Mezinárodní hudební festival Hvězdy nad Vltavou pokračuje. V Českých Budějovicích v Kulturním domě Slavie vystoupil 22. června vídeňský Tonkünstler Orchestra. Dirigoval Alexandre Bloch, sólový part ve Španělské symfonii Édouarda Lalo a v Introdukci a rondu capricciosu Camille Saint-Saënse přednesl Pavel Šporcl. Výkon orchestru zvedl všechny posluchače koncertu ze židlí.

V úvodních slovech se pořadatel festivalu Pavel Šporcl vyjádřil, že „přivést Tonkünstler Orchestra Wien do ‚Budějic’ bylo jeho snem“. Cílem festivalu je totiž přivážet opravdové světové hvězdy. Poprvé se mu nyní podařilo dovézt takto velký ansámbl ze zahraničí, samozřejmě díky sponzorům. Festival podporují Město České Budějovice a Jihočeský kraj, hlavním partnerem je společnost EGE, dalšími partnery je skupina ČEZ, resort Na peci a Český královský institut. Nad jubilejním pátým ročníkem festivalu převzal záštitu prezident České republiky Petr Pavel. Partnerem třetího večera, který se uskutečnil v Českých Budějovicích, byla firma Viscofan.

Vídeňský orchestr, který byl založen před sto deseti lety, dle slov Pavla Šporcla spolupracoval vždy s českými umělci. Třeba Jan Kubelík s ním premiéroval svůj první houslový koncert pod taktovkou Oskara Nedbala. K dirigentskému pultu byl nyní přizván Alexandre Bloch. Úvodem provedenou předehru k opeře Figarova svatba, K. 492 Wolfganga Amadea Mozarta vedl v opravdu brilantním tempu a zpaměti. Orchestr hrál v absolutní souhře, průzračně a s velkým dynamickým rozsahem. Od prvních tónů bylo zřejmé, že se jedná o prvotřídní orchestr, který si Pavel Šporcl nevybral ke spolupráci náhodou.

Jejich společná interpretace Španělské symfonie, op. 21 pro housle a orchestr Édouarda Lalo byla zážitkem, který by šel bez jakýchkoli úprav vydat na nosiči. Šporcl disponuje sytým, ale velmi příjemným tónem svých modrých houslí, který nejde až „na dřeň“, ale disponuje zvukově vyrovnaným tónem ve všech polohách a vkusným, ne příliš rychlým vibratem. To navíc nastupuje mnohdy až později po nasazení tónu. Šporcl používal také vkusné glissy, zvláště v uvedení tématu. Veškeré výstupy do vyšších poloh proběhly po intonační a technické stránce suverénně, včetně vždy se ozývajících flažoletů v nejvyšších polohách. Dirigent podporoval sólistu četnými crescendy a decrescendy, vytahoval z orchestrálního partu různé protihlasy a protimelodie. Jediným rušivým momentem, který se bohužel objevil i ve druhé polovině večera, byl potlesk publika mezi jednotlivými částmi díla. Dynamické rozpětí „doprovázejícího“ orchestru bylo vskutku veliké, od úžasného, měkkého opravdového forte, třeba na konci třetí části, až po Lalem předepsané tři ppp v úvodu části následující. Vzhledem ke Šporclově technice, která je neomylná, vyzněla závěrečná, pátá část díla jako vrchol kompozice. Zatímco úvodní předehru a celou druhou polovinu večera dirigoval Bloch bez taktovky, na řízení díla Lalo si ji pro přesnost gest do ruky vzal. Výsledkem byla naprostá souhra sólisty s orchestrem, ostatně, dle slov Pavla Šporcla symfonii řádně ve vídeňském Musikvereinu zkoušeli…

Po přestávce zaznělo ještě jedno stěžejní dílo literatury pro sólové housle s doprovodem orchestru, tentokrát z odkazu Camilla Saint-Saënse, a to Introdukce a rondo capriccioso, op. 28. Ani tomuto dílu nezůstal Pavel Šporcl po interpretační stránce nic dlužen. Díky skvělé spolupráci dirigenta na důsledném dodržování autorem předepsané dynamiky, dílo vyznělo velmi pružně, jako by houslista spolupracoval nikoli s téměř stočlenným ansámblem, ale s pohotovým pianistou, hrajícím pouhý klavírní výtah. Bloch měl „v malíku“ i všechny nástupy orchestru po kadencích. V tomto mi připomnělo jeho umění pedagogickou praxi našeho Jiřího Bělohlávka, kterou vedl na půdě Hudební a taneční fakulty AMU, kdy jeho pohotovost při nácviku skladby se sólistou, aniž by provedení sólové kadence dříve slyšel, byla v podstatě nenapodobitelná.

Pak následovalo provedení „národní hudby“ přizvaného orchestru Tonkünstler Orchestra Wien. Zazněla rozsáhlá Symfonie č. 3 Es dur, op. 55 „Eroica“ Ludwiga van Beethovena. Dirigent detailně znal celé dílo a dirigoval zpaměti. Spolupráci s výborně hrajícím orchestrem si evidentně užíval. Při ukazování hry piano šel doslova „do kolen“ a výsledkem byl zvuk připomínající malý komorní orchestr, nikoli těleso hrající v obsazení dvanácti primů… Zvuk dřevěných dechových nástrojů byl neuvěřitelně vyrovnaný, obě hráčky na příčnou flétnu měly v rukou dřevěné nástroje. Zvuk třech lesních rohů v „loveckém tématu“ tria ve třetí části vzletně podaného Allegra vivace byl úžasně kompaktní, bezproblémově znějící. Skvostně vyzněl vrchol druhé věty, jakéhosi smutečního pochodu, v tónině C dur před návratem c moll dílu s hlavní myšlenkou v polyfonní práci. Po začátku Finale, čtvrté věty, ve které Beethoven znovuužívá téma ze svého baletu Prométheus, se dirigent přiklonil k v urtextu uvedené poznámce, aby part violy, violoncella hrál určitou dobu pouze jeden hráč ze skupiny. Veškerá polyfonní práce skladatele a všechen pohyb šestnáctinových hodnot byl proveden v maximální zřetelnosti. Zde je nutno také vyzdvihnout akustické kvality sálu Kulturního domu Slavie, který bez problémů s příjemným mírným dozvukem nechal vyznít všechny dynamické špičky opravdu velkého tělesa, přičemž se orchestr na pódium i bezproblémově vešel. Dokonale vyzněla celá výstavba poslední části, kdy se autor přesune, když mu původní Es dur tónina nestačí, do poměrně vzdálené tóniny D dur a přes krátký pobyt v tónině B dur zpět zakotví ve výchozí Es dur.

Skvělé vyznění celé symfonie si vyžádalo „malý přídavek“, jak jej v němčině uvedl dirigent. Slyšeli jsme Polku „Leichtes Blut“, op. 319 Johanna Strausse mladšího. A jak jsme u rakouských kolegů zvyklí na jejich typický humor, polka sice nezazněla v tak brilantním tempu, jako od Vídeňských filharmoniků pod vedením Herberta von Karajana, ale orchestr část díla provedl sám, neboť dirigent Bloch seskočil do publika a jal se výkon orchestru sám poslouchat.

Foto: Jan Schinko jr.

Facebook X E-mail WhatsApp