Lázeňské prostředí Karlovy Studánky s sebou přirozeně nese příslib zklidnění, rozjímání a úniku z každodenního shonu. Právě do těchto kulis, do prostor Hudební haly se 11. července vypravilo publikum Klášterních hudebních slavností za projektem Il Viaggio Musicale. Večer s podtitulem Soumrak řádu, úsvit citu nabídl v podání kontratenoristy Vojtěcha Pelky a klavíristky Moniky Knoblochové vhled do hudebních epoch, které se – ač od sebe vzdálené – v rámci programu setkaly v niterném dialogu. Vyplatí se občas nechat za zády velké koncertní sály a vydat se za hudbou do intimnějších prostor, kde vynikne křehkost hlasu i barvitost historického nástroje; tento koncert byl pro takovou tezi více než přesvědčivým argumentem. 

Večer byl otevřen Polonézou c moll (F. 12 č. 2) Wilhelma Friedemanna Bacha v citlivém podání Moniky Knoblochové. Interpretka v této drobné, komorní skladbě přesvědčivě odhalila její skrytou vypravěčskou povahu; namísto ryze tanečního pojetí kladla důraz na křehkou výstavbu skladby a jemné odstínění hlasů. Práce s arpeggii přes oktávu, pasáže s překřížením rukou i s chromatickými průchody tak v jejím podání zdůraznila autorovu schopnost vnést do klasické formy neklidný a subjektivní náboj. 

Následující Mozartova koncertní árie A questo seno deh vieni (KV 374) představovala v dramaturgii večera zlom. Zatímco úvodní Bachova polonéza byla vybroušeným zkoumáním jemných nuancí skladatelovy invence, Mozart vnesl do sálu plnou míru operního patosu a dramatického napětí. Vojtěch Pelka se s náročným partem vypořádal se ctí; zaujal především čistotou svého hlasu a příkladnou intonací. Klavírní introdukce v rukou Moniky Knoblochové byla vedena s potřebnou jiskrou a invencí, přičemž klavíristka opět prokázala své schopnosti citlivého doprovodu. Nicméně v závěrečných pasážích árie bylo trochu cítit, že si skladba vybírá svou daň. Ve vypjatých vysokých polohách, kde Mozart testuje hranice hlasového rozsahu, působil Pelkův projev místy poněkud méně přirozeně a v závěru recitativu se dostavily drobné dechové obtíže, které ale nenarušily jinak suverénní výkon kontratenoristy. I přes tyto drobné interpretační limity, které se v takto technicky záludné partituře mohou objevit, však árie splnila svůj účel a stala se přesvědčivým mostem k „úsvitu citu“, v němž Mozartova hudba již hlasitě vypráví příběh namísto pouhé instrumentální introspekce.

Následovaly Haydnovy Variace f moll (Hob. XVII:6), v nichž Monika Knoblochová prokázala technickou vybavenost. Skladbu interpretovala s obdivuhodnou zvukovou kulturou a dynamickou vytříbeností, kdy zejména v závěru dokázala mistrně pracovat s gradací i jemným stínováním. Vím, že Haydn je široce oceňován hudbymilovnou veřejností, při poslechu variací jsem se však přistihl, že trpím určitou přesyceností zdobnou stránkou díla; trylky, skupinky a obaly byly sice vedené s vysokou řemeslnou jistotou, místy ovšem svou intenzitou přesahovaly snesitelnou míru. Technicky náročné stupnicové pasáže, zejména v závěrečné části, kde se pravá ruka téměř nezastaví, nabývaly až „etudního“ charakteru, jenž v určitých momentech lehce oslaboval vnitřní naléhavost skladby. Z kompozičního hlediska je však fascinující sledovat samotnou stavbu tohoto díla: Haydn zde pracuje s principem dvojitých variací, kdy střídá dvě základní témata v mollové a durové tónině, čímž vytváří neustálé napětí mezi elegickým smutkem a jasem. Práce s harmonickou plností, kdy se v průběhu variací zahušťuje faktura a objevují se překvapivé chromatické modulace, naznačuje, že Haydn již v této skladbě anticipuje romantickou emocionalitu. Dle mého je navíc podnětné vnímat, jak specifické trylkové plochy – které Knoblochová interpretovala takřka virtuózně – mohou posléze rezonovat v pozdních Beethovenových klavírních sonátách; v tomto smyslu bylo provedení cennou sondou do kompozičních kořenů, které směřují daleko za hranice klasicistního divertimenta.

Jako čtvrtou v pořadí zvolili interpreti Haydnovu píseň Fidelity z cyklu Original Canzonettas (Hob. XXVIa:30). Skladba, v níž se britský sentiment snoubí s klasicistní elegancí, ukázala výbornou srozumitelnost textu, na níž Vojtěch Pelka sázel. Ale zatímco úvod klavíru byl ohnivý a energický, nástup kontratenoristy v nízké poloze působil barevně i dynamicky méně přesvědčivě. I přes tento drobný nesoulad dvojice udržela přirozený tah skladby a prostřednictvím vnitřní ukázněnosti vytvořila moment ztišení, který dobře kontrastoval s předchozí, technicky vypjatější skladbou večera.

Výrazným poslem „úsvitu citu“ se v rámci večera stal Ludwig van Beethoven, jehož píseň Adelaide, op. 46, představuje přechod mezi dvěma slohovými útvary. Již volba textu odhaluje ryze romantický námět, přičemž proměnu estetiky stvrzuje i vedení hlasu, které se zásadně odklání od klasicistní faktury. Klavírní doprovod, založený na širokých akordických rozkladech, již jasně předjímá postupy Franze Schuberta a raně romantické písňové tvorby. Vojtěch Pelka tuto píseň provedl znamenitě; vystihl její niterný charakter a pěvecký projev podpořil výraznou, takřka operní gestikulací, která v sále umocnila naléhavost skladatelova sdělení.

Další v pořadí následovala árie Romea Ombra adorata aspetta z opery Giulietta e Romeo Niccola Antonia Zingarelliho. Tato skladba, v níž se hrdina loučí s životem u hrobu své milované, je ve své podstatě čistým vyjádřením operního afektu. Vojtěch Pelka zde naplno zúročil svou zkušenost s operní interpretací; jeho projev byl sycený hlubokým tragickým výrazem a podpořený přesvědčivým hereckým výkonem, který v sále umocnil naléhavost Romeovy bezvýchodné situace. Snaha o maximální výraz však vedla v exponovaných místech k technicky vypjatému, místy až ostře řezavému zvukovému vyznění, nicméně celková dramatická linka zůstala zachována v plné své přesvědčivosti. Klavírní doprovod Moniky Knoblochové se stal plnohodnotným dramatickým partnerem, jenž svou naléhavostí podtrhoval tragiku okamžiku. Zingarelliho hudební jazyk zde vytvořil silný emocionální obraz, který v dramaturgii večera fungoval jako nezbytný živelný protipól k předchozímu německému lyrismu.

Následujícím sólovým výstupem Moniky Knoblochové byla Píseň benátského gondoliéra (op. 30, č. 6) z Mendelssohnovy sbírky Lieder ohne Worte (Písně beze slov). Interpretka zde s velkým citem pracovala s charakteristickou strukturou doprovodu, kde se nad kolébavou harmonií rozložených arpeggií klenula zpěvná melodická linka. Skladba se mnou v tomto podání zarezonovala výrazně více než například předchozí Haydnova kompozice. Haydnova díla, do značné míry bytostně spjatá s ideály osvícenství, nabízejí sice obdivuhodně vybroušenou architekturu a formální dokonalost, avšak pro mé současné vnímání jsou tyto hodnoty již poněkud vzdálené – mnohem více dnes oceňuji právě romantickou emocionalitu a prostor pro osobní, hlubší pocitové ukotvení, které Mendelssohn nabízí. Práce s dynamikou byla velmi sugestivní, a to zejména v závěrečných pasážích, kde klavíristka dokázala postupným utišováním vytvořit křehký, do ztracena se vytrácející efekt, jenž naplno využil autorovy pokyny k diminuendu a dovedl skladbu až téměř k éterickému závěru.

Samotný závěr koncertu patřil Vincenzu Bellinimu a jeho dvěma skladbám z cyklu 15 Composizioni da camera (15 komorních skladeb). Zazněly písně L’abbandono (Opuštění) a Per pietà, bell’idol mio (Smiluj se, můj krásný anděli), které do sálu přinesly esenci italského belcanta v jeho komorní podobě. Při pohledu do partu je zřejmé, že Bellini pro tyto kusy volí záměrně úsporné prostředky. Klavírní doprovod není dominantní virtuózní plochou, ale slouží jako průzračný, citlivě vedený harmonický podklad, který nechává veškerý prostor pěveckému přednesu. Vojtěch Pelka v tomto nastavení výborně zúročil svůj prostor pro interpretaci; i s těmito skromnějšími prostředky dokázal pracovat s teatrálností v tom nejlepším slova smyslu, kdy skrze mimiku a precizní dynamiku budoval niterný příběh každé písně. Jeho pěvecký výkon byl technicky jistý a zvukově vyrovnaný, přičemž Monika Knoblochová jej doprovázela s naprostým porozuměním, čímž vytvořila ideální zázemí pro modelování dlouhých, táhlých frází. 

Projekt Il Viaggio Musicale v podání Vojtěcha Pelky a Moniky Knoblochové se ukázal jako dramaturgicky i interpretačně nosný. Z celého večera bylo patrné, že interpreti nechtěli jen „odehrát koncert“, ale vytvořit skutečnou dramaturgickou sondu, která vnímavému publiku umožnila nahlédnout do proměn hudebního cítění mezi epochami. I přes drobné technické limity v náročných pasážích a jistou improvizaci v organizaci programu, vytvořili interpreti přesvědčivý dialog mezi klasicistním řádem a romantickou emocionalitou. 

Foto: archiv Klášterních hudebních slavností

Facebook X E-mail WhatsApp