Inspirace, radost, přátelé, sdílení i zkušenosti. To jsou nejčastěji skloňované hodnoty, které v rozhovoru pro portál KlasikaPlus.cz zmiňují vybraní absolventi Stipendijní akademie MenART. S blížícím se termínem uzávěrky přihlášek do příštího devátého ročníku programu, určeného talentovaným žákům a studentům uměleckých oborů a jejich pedagogům, přináší portál KlasikaPlus.cz pokračování série rozhovorů, které se v minulých letech zaměřily na mentory a pedagogy. Klíčovým elementem jsou však mladí stipendisté. A ti, jak ukazují jejich odpovědi i ve druhém díle rozhovoru, odcházejí z MenARTu naplnění pozitivními zkušenostmi, spoustou zážitků a velkou dávkou motivace do další práce.

Pozvání k rozhovoru přijala čtveřice talentů. Sourozenci Hana a Jan Molvovi věnující se hře na dechové nástroje, kteří absolvovali akademii v sezóně 2024/25 u Radka Baboráka, resp. Svatopluka Zaala, Jan Molva navíc i o ročník dříve v klavírní třídě Karla Košárka.Další dva vybrané adepty spojuje absolvování akademie v oboru autorské tvorby u Beaty Hlavenkové. Té se v ročníku 2024/25 věnoval Timofey Golev a v ročníku 2018/19 také Vladimír Slavíček, který se aktuálně už uplatňuje jako asistent mentorky. Slavíček navíc v akademickém roce 2021/22 studoval rovněž u saxofonisty a skladatele Marcela Bárty.

Když se ohlédnete za svým rokem v MenARTu, který moment byl pro vás zlomový – takový, kdy jste si uvědomili, že se ve svém oboru skutečně posouváte?

Timofey Golev (TG): Takových okamžiků by se dalo najít více. Nikdy se nejednalo o razantní změnu pohledu, ale spíše o dílčí milníky, kterých jsem chtěl během účasti v MenARTu docílit. Za ty největší by se daly označit úplný začátek a závěr ročníku: příchod do skupiny a seznámení se s tvorbou ostatních dává člověku možnost srovnání a získání nových nápadů, finální živé provedení skladeb pak zase prostor pro reflexi a uvědomění si svého pokroku v konkrétním časovém intervalu.

Hana Molvová (HM): Můj první zlomový moment bylo samotné přijetí do MenARTu, kdy si mě jako jedinou hornistku vybral Radek Baborák. A během roku jsem si uvědomila svůj posun v momentě, kdy jsem společně s Radkem Baborákem hrála na několika jeho koncertech.

Jan Molva (JM): V klavírním roce jsem takový ‚moment uvědomění‘ zažil na celostátním kole soutěže ZUŠ, kde mě hraní neuvěřitelně bavilo a byl jsem hrdý, že jsem dokázal ukázat, kam až jsem se díky akademii posunul. Navíc jsem byl oceněn první cenou, což se, myslím, nikomu přede mnou z naší jihlavské ZUŠ nepodařilo.

Trubkový moment si pamatuju naprosto přesně. Bylo 25. května roku 2025, měl jsem taktéž po úspěšném ústředním kole a v jihlavském kostele sv. Ignáce se konal duchovní koncert Spojujeme! v rámci festivalu Mahler Jihlava Hudba tisíců, kterého se účastnila všechna významná jihlavská hudební tělesa. Večer jsem zahájil spolu se svým učitelem Kamilem Brožem a dalšími skladbou Jubilace Petra Ebena, poté jsem si zazpíval ve sboru Campanula skladbu Jana Hanuše Modlitby 1973. A nakonec zazněla Gloria pro tympány, varhany, žestě a ohromný smíšený sbor od Johna Ruttera. Dohráli jsme, lidé tleskali a ke mně se dostavil takový pocit radosti, dojetí a vděčnosti za dar hudby, jaký jsem nikdy před tím nezažil.

Vladimír Slavíček (VS): Já jsem se zúčastnil dvou ročníků a ten, kterého jsem se zúčastnil v autorské sekci pod vedením Marcela Bárty, přinesl příležitost zahrát v Bruselu. Celý ten zájezd se spoustou skvělých lidí pro mě znamenal velký posun, a to jak hudebně, tak i provozně, profesně, lidsky… Těch zlomových momentů bylo hodně. Už jen to, že jsem se dostal do MenARTu poprvé a pak ještě podruhé, bylo úžasné.

Jak moc se vaše představa o vlastní umělecké cestě změnila během práce s mentorem a pedagogem? Překvapilo vás něco na vás samých?

TG: Najít nové směry pro svou cestu a celkově si rozšířit obzory byla očekávání, se kterými jsem do MenARTu šel. S jistotou můžu říct, že se naplnila, díky četným podnětům od Beaty Hlavenkové jsem začal nad podstatou komponování přemýšlet komplexněji a otevřel se mnoha různým způsobům, jak se v této sféře uplatnit. Paralelně s tím však rostla vůle prohlubovat znalosti v žánrech, které mě zajímají nejvíce – soudobá klasická hudba a jazz –, což nakonec vyústilo v rozhodnutí věnovat se oběma žánrům paralelně.

HM: Před absolvováním akademie jsem už měla nějakou představu o své hudební budoucnosti (dokončit gymnázium a pak se věnovat hudbě na plný úvazek) a během každé další hodiny s mentorem a pedagogem jsem si tuto představu víc a víc utvrzovala. Překvapilo mě, že dokážu s mentorem hrát několik hodin v kuse.

JM: Překvapilo mě, jak moc je náročné být na sebe přísný a neodpustit si ani jeden tón, který bych býval odbyl.

VS: V prvním ročníku MenARTu, kterého jsem se zúčastnil pod vedením Beaty Hlavenkové, jsem se podvědomě od obecné touhy skládat trochu posunul k producentství. Byl jsem hodně mladý, bylo mi asi dvanáct let, a hrozně obohacující pro mě byly různé konfrontace a vystavení se dalším muzikantům, novým lidem, nové hudbě, novým přístupům.

MenART staví na spolupráci tandemu student–pedagog. V čem se podle vás tato spolupráce během programu nejvíc proměnila?

TG: Pokud jde o spolupráci s mým pedagogem, ta se určitě posílila a obohatila o témata, kterým se od doby účasti v programu věnujeme. Ať už se objevila na setkáních s Beatou, nebo třeba na Composers Summit 2025, kterého jsme měli možnost se zúčastnit právě díky MenARTu. Co se týče spolupráce s Beatou Hlavenkovou, tam se nám povedlo najít společný jazyk hned na prvním setkání a jsem velmi rád, že tato vazba přetrvala a že dodnes zůstáváme kontaktu, který je pro mě nesmírně cenný.

HM: Spolupráce s mým pedagogem se tolik nezměnila, ale cítím, že je náš vztah vřelejší díky společným zážitkům z cest i hodin s mentorem.

JM: V obou letech se, myslím, prohloubila naše vzájemná důvěra, jak ze strany pedagogů, kteří mi umožnili si vytvářet na díla vlastní názor a nechali mě o věcech rozhodovat samostatně, tak i z mé strany. Vážím si čím dál tím více jejich času, který mi věnovali a věnují nad rámec svých povinností.

VS: Spolupráce se rozšířila v propojování se s dalšími muzikanty; v dalších letech mých studií jsme pak hodně čerpali z mechanismů, které jsme si v MenARTu vyzkoušeli.

Co pro vás bylo nejnáročnější – ať už technicky, psychicky nebo lidsky – a jak jste tuto zkušenost nakonec využili pro svůj další rozvoj? Na co naopak nejraději vzpomínáte?

TG: Žádná zkušenost pro mě neznamenala nepřiměřenou náročnost, vždycky se mi zdály adekvátní vzhledem k osobnímu cíli posunout se ve svém uměleckém vyjadřování. Na všechny zkušenosti tedy vzpomínám rád, jak v ohledu obdržených reflexí, tak premiérových uvedení skladeb, kdy specifickou zkušeností byla příležitost některé z nich zahrát na úvodní konferenci Pražského jara. Okolnosti vedly k tomu, že na napsání a nacvičení dvou ze skladeb jsem měl pouhé dva týdny, to by se tedy dalo nazvat nejtěžší zkušeností ze všech.

HM: Radek Baborák je velmi vytížený umělec, a proto jsme většinou s paní učitelkou jezdily na hodiny do jiného města, díky tomu jsme poznaly zkušebny různých koncertních sálů. Doufám, že se mi tato zkušenost bude hodit v budoucnu. Nejraději vzpomínám na spolupráci mezi jednotlivými skupinami, kdy jsem měla možnost poznat spoustu nových přátel.

JM: Náročné pro mě bylo úvodní setkání, kdy jsem do Kroměříže přijel přímo z Klavírních kurzů Mikulov, rovněž u pana Karla Košárka. Těch informací a podnětů ke zlepšení bylo tolik, že jsem skoro nevěděl, co je za den. (úsměv) V trubce bylo pár náročných období, kdy jsem cvičil tak, jak jsme si s mentorem naplánovali, ale výsledky nebyly ani zdaleka takové, jaké bych si představoval. Myslím, že to posílilo mou vůli pravidelně cvičit, i když to zrovna nejde.

VS: Zmínil jsem výše, že jsem byl hodně mladý, když jsem se dostal do prvního ročníku. Bylo to na mě intenzivní, požadovaná po mně byla hotová práce a musel jsem se naučit se do toho nějak ponořit a prostě to odmakat. To se učím do dneška. Tehdy to bylo dotažení skladeb na Pražské jaro a Smetanovu Litomyšl. Ty koncerty byly fakt za odměnu, na ně vzpomínám moc rád.

Setkali jste se během programu s přístupem nebo radou, která vám zůstane do budoucna nejen v hudbě, ale i v běžném životě?

TG: Mottem celého roku stráveného v naší skupině autorské tvorby byla otevřenost, zaujetí, snaha jít do hloubky a nezůstat na jednom místě. Tohoto přístupu se snažím držet, nejen co se týče umění. Jsem tedy rád, že právě k tomu nás Beata na každém setkání motivovala.

HM: Nejvíce mi v hlavě utkvěla rada, že do každé skladby, kterou hraju, musím dát něco neobvyklého, něco, čím posluchače překvapím a zaujmu. Ačkoliv to není vždycky jednoduché na něco smysluplného přijít, je to jistá cesta k docílení určité osobitosti, která je v hudbě důležitá.

JM: Odpočinout si a v tichosti vyvětrat hlavu, třeba panem Zaalem oblíbeným běháním, je mnohdy efektivnější než trápení se za notovým pultem.

VS: Beata Hlavenková, kterou si už dnes můžu dovolit označit za svou spolupracovnici, nám kladla na srdce, abychom aktivně poslouchali – to se dá převést i obecně do života.

Jaké veřejné koncertní příležitosti vám MenART zprostředkoval a jaké zážitky jste si z nich odnesl/a?

TG: Dvěma klíčovými koncerty pro mě byly zahájení první konference Pražského jara v kostele sv. Vavřince a finální vystoupení v divadle Minor. Oba koncerty považuju za výjimečné, první pro možnost představit svou nejnovější klasickou tvorbu a setkat se s organizátory festivalu i přítomnými skladateli a druhý pro možnost si (vůbec poprvé) zahrát ve formaci jazzového tria s Ondřejem Komárkem a Janem Chalupou.

HM: Největším zážitkem pro mě bylo poprvé si zahrát s orchestrem jako sólistka v Mariánských Lázních. Byla to velká zkušenost, kterou jsem už dvakrát zužitkovala. Dále jsem měla příležitost si zahrát v hornovém triu s vynikajícími hornisty Radkem Baborákem a Danielou Roubíčkovou v Salónu Celetná. Jsem moc ráda, že jsem jim mohla být rovnocennou partnerkou. Dalším velkým zážitkem bylo vystoupit na festivalu Pražské jaro. Vystoupila jsem jak sólově, tak i s dvouplátkovým souborem, se kterým spolupracuju i po skončení MenARTu.

JM: Nezapomenutelná byla prohlídka a vystoupení na zámku v Kostelci nad Orlicí za přítomnosti hraběte a hraběnky Kinských, v Litomyšli ve Smetanově domě v rámci festivalu Smetanova Litomyšl a inspirativní den ve Ville Lana, kde se v každém zákoutí areálu něco dělo.

VS: Začínali jsme hned v prvním ročníku dvěma prestižními festivaly, Smetanovou Litomyšlí a Pražským jarem. Ročník, ve kterém jsem byl pod Marcelem Bártou, byl zakončen koncertem v pražském DOX+ a o pár měsíců později následovala už zmíněná výprava do Bruselu na koncert k uzavření českého předsednictví v EU. O pár let později, v roce 2025, jsem dostal příležitost odehrát dva sólové sety na Smetanově Litomyšli a krátce na to, na začátku tohoto roku, jsme se vydali s Beatou Hlavenkovou do Paříže, kde jsme odehráli společný koncert.

Pokud byste závěrem měli jednou větou říct, co vám MenART dal, jak by zněla – a proč právě tak? Doporučil/a byste MenART kamarádce/kamarádovi?

TG: MenART mi v první řadě připomněl, jak důležité je zasvětit se umění a že pochopení pro něj přichází postupně s kontinuální prací. „Umělecké dílo je dobré, vzniklo-li z nutnosti,“ řekl Rainer Maria Rilke. Totéž platí i o práci umělce na sobě, kdy vůle po rozvíjení se musí předcházet touze po výsledku. Na svou účast tedy budu vzpomínat nejen s ohledem na konkrétní zkušenosti, ale i na osobní posun ve vnímání umění jako takového. MenART můžu všem vřele doporučit.

HM: Akademie MenART mi poskytla spoustu koncertních příležitostí a setkání s mnoha skvělými lidmi jak z řad pedagogů, tak i stipendistů. Rozhodně bych akademii doporučila každému, koho hudba přitahuje, ale i těm, kteří přemýšlí o své možné hudební kariéře.

JM: MenART mi dal nové přátele a lidi, na které se můžu kdykoliv obrátit. A to nejen samotné mentory, ale také kamarády stipendisty, kteří řeší podobné problémy jako já.

VS: MenART je svou strukturou extrémně kvalitní a obohacující vzdělávací program, jehož vedlejšími účinky jsou propojení spousty lidí, založení přátelství na celý život a zasazení semínek, která na cestě životem klíčí. Jsou to tři roky, co jsem byl v MenARTu, a stále kvetou nové a další příležitosti. Doporučuju MenART nejen kamarádům, ale všem, kteří touží po rozšíření svých obzorů ve světě umění.

***
První díl rozhovoru s absolventy akademie čtěte ZDE.
Rozhovory s mentory akademie a zapojenými pedagogy čtěte ZDE a ZDE.
Informace o možnost přihlásit se do příštího akademického roku ZDE.

foto: archiv absolventů akademie

Facebook X E-mail WhatsApp