu jinak
- Gianluca Capuano: Hrabě Ory odhaluje nejvybroušenější tvář Rossiniho komiky
- Lucie Kaňková: Formovalo mě odmítání a neúspěchy a jen tak něco mě nepoloží
- Bree Nichols: Mimì má v sobě příliš mnoho světla, než aby dokázala čelit vlastní smrtelnosti
Více z této rubriky
- Arnau Izard: Interpretační škála je široká. Umělec odhaduje, co všechno hudba snese
- Eunika Gabriela Pechánková: Přála bych si, aby diváci odcházeli méně lhostejní k současnému dění
- Petr Nouzovský: Mezi řádky not hledám, co Martinů nenapsal
- Dan Dlouhý: AI může být pro skladatele něco jako brainstorming s kolegy
- Véronique Firkusny: Nikdy jsem svého otce nevnímala jako starého pána
- Jana Synková: Šedesátiletá ‚babička‘ Campanella je stále ve formě. Zdaleka to není jen moje zásluha
- Anna Vinnickaja: Jsem sama se sebou často nespokojená
- Pedagožky ZUŠ: Největším úspěchem je, když žák získá lásku k hudbě na celý život (2/2)
- Pedagožky ZUŠ: Největším úspěchem je, když žák získá lásku k hudbě na celý život (1/2)
- Christian Van Horn: Operní zpěv je maraton, ne sprint