Za bezmála měsíc začínají Letní slavnosti staré hudby, pečlivě profilovaná přehlídka přivážející už sedmadvacet let do Prahy vybrané interprety a projekty ze starohudebního oboru. Jednou z největších osobností letošního programu bude německý basbarytonista Andreas Wolf, který v úvodu srpna festival debutově zakončí za doprovodu pořádajícího Collegia Marianum pod vedením Jany Semerádové. V rozhovoru pro portál KlasikaPlus.cz tento mezinárodně vyhledávaný interpret barokního repertoáru a spolupracovník Williama Christieho, Tona Koopmana či Leonarda Garcíi Alarcóna hovoří o Bachovi jako celoživotním průvodci, o rovnováze mezi historickou věrností a osobním výrazem i o tom, proč může stará hudba v dnešním světě nabídnout vzácný prostor pro soustředění a skutečně sdílený zážitek.

Vaše jméno je dnes silně spojováno s barokním repertoárem. Pamatujete si moment, kdy jste si uvědomil, že právě stará hudba bude vaším hlavním uměleckým světem?

Žádný konkrétní klíčový okamžik vlastně nebyl. Stará hudba mě provází už od dětství. Navštěvoval jsem internátní školu ve Wernigerode a tam jsem zpíval v rozhlasovém mládežnickém sboru. Už tehdy byla díla Johanna Sebastiana Bacha samozřejmou součástí našeho repertoáru. Mým prvním větším sólovým kusem byla Telemannova Schulmeisterkantate. Během studií k tomu přibyly kantáty a oratoria Johanna Sebastiana Bacha – Vánoční oratorium, pašije a mnoho duchovních děl. Tato hudba nejenže odpovídá mým hlasovým dispozicím, ale oslovuje mě i na osobní úrovni, protože je úzce spjata s mou křesťanskou vírou. Tak se stará hudba v průběhu let stále více stávala mým uměleckým domovem.

Co vás na barokní hudbě stále fascinuje i po letech intenzivní kariéry?

Fascinuje mě spojení jasnosti a výrazu. Barokní hudba má řád a strukturu, které na první pohled mohou někdy působit téměř chladně. Právě v tom však spočívá její zvláštní síla. Tato hudba dokáže velmi přímo a hluboce oslovit, aniž by kdy ztratila svou formu.

Kromě toho nabízí interpretovi velkou svobodu v rámci jasně daných hranic. Člověk může tvůrčím způsobem pojmout skladbu a klást vlastní důrazy, ale vždy zůstává v dialogu s dílem. Tato rovnováha mezi disciplínou a svobodou mě dodnes okouzluje.

Když zpíváte hudbu sedmnáctého a osmnáctého století, snažíte se spíš rekonstruovat historický styl, nebo hledáte osobní, současný výraz?

Podle mě k sobě obě věci neodmyslitelně patří. Historická interpretační praxe nám pomáhá lépe porozumět hudebnímu jazyku těchto děl. Zároveň se však nesmí stát samoúčelnou. Hudba totiž nakonec vzniká až v okamžiku provedení a musí oslovit dnešní posluchače.

Samozřejmě každý zpěvák vnáší do interpretace svou osobnost. V baroku se to projevuje například prostřednictvím ozdob nebo utvářením da-capo opakování. Zároveň je třeba respektovat hranice, které stanovil skladatel. Osobní výraz pro mě nevzniká v rozporu s partiturou, ale vychází právě z ní.

Měl jste během studií nějaký zásadní pěvecký nebo lidský vzor, který vás formoval?

Během studia na mě měly zásadní vliv především osobnosti z oblasti písňové tradice. Zvláště důležitý pro mě byl Dietrich Fischer-Dieskau, u kterého jsem měl tu čest studovat. Bylo působivé sledovat, s jakou přesností a muzikálností dokázal pracovat i v pokročilém věku. Trvalý vliv na mě měla také setkání s Júlií Várady. Základy mi však samozřejmě vštípil můj učitel zpěvu Heiner Eckels; na nich jsem pak mohl dále stavět.

Dalším velkým vzorem pro mě byl Thomas Quasthoff. Už jako mladý zpěvák jsem obdivoval jeho interpretaci Zimní cesty. Později se stal mým učitelem a od něj jsem se naučil nejen mnoho o zpěvu, ale také o uměleckém vystupování.

Na Letních slavnostech staré hudby vystoupíte v programu složeném z děl Händela, Purcella a Bacha, který propojuje operní árie, orchestrální hudbu i méně uváděné Bachovy světské kantáty. Podílel jste se na dramaturgii večera? A čím je pro vás tento program specifický?

Program vznikl v rámci velmi příjemné spolupráce s orchestrem. Původní návrh se už silně orientoval na skladby, které jsem v posledních letech často zpíval a ke kterým cítím silnou uměleckou vazbu. Za obzvláště přitažlivou považuji velkou stylovou rozmanitost v rámci společného hudebního vesmíru. Zpívám mimo jiné Händelovy árie, jako je Revenge, Timotheus cries z opery Alexander’s Feast, Leave me, loathsome light z opery Semele nebo O ruddier than the cherry z Acise a Galatey. K tomu se přidává Bachova světská kantáta BWV 205, která představuje méně známou, ale mimořádně originální stránku jeho tvorby.

Celkově vnímám tento koncert jako projekt, který mi přináší opravdové potěšení. Je to program plný hudby, kterou miluji a kterou se zabývám už dlouhou dobu. Největší radost mi dělá možnost prožít a sdílet tato díla společně s orchestrem a publikem.

Bachovy světské kantáty nejsou tak známé jako jeho duchovní díla. Co podle vás odhalují o Bachovi jako člověku a dramatikovi?

Světské kantáty odhalují stránku Bacha, která je mnoha posluchačům méně známá. Když se o něm mluví, často si ho nejprve představíme jako církevního hudebníka. Světské kantáty naopak odhalují Bacha jako člověka, který má smysl pro humor, pozorně pozoruje lidi a má velkou radost z dramatických situací. Pro mě tato díla také dokazují, že Bach byl výjimečným hudebním dramatikem. Ačkoli nenapsal žádnou operu, v jeho světských kantátách najdeme mnoho prvků, které známe z hudebního divadla.

Händelovy operní árie často pracují s extrémními emocemi. Jak hledáte rovnováhu mezi barokní stylizací a skutečnou emocionalitou?

Barokní hudba nám už ve své gestice poskytuje mnoho náznaků emocí, které mají být vyjádřeny. Mým úkolem jako zpěváka je tyto hudební prostředky oživit prostřednictvím hlasu. Byl bych však opatrný s představou, že je nutné každou emoci na jevišti skutečně v plné míře prožívat. Umění pro mě spočívá v nalezení správné rovnováhy mezi výrazem a kontrolou. Hudba sama o sobě už v sobě nese dostatek emocionální pravdy.

Purcellova hudba bývá velmi intimní a melancholická, zatímco Händel působí mnohem monumentálněji a divadelněji. Cítíte jako interpret výrazný rozdíl mezi jejich hudebními světy?

Purcell ještě více vychází z anglické tradice sedmnáctého století, zatímco Händel už ztělesňuje mezinárodní hudební jazyk vrcholného baroka. Jako interpret vnímám Purcellovu hudbu často jako bezprostředněji spjatou s textem. Jeho melodie jako by přímo vyrůstaly z textu. U Händela naopak často uvažuju spíše v orchestrálních souvislostech. Jeho hudba má větší architektonický rozměr a vyznačuje se rozsáhlejšími dramatickými oblouky napětí.

Dlouhodobě spolupracujete s dirigenty, jako jsou Leonardo García Alarcón, Ton Koopman nebo William Christie. Co mají podle vás společné a v čem jsou naopak zcela rozdílní?

Všechny tyto osobnosti spojuje jejich mimořádná oddanost hudbě a schopnost inspirovat hudebníky. Rozdíly spočívají především v jejich individuálních uměleckých osobnostech a přístupech k hudbě. Právě tyto rozdíly vnímám jako obohacující. Každá velká umělecká osobnost otevírá nový pohled na tutéž hudbu. Právě to činí spolupráci s takovými dirigenty tak vzrušující.

Existuje něco zásadního, co jste se od těchto osobností naučil a co dnes ovlivňuje vaše zpívání nebo pohled na hudbu?

Rozhodně. William Christie mě díky účasti v projektu Jardin des Voix ovlivnil už velmi brzy a otevřel mi hluboký vhled do francouzské barokní hudby. Od Tona Koopmana jsem se naučil neuvěřitelně mnoho o Bachovi a hudebním jazyce německého baroka. Dodnes je pro mě důležitým vzorem. S Leonardem Garcíou Alarcónem mě spojuje také dlouholeté osobní přátelství. Naše spolupráce čerpá z přímé výměny názorů o mnoha možnostech, které kompozice skýtají po interpretační stránce.

Jak důležitý je pro vás při interpretaci staré hudby dialog s orchestrem a pocit společného ‚dýchání‘ ansámblu?

Dech je pro mě základem všeho – nejen zpěvu, ale i samotného života. Dech nakonec spojuje všechny zúčastněné: zpěváky, orchestr, dirigenta, a dokonce i publikum. Když soubor dýchá společně, vzniká zvláštní klid a soustředění. Hudba začne plynout a člověk pocítí přirozené napětí bez ztuhnutí.

Na festivalu budete zpívat s Collegiem Marianum a Janou Semerádovou. Už jste se profesně potkali? A vnímáte rozdíly mezi jednotlivými evropskými soubory historicky poučené interpretace?

S Janou Semerádovou a Collegiem Marianum budu v rámci tohoto projektu spolupracovat skutečně poprvé. To, co jsem dosud slyšel, ve mně vzbuzuje velké očekávání z této spolupráce. Samozřejmě existují rozdíly mezi ansámbly zabývajícími se historicky poučenou interpretací v Evropě. Tyto rozdíly bych však nepřisuzoval tolik národním hranicím. Mnohem rozhodující jsou pro mě osobnosti, které ansámbl utvářejí, hudební preference hudebníků a jejich společná umělecká vize.

Když přijedete k novému ansámblu poprvé, jak rychle poznáte, zda mezi vámi vznikne hudební chemie?

Vlastně si toho člověk všimne překvapivě rychle. Zda funguje hudební i mezilidská komunikace, to často pocítíte už při prvních zkouškách. Současně k profesionalitě našeho povolání patří, že hudba je vždy v centru pozornosti. Dokud všichni zúčastnění sledují společný cíl, a to co nejlépe sloužit hudbě, téměř vždy vzniká dobrá spolupráce.

Pohybujete se přirozeně mezi operním a koncertním repertoárem. Co vám jedno prostředí dává, co v tom druhém nenacházíte?

Opera a koncert se pro mě ideálně doplňují. V opeře nejsem jen zpěvák, ale také herec. Na koncertě naopak pociťuji větší svobodu a mohu se plně soustředit na samotnou hudbu.

Historicky poučená interpretace bývala kdysi spíše alternativním proudem, dnes je téměř standardem. Jak se podle vás za dobu vaší kariéry proměnila?

Dobově poučená interpretační praxe nesmírně obohatila naše chápání této hudby. Dnes pro mě již není tolik alternativou, jako spíše samozřejmostí. Zároveň však hudba zůstává vždy živým uměním. Samotné historické znalosti ještě nezaručují přesvědčivé provedení. Rozhodující je nakonec to, zda hudba dnes oslovuje lidi.

Často zpíváte hudbu spojenou s duchovními nebo mytologickými tématy. Myslíte, že právě stará hudba dnes lidem nabízí prostor ke zklidnění a hlubšímu prožívání, které v moderním světě často chybí?

Jsem pevně přesvědčen, že stará hudba dnes může otevřít zvláštní prostor. Když koncert skutečně osloví publikum a vznikne emocionální pouto, čas najednou ztrácí na významu. Vzniká pak stav soustředěné pozornosti, který se v našem každodenním životě stal vzácností.

Když odhlédnete od kariéry a profesních úspěchů, co pro vás osobně znamená opravdu dobrý koncert?

Opravdu dobrý koncert pro mě nemá moc společného s kariérou, recenzemi nebo úspěchy. Vzniká tehdy, když se mezi hudebníky a posluchači vytvoří společný emocionální prostor. Při hraní se děje něco výjimečného: lidé se synchronizují způsobem, který daleko přesahuje každodenní život. Hudebníci na sebe reagují s přesností na zlomky sekundy; v takových okamžicích vzniká skutečný společný zážitek. Zvláště krásné mi připadá, že takové zážitky často působí ještě dlouho poté. Hudba dokáže dodat sílu. Právě takové okamžiky jsou pro mě skutečným smyslem zdařilého koncertu.

Foto: Oliver Lozano, Dirk Schelpmeier,

Facebook X E-mail WhatsApp