Koncert Symfonického orchestru hl. m. Prahy FOK na letošní Smetanově Litomyšli se rozkročil od Beethovena k Martinů, od přírody ke středověkému miráklu. Dvěma partiturami dal pod taktovkou Tomáše Netopila okusit něco ze světa dvou hudebních protikladů: poeticky romantizujícího klasicismu a neobarokního neromantického modernismu. Pastorální symfonii po přestávce vystřídal operní objev – původní verze Mariken z Nimègue, jedné ze čtyř částí Her o Marii.

Když ve třicátých letech kompletoval operní Hry o Marii, francouzskou podobu Mariken z Nimègue Bohuslav Martinů nakonec odložil, respektive ji pro český překlad libreta do finální podoby hudebně masivně přepracoval. Symfonický orchestr hl. m. Prahy FOK ji premiérově jako skutečný objev uprostřed týdne uvedl už ve svém abonmá v pražském Obecním domě. Šéfdirigent Tomáš Netopil dílo s Pražským filharmonickým sborem, pěti pěveckými sólisty a jedním hercem představil pak ještě v pátek 19. června v auditoriu na zámeckém nádvoří v Litomyšli. Strhující třičtvrtěhodinové drama o ďábelských svodech, pokušení, neřesti a pokání předestřel festivalovému publiku Smetanovy Litomyšle jako syrový kompaktní mistrovský kus. Poetikou i zvukem nezapře tato původní Mariken z Nimègue svého autora ani v nejmenším. Na mysl přijde ihned stručná a úderná Legenda o svaté Dorotě ze zpívaného baletu Špalíček z té doby. Příběh dívky Marie, napravené hříšnice, je však přes vnější podobnost archaického ukotvení mnohem rozsáhlejší a komplexnější.  

Příběh je stejný jako ve Hrách o Marii, kde je Mariken z Nimègue druhou částí tetralogie. Vyprávění o ďáblovi, který ovládne nezkušenou dívku a putuje s ní po městech, kde plete hlavu mužům. Pak divadlo na divadle, hra o Maškarónovi, která padlou ženou pomůže vrátit do reality. Rozuzlením a poselstvím miráklu je její pokání, smrt a vykoupení… Ani hudba není zásadně jiná. V základních obrysech ji známe. Ale v původní podobě, ne tak symfonické jako ta definitivní verze, byla a je, jak se ukázalo, o dost drsnější, dynamičtější, vlastně avantgardnější. Je řídčeji instrumentována, častěji je obnažena až na dřeň, jako třeba v delších plochách svěřených viole a trubce. Samozřejmostí je pro Martinů klavír v orchestru, velkou úlohu mají bicí.

Monology Mariken a dialogy s ďáblem propojuje, popisuje a dějově posunuje vypravěč. Vladimír Polívka dal své úloze věcnost i přiměřený patos a v neposlední řadě velmi autenticky znějící francouzštinu. Simona Houda Šaturová má pro podobnou roli vokálně potřebně ukázněný projev, prostý romantických operních znaků. Ani barytonista Jiří Brückler se nenechal v ďábelské roli strhnout k přehrávání výrazu. Matku Boží obdařila Bella Adamova v nádherném kontrastu velebnou laskavostí, ve hře o Maškaronovi se cíleně a přesně uplatnili tenorista Daniel Matoušek a basista Pavel Švingr.

Z partitury výrazně vystupují elementární melodické a rytmické motivy, modální postupy a harmonie evokující pozdní středověk či raný novověk, dobu vzniku původní holandské předlohy. Zároveň je sebejistě a zručně kompozičně gradována – Tomáš Netopil právě tyhle momenty strhujícím způsobem vyhrotil až ke krajnosti. Sborový part, prorostlý do hudebního dění, sahá od šepotu po hymnické plochy, od naléhavého volání dívčina jména po komplikovanější zapojení do děje. Působivé jsou okamžiky, kdy muži jsou jakoby na ďáblově straně a ženy současně Mariken naopak varují… O to kontrastněji a rozkošněji působí závěrečné sborové prozpěvování slova Aleluja, velebení Božího milosrdenství…

Na začátku byla liknavost Vítězslava Nezvala. Nedodal včas slíbený text, a tak Martinů v netrpělivosti požádal o text na stejné téma Francouze Henriho Ghéona. Francouzská verze díla, kterou však skladatel musel nakonec stylově změnit, když od Viléma Závady získal poetičtější český překlad francouzského libreta, zazněla vůbec poprvé, opravdu ve světové premiéře, až loni v létě na Bard Music Festivalu v USA. Martinů tam byl jedním z témat. Pražské a následné litomyšlské provedení bylo teď evropskou premiérou. Mělo obrovský náboj, vyzařovalo z něj přesvědčení, že podobná hudební archeologie stojí za to. U Martinů ostatně nejsou takové objevy výjimkou. Podobně už se před lety opožděně rozezněla kantáta Svatební košile z první verze baletu Špalíček nebo původní podoba zcela přepracované opery Řecké pašije, která dnes žije paralelně s tou novější a známější.   

Jestliže Bohuslava Martinů hrál orchestr FOK v Litomyšli srdnatě, se zápalem a po pražských provedeních s jasným znakem zažitosti, tak Beethovenovu Pastorální symfonii zahrál v první polovině koncertu opravdu ochotně, věrně a zdařile. Věta za větou, přes všechny různé epizody, plynula v převládajícím pohodovém poetickém, skutečně „pastorálním“ modu. Výrazně poetizující provedení mělo dobové stylové znaky, tušený romantismus byl v jeho klasicistních strukturách přítomen cudně. Podařilo se vystihnout vylehčenost hudebních frází, přívětivá sóla dechových nástrojů, smyčcový zvuk bez pastózní dynamiky a přehnaného vibrata, tempovou a výrazovou uměřenost i líbeznost celku. Poslech byl potěšením. Mimoděk, ale zároveň zřetelně dosvědčil, že umělecké působení Tomáše Netopila, od loňského podzimu šéfdirigenta tělesa, nese ovoce.

Foto: František Renza

Facebook X E-mail WhatsApp