Klavírních úprav Smetanova díla existuje celá řada. V úterý 16. června však festival Smetanova Litomyšl nabídl posluchačům unikátní zážitek v podobě kompletního cyklu Má vlast ve virtuózní úpravě pro sólový klavír od Jindřicha Kàana z Albestů, od jehož úmrtí letos uplynulo sto let. Ke koncertnímu křídlu usedl umělec nadmíru povolaný, jímž byl Matyáš Novák. Je to právě on, kdo toto pozoruhodné a z hlediska interpretace mimořádně náročné dílo znovu objevil a po celý jeden rok se věnoval jeho pečlivému studování.

Výjimečné a pamětihodné události se vždy nemusejí odehrávat na hlavní scéně. Ačkoli Smetanova Litomyšl již druhou sezónu disponuje moderním, velkokapacitním SmetaNOVÝm sálem, ve který se po dobu festivalu proměňuje II. zámecké nádvoří, pro níže popisovaný koncert zvolili pořadatelé méně velkolepý, ovšem pro formát klavírního recitálu přirozeně vhodnější prostor koncertního sálu Smetanova domu. Pokud někdy zazní přímo před koncertem festivalu úvodní slovo, potom se tak děje při opravdu výjimečných příležitostech a nyní taková příležitost nastala. Tentokrát posluchače uvítal umělecký ředitel festivalu Marek Šulc, který představil Matyášem Novákem v podstatě nově objevenou transkripci Smetanovy Mé vlasti z pera klavírního virtuosa, pedagoga a skladatele Jindřicha Kàana z Albestů. Pro zajímavost došlo i na připomínku známější a hojně uváděné úpravy Mé vlasti pro čtyřruční klavír od samotného Smetany, která na festivalu zazněla v roce 2021v podání Ivo Kahánka a Miroslava Sekery, tehdy dokonce na dva nástroje.

Přepracování Mé vlasti od Jindřicha Kàana není ani klavírním výtahem, ani snadnou úpravou pro širokou obec klavíristů. Právě naopak. Jde o transkripci, která se snaží v maximální míře, mnohdy doslova až na hranici hratelnosti, využít celou škálu pro klavír specifických výrazových prostředků a klade mimořádně vysoké nároky na schopnosti umělce. Je to dílo psané s hlubokým porozuměním jak Smetanově orchestrální předloze, tak charakteru a veškerým možnostem nástroje. Jindřich Kàan byl virtuózním klavíristou, který se, podobně jako mnoho jeho současníků včetně Smetany, hlásil k odkazu Franze Liszta. Je známo, že Vltavu ve své klavírní úpravě zaslal samotnému Smetanovi a ten se ke zpracování vyjádřil pochvalně, až s obdivem, doporučil jen drobné úpravy. Kàanovo dílo by snad dodnes leželo zaváté desetiletími, kdyby jej při svém pátrání po transkripcích Smetanovy Mé vlasti neobjevil a neoprášil jiný skvělý klavírista, tentokrát náš současník Matyáš Novák.

Matyáše Nováka jistě není třeba čtenářům těchto stránek dlouze představovat. V souvislosti se zde popisovanou událostí ale stojí za připomenutí, že se již od svých začátků zabývá transkripcemi a fantaziemi na orchestrální díla, zajímá se o klavírní obsažení celého orchestru a kromě interpretace se věnuje také komponování. V současné době studuje též dirigování. Právě tento široký záběr ho vedl k objevení díla Jindřicha Kàana. Svůj záběr šťastně zúročil i při jeho nastudování a hlavně provedení, do kterého vnesl též vlastní invenci – ovšem s hlubokým respektem a porozuměním Smetanovu symfonickému originálu. Jak totiž Matyáš zmínil v předchozích rozhovorech, musel si poradit s drobnými nedostatky notového zápisu. Chyběly například některé takty, které v lisztovském stylu citlivě doplnil vzhledem k původní orchestrální partituře – je známo, že jak Smetana, tak Kàan se hlásili k odkazu tohoto velikána klavírní hry a k Lisztovi podle svých slov už od dětských let inklinuje také Matyáš Novák. Právě v této transkripci, kdy je často potřeba reflektovat vedení tónů jednotlivých nástrojů podle orchestrální předlohy, mohl uplatnit svou vytříbenou úhozovou techniku s citem pro odlišnou dynamiku v jednotlivých hlasech. Jiným prvkem, se kterým je potřeba se odpovídajícím způsobem vypořádat, jsou například dlouhé, držené tóny orchestru, přičemž podobného efektu lze na klavíru dosáhnout střídáním harmonicky kompatibilních tónů.

Jednou z velkých výzev při interpretaci takto rozsáhlého díla je nenechat se strhnout a uvážlivě, spíše zdrženlivě dávkovat celkovou dynamiku. Matyáš Novák je ale zkušeným hráčem, který si je tohoto dobře vědom; i při práci s gradací prokázal potřebnou dávku disciplíny a uměřenosti. Jeho hra tak doslova dýchala od jemně artikulovaných pianissim po fortissimo v hutných sazbách a působila velice živě. Opravdovým zážitkem bylo sledovat jeho soustředěná gesta, souhru rukou na klaviatuře i nohou na pedálech. Jak bylo řečeno výše, Matyáš Novák nebyl tento večer pouhým interpretem.

Charakterizovat jeho hru jako bravurní, precizní a procítěnou je jistě pravdivé, ale v kontextu celého díla by šlo přece jen o značné zploštění. Díky excelentnímu a sebevědomému zvládnutí technické stránky hry i takto nebývale náročné kompozice se Matyášovi podařilo vnést do díla rozměr imaginace. Posluchač se tak mohl nechat unášet známými obrazy, které se v šesti básních symfonického cyklu objevují. Ikonické počáteční tóny harf věštců, oslavné pasáže i dramatický úpadek ve Vyšehradu. Chtělo by se říci, že už tato první symfonická báseň obsahovala celou paletu zvukových barev, ale pokud snad někteří z posluchačů ještě během úvodní skladby nebyli jaksepatří naladěni, pak Vltava již musela učarovat každému od prvních praménků, rozlití v širokou řeku, veselé tóny tance, přes Svatojánské proudy, které byly pro klavíristu mimořádně náročnou pasáží, reminiscenci Vyšehradu až po spojení s majestátním tokem Labe. V Šárce přišly ke slovu dramatické pasáže vyjadřující hněv dívek, nářek, tón lesního rohu, coby znamení dívčí družině a bojovný rej. Pro úplnost zmiňme, že mezi básněmi Šárka a Z českých luhů a hájů byla zařazena přestávka, zajisté nejen pro posluchače, ale také proto, aby mohl klavírista během tak extrémně náročného provedení dopřát rukám pár chvil klidu a relaxace. V básni Z českých luhů a hájů zazněla pro klavíristu vysoce obtížná, ale opět suverénně provedená pětihlasá fuga. Charakteristický husitský chorál v básni Tábor zazníval s vážnou naléhavostí a klavírista si dával velmi záležet doslova na každém tónu. Závěrečný Blaník byl místy ukázkou hranic možností nástroje i samotného klavíristy.

Je úctyhodné, jak věrně se Jindřichu Kàanovi podařilo přenést partituru celého symfonického orchestru do zápisu pro sólový klavír. A stejně úžasné bylo sledovat, s jakou energií, soustředěností, ale také noblesou se Matyáš Novák díla zhostil. Závěrečná spontánní zvolání „bravo!“ následovaná okamžitým aplausem vstoje jen dosvědčily to, co bylo patrné od prvních tónů. Posluchači byli svědky naprosto dechberoucího provedení opravdu výjimečného díla.

Bylo nasnadě, že nadšené publikum umělce nenechá jen tak odejít a třebaže po takto náročném výkonu by jistě rád dopřál svým prstům zasloužený klid, usedl Matyáš Novák ještě jednou ke křídlu a s publikem se rozloučil Hulánem z druhé řady Českých tanců Bedřicha Smetany.

Závěrem je na místě vyslovit vřelé poděkování jak pořadatelům Smetanovy Litomyšle, kteří tuto vpravdě výjimečnou událost zařadili na program letošního ročníku festivalu, tak Matyáši Novákovi, který toto časem zaváté dílo Jindřicha Kàana z Albestů nejenže vynesl na světlo, ale také se odvážně a na výbornou zhostil jeho nastudování a uvedení. Vskutku obdivuhodné!

***

Jinou reflexi téhož projektu Matyáše Nováka KlasikaPlus.cz uveřejnila ZDE.

Foto: Majda Slámová

Facebook X E-mail WhatsApp