Kdo zná pianistku, skladatelku, zpěvačku, aranžérku a producentku Beatu Hlavenkovou, ví, že pro ni není nic nemožné. Využít z každého hudebního stylu to nejlepší, hýřit hudebními nápady, improvizovat jen s pomocí krátkého akordického podkladu a spojit vše v jedinečný celek velmi emotivní autorské tvorby umí u nás jen hrstka lidí. Pozvat tuto umělkyni na festival Setkání s hudbou v Soběslavi bylo jeho žánrovým zpestřením. Koncert se uskutečnil 8. července v Galerii sv. Marka.

Festival Setkání s hudbou v Soběslavi již osmnáctým rokem spojuje interpretační kurzy a festival komorní hudby. Na interpretačních kurzech letos vyučují obor housle Štěpán Ježek a František Souček, hru na violoncello Tomáš Strašil, hru na klavír Tomáš Víšek, hru na kytaru Taťána Klánská a Helena Střížková. Pro instrumentalisty je zajištěna klavírní korepetice, kterou provádí Silvie Ježková a Hana Louženská. Studovat lze sólovou i komorní hru, ostatně zkušenosti všech lektorů ve vlastních souborech tomu nahrávají. Na festivalových koncertech, které dramaturgicky připravil jeho umělecký ředitel Petr Hanzlík, letos vystoupili výjimečné osobnosti českého interpretačního umění, mj. Jan Mráček, Tomáš Víšek, nebo Anna Paulová. A protože osobní přátelství Petra Hanzlíka pojí i s Beatou Hlavenkovou, jeden večer patřil jí a jejím hostům, Triu snů, tedy Matěji Kroupovi hrajícímu na violu a pilu, Oskaru Törökovi, který hrál na trubku i zpíval, a Tomáši Fuchsovi, který střídal hru na kytaru a barytonovou kytaru. Koncert se konal v Galerii sv. Marka v Soběslavi v kostele sv. Marka. Poměrně malý prostor s příjemnou akustikou byl zaplněn do posledního místa včetně malého kůru. 

Beata Hlavenková má za sebou klasické hudební vzdělání. Vystudovala skladbu na Janáčkově konzervatoři a titul Master of Music získala po studiu skladby, jazzové skladby a aranžování na Univerzitě v Massachusetts. Beata je veřejnosti známá jako autorka hudby k filmům Dukla 61, Zátopek, Král Šumavy. Má za sebou spolupráci s Lenkou Dusilovou či Clarinet Factory. Před několika lety měla svůj klavírní recitál v zajímavém projektu Hybatelé rezonance, kde se představila mezi jinými interpretkami-ženami. (Reflexe ZDE.) Zajímavá je její spolupráce s projektem MenART, kdy vybraní studenti a jejich kantoři u ní získávají zkušenosti ve skladbě, aranžování, improvizaci, psaní písní nebo produkci. Hlavenková nahrála již osm sólových alb – Joy for Joel (2009), Theodoros (2013, oceněna cenou Anděl v kategorii Album roku – jazz 2013), Scintilla (2015), Bethlehem (2017), Sně (2019, oceněna cenou Anděl v kategorii Interpretka roku 2019), Žijutě (2021), Radost (2025) a Monodie 2.0 (2025). Za zmínku stojí, že na desce Radost spoluúčinkuje v aranžích Matěje Kroupy se Symfonickým orchestrem Českého rozhlasu. Samozřejmě, existují i jiné projekty umělců nonartificiální scény se symfonickými orchestry: Čechomor spolupracuje s Filharmonií Hradec Králové, nedávný projekt Spirituál Kvintetu s Plzeňskou filharmonií, Anna K. se chystá vystoupit na jaře v O2 universu s Českým národním symfonickým orchestrem… 

Beata je ale jiná. Říká o sobě, že zpívat začala teprve před několika lety, ale její hlas je přirozený a možná tím, že není školený, je i příjemný. I když na koncertě zazněly vesměs písně napříč jejími alby, byl značný prostor i k improvizaci všech hudebníků, což bylo prozrazeno vzájemným úsměvem. Navíc veškeré improvizace nebo sóla proběhly bez okázalostí, ale v zájmu společného díla. Na koncertě zaznělo celkem jedenáct písní, díky dlouhému závěrečnému potlesku musela umělkyně ještě dvě písně přidat.

Od první písně, zhudebněné básně Petra Borkovce, všechny posluchače zaujal příjemný hlas aktérky. Na pódiu byla jen s trumpetistou. Osobně mne zaujalo také vhodné přizvučení, kdy zvukový technik nechal znít trubku jejím sametovým zvukem přirozeně (jako později pilu), a dozvučil jen hlas Beaty. Od druhé písně, zhudebněné básně O naději Bohuslava Reyneka, také violu a elektrickou kytaru. Do celkového zvukového obrazu přispěla hra Beaty na profesionální nástroj Nordstage 3, kde si sama modulovala různé zvuky a když náhodou ve své euforii začala jednou rukou dirigovat, posluchači slyšeli, který zvukový témbr chybí. Její tvorba spočívá v použití zajímavých sledů víceméně stále zahuštěných akordů s přidanými tóny. Beata má v oblibě používat spíše temné zvukové témbry, možná proto se obklopuje violou a měkce znějící trubkou. Třetí písní byla píseň Plávala z alba Sně, pohybující se většinou v a moll, ale často používající pro rozjasnění 3. harmonický stupeň C dur a durovou subdominantu D dur. Již ve čtvrté písni Beata prohlásila do publika „Těšíte se, že si zazpíváte“, a tak zazněl sborově text „Pojďme podél samého života“. Mezi slokami zaznělo velkolepé sólo na elektrickou kytaru, které si Tomáš Fuchs doslova vychutnal. Sedmá a osmá píseň patřila zhudebnění textů Bohuslava Reyneka Radost a Husa v mlze. Písně se díky improvizačnímu přechodu Beaty prolnuly těsně za sebou. V Radosti vzal trumpetista do ruky jakýsi pikolo klarinet a violista se pustil odvážně i do vyšších poloh. Matěj Kroupa pak vzal pro změnu do ruky pilu. Byla to klasická pila, dlouhá asi 1,5 metru, kterou držel mezi koleny a měnil výšku tónu jejím ohnutím. Hrál na ni svým klasickým violovým smyčcem. Byl schopen vytvořit i „vibrato“. Tento, dle Beaty „nejlevnější nástroj na pódiu“, byl slyšet i bez přizvučení a měl největší aplaus… V této souvislosti mne napadá další náš muzikant, hrající na netradiční nástroj, Ondřej Hrách a jeho Flaškinet. Další píseň byla na slovenský text: Bosá. Beata v její druhé polovině opět vytvořila interakci se zpívajícím publikem, tentokrát se třemi melodiemi… Držela základ s kytarou ostinátním pohybem, violista pomáhal svojí hrou publiku se zapamatováním melodií. Píseň končila jakýmsi fade out na dvou tónech. Následovala píseň Óda svitu do soumraku z alba Radost, pak zhudebněná báseň Václava Havla Ptal jsem se, nacházející se na albu Monodie 2.0. V desáté písni Když padá sníh Beata učila publikum opět dva skeče. Doporučovala také si „doma z plných plic zazpívat, což přináší obrovskou úlevu“. V této až mysticky znějící písni střídala Beata tři tóninové roviny, mezi kterými přecházela skokem. Konečně poslední oficiální píseň Prameny před přídavky si umělkyně zazpívala spolu s Oskarem Törökem, který žel neměl mikrofon, nicméně v prvních řadách byl slyšet i tak. Jeho improvizace na trubku byla plná svobody a nápadů.

Pokud jsem dobře rozuměl, Beata žila tři roky v Americe ve státě Massachusetts v domě, kde také žila mezi léty 1830 a 1886 básnířka Emily Elizabeth Dickinson. Proto zařadila jako první přídavek zhudebnění její básně Dobrý den noci, kterou najdeme na albu Žijutě (živote). Poslední píseň večera Slyším nic a za ním Tebe byla rytmicky velmi zajímavá. Beata vzpomenula, že první verze této písně vznikla již před osmnácti lety ve spolupráci s Clarinet Factory a Lenkou Dusilovou.

Lidé, kteří navštívili večer Beaty Hlavenkové, odcházeli naplněni klidem a obohaceni autorskou tvorbou jedné z nejzajímavějších českých autorek. Slovy Petra Hapky: „Hudba je jen jedna. Někdo ji dělá lépe, někdo hůř, to je všechno.“

Další vystoupení umělkyně můžeme sledovat na konci srpna v Chudenicích.

Foto: Miroslav Lepeška

Facebook X E-mail WhatsApp