„Nezapomínat na osobnost a individualitu žáků.“

„Jednou z hlavních výzev, které Akademie MenART přináší, je nutnost vystoupit ze zaběhlých pedagogických schémat a být otevřený novým přístupům a experimentům.“

„Moje hudební děti na hodinách začínají diskutovat nad tím, zda to skladatel myslel tak či onak, a začínají mi oponovat. Což je vlastně sen každého pedagoga.“

‚Za každým úspěšným umělcem stojí minimálně jeden osvícený pedagog.‘ To je motto stipendijní akademie uměleckého vzdělávání MenART, která se nezaměřuje jen na mladé talenty, ale ke spolupráci s profesionálními mentory přibírá také pedagogy, s nimiž nadané děti pracují především na základních uměleckých školách. Ti svou prací a osobním nasazením výrazně přispívají k rozvoji talentovaných dětí a mládeže a mnohdy představují kritický prvek určující budoucí úspěšnost mladých hudebníků. Těch, kteří míří k profesionální dráze, ale i těch, pro které hudba zůstane ‚jen‘ zálibou. V návaznosti na seriály rozhovorů s mentory Akademie MenART portál KlasikaPlus.cz přistoupil k přípravě třídílného rozhovoru s vybranými hudebními pedagogy, kteří se dostali do užší nominace na letošní Cenu pro výjimečné pedagogy ZUŠ udělovanou akademií. 

Patnáct pedagogů z celé České republiky v rozhovoru hodnotí přínosy Akademie MenART, zamýšlí se nad výzvami, které v dnešní době stojí obecně před tuzemským základním uměleckým školstvím, ale i nad tím, jak by měl sektor spolupracovat s profesionální sférou a co je pro rozvoj mladých hudebníků v dnešní době klíčové. Napříč obory i regiony se pedagogové shodují, že MenART je pro všechny jedinečná příležitost, inspirace, ale i radost…

Čím primárně podle vaší zkušenosti prospívá mladým hudebníkům zapojení do Akademie MenART? A čím je koncept MenARTu výjimečný v porovnání s jinými vzdělávacími platformami, s nimiž přicházíte do styku?

Zdeňka Andreášová (ZUŠ Iši Krejčího, Olomouc; obory klarinet a saxofon): Akademie MenART je projekt zcela výjimečného charakteru. Studentům, potažmo mladým hudebníkům, přináší jednoznačně nové zkušenosti a poznávání nových cest v hudebním vyjadřování. V porovnání s jinými vzdělávacími platformami mohou studenti Akademie MenART hlouběji objevovat sami sebe, zažívat jiný pohled na hudební svět s pomocí vynikajících mentorů a svých pedagogů, setkávat se s opravdovou inspirací, ale i získávat schopnost naslouchat druhým.

Markéta Cibulková (ZUŠ Jižní Město, Praha; obor klavír): Koncepce MenART je výjimečná v tom, že stojí na pomezí profesionálního a amatérského muzikantství. Vrcholově talentované děti, které se od malička účastní soutěží a kurzů, využijí MenART jako další masterclass při přípravě na další soutěž. Ale děti, které jsou nadprůměrně talentované, nicméně ne třeba vrcholově nebo se to v nich ještě neprobudilo, nejsou ‚soutěžní‘ a nejsou si jisté, jestli by se umění chtěly věnovat profesionálně, nemají běžně možnost porovnat se s vrstevníky, kteří jsou na tom podobně, nebo nemají pedagoga, který by jim mohl tyto zkušenosti zprostředkovat. A pro ty je to úplně zásadní. Takové děti se na standardní masterclass dostat nemohou, protože nesplňují výkonnostní kritéria. Je nesmírně cenné, že existuje přechodový článek pro děti, které sice nejsou takové ty ‚průměrné zuškové děti‘, ale zároveň ani nejsou ve skupince těch několika vrcholových, na hudební scéně od útlého věku viditelných dětí.

Lenka Doubravová (ZUŠ Kroměříž; obor zpěv): Pro mladé hudebníky je roční zkušenost s MenARTem mimořádná. Mít možnost být veden vynikajícími mentory, sledovat ostatní studenty, jejich vývoj, pokroky i chyby. Celá skupina se podporuje a motivuje. Časové rozložení na celý rok je náročné, ale díky tomu je proces velmi efektivní.

Vanesa Ignatova-Grabon (ZUŠ Kuřim; obor klavír): Podle mé zkušenosti přináší zapojení do Akademie MenART mladým hudebníkům především inspiraci a motivaci, která často přesahuje rámec běžného studia. Možnost setkat se s významnou osobností uměleckého světa a pracovat s ní v úzkém mentorském vztahu je pro mnohé žáky a jejich pedagogy silným impulzem k dalšímu rozvoji. Velkým přínosem je také mezioborový přesah a důraz na vlastní kreativitu účastníků. MenART nestaví jen na interpretaci, ale povzbuzuje k autentickému vyjádření.

To, co činí MenART výjimečným v porovnání s jinými vzdělávacími platformami, je právě kombinace individuálního přístupu, kvality mentorů a zároveň otevřenost k experimentu a hledání vlastního uměleckého hlasu. Nejde jen o technické zdokonalování, ale o celkový růst osobnosti v uměleckém kontextu, což je v českém prostředí stále spíše výjimečné.

Jarmila Holcová (ZUŠ Jižní Město, Kouzelné klávesy, Praha; obor klavír): Díky Akademii MenART se mohou mladí studenti vzdělávat u nejlepších pedagogů, které v ČR máme. Ale není to jen týdenní kurz. Celý rok tito pedagogové dávají jednou za dva měsíce konzultaci, která je pro studenty báječným oknem do hlavy a duše umělců, kterými by se sami jednou rádi stali. Navíc je dovoleno a dokonce doporučeno, aby na výuku chodili s učitelem, který je vede v ZUŠ nebo na konzervatoři a znamená to, že i jeho mohou tyto hodiny pedagogicky posunout neuvěřitelným způsobem. Pro studenty je to obrovská motivace, velká inspirace a díky koncertům, které MenART pořádá, si zahrají na místech a festivalech, o kterých jako malí snili.

Jaké přínosy akademie pozorujete pro vlastní pedagogickou práci?

ZA: Pro mě bylo setkávání v Akademii MenART obohacující především v tom, že jsem mohla detailně nahlédnout do průběhu výuky vynikající osobnosti ve svém oboru, profesora Irvina Venyše, a být součástí jeho pedagogické praxe, názorových debat a hudebního partnerství. Mentoři jsou nejen skvělí pedagogové, ale i aktivní hudebníci, kteří s námi mohou sdílet určité zážitky přímo z pódia.

MC: Je vždy zajímavé a přínosné, když mohu nahlédnout hlouběji do práce kolegů.

LD: Podobně jako moji studenti jsem byla velmi vděčná, že mohu sledovat nejen své žačky, ale i všechny ostatní studenty. Mohla jsem nakouknout do ‚pedagogické kuchyně‘ mentorů, oceňovala jsem jejich schopnost vysvětlit určité problémy a postupy mnoha různými způsoby, dokud se nedostali do hlav studentů.

VIG: Akademie MenART přinesla do mé pedagogické práce výrazné obohacení, a to jak po stránce metodické, tak i lidské. Možnost nahlédnout do způsobu práce špičkových mentorů, sledovat jejich přístup k mladým hudebníkům a být součástí celého procesu pro mě bylo velmi inspirativní. Uvědomila jsem si, jak důležitá je důvěra v individualitu žáka a podpora jeho vlastní hudební cesty. 

JH: Pro mě osobně to má obrovský pedagogický přínos. Sama nad vším přemýšlím ze všech stran, čtu, studuju a učím to i své žáky. Stává se, že mentor řekne věc, která najednou do všeho zapadne jako dílek skládačky a rozuzlí něco, nad čím jsme dlouho přemýšleli. Často se rady mohou přenášet na různé skladby, ale i pro jiné žáky, a líbí se mi pestrost, kdy se každý člověk na určitou problematiku dívá z jiného úhlu. Sama pro sebe jsem si na začátku své pedagogické kariéry řekla, že pokud budu mít někdy pocit, že už toho vím dost, znamená to, že bych to měla přestat dělat. Nikdy toho nevíme dost. Svět se mění, stále získáváme nové informace z historie, stále poznáváme nové děti, které jsou vždy jedinečné. Díky MenARTu se mohu dívat pod ruce umělce, který vystoupal na vrchol. Během hodin někdy prozradí i část své cesty a není to vždy jen o klavíru. To jsou rady nad zlato.

Jaké výzvy naopak tato vzdělávací platforma před pedagogy staví?

ZA: Nezapomínat na osobnost a individualitu žáků. Podporovat jejich fantazii, pracovitost a přirozenou tvůrčí nápaditost. Učit je zdravému sebevědomí, ale i pokoře. Pokoušet se jim vysvětlit, jak se vyrovnat s případným neúspěchem. Pokud dokážu přenést svou energii a nadšení během výuky na své žáky, v ten moment je to pro mě takové malé vítězství.

MC: Pro mě byla velká výzva nutnost osobní přítomnosti a vzhledem k rodinným situacím a zdravotním problémům jsem jí nemohla vždy dostát. Coby pedagog nicméně souhlasím s Radkem Baborákem, který v rozhovoru řekl, že je radši, když pedagog toho, kterého žáka není přítomen, mám stejnou zkušenost.  

LD: Celý rok byl samozřejmě velmi náročný, pracovala jsem se svými studentkami velmi intenzivně, často o víkendech. Ale byla to krásná práce.

VIG: Jednou z hlavních výzev, které Akademie MenART přináší, je nutnost vystoupit ze zaběhlých pedagogických schémat a být otevřený novým přístupům a experimentům. Práce v rámci MenARTu často vyžaduje větší flexibilitu a schopnost reagovat na individuální potřeby žáků v kontextu, který není tak přísně strukturovaný jako běžná výuka na ZUŠ. Pedagog zde není jen předávajícím, ale také průvodcem, který spolutvoří proces, což může být nesmírně obohacující, ale i náročné.

Další výzvou je sladění nároků programu s každodenními povinnostmi v běžné výuce. Časová i organizační náročnost účasti může být značná, zejména pokud se pedagog věnuje více žákům. V neposlední řadě je třeba otevřeně komunikovat se žákem i rodiči o smyslu a cílech účasti v akademii, aby všichni vnímali tento zážitek jako příležitost, nikoli jako dodatečnou zátěž. Přes tyto výzvy považuji účast v programu za mimořádně přínosnou a inspirující, a to nejen pro žáky, ale i pro mě osobně jako pedagoga.

JH: Nemohu mluvit za všechny, každý to prožívá různě, ale pokud bych mohla mluvit sama za sebe, pro mě je to výzva pokory. MenART je projekt, do kterého když se vám dítě dostane, tak už samo o sobě, je to velká sláva. Pro přijetí je potřeba doporučení, dopis od studenta, životopis, nahrávka. A teď si představte, že z celé republiky se k jednomu pedagogovi dostane pět až sedm dětí. A pokud je jedno vaše, je to euforické. Ten žák se potom vzdělává, hodně pracuje, rychle se posouvá, a protože MenART přemýšlí nad mladými umělci komplexně, zařizuje jim nádherné příležitosti k hraní a samozřejmě i mediální stránku. To jsou všechno věci, které vám snadno mohou zalézt pod kůži. To je ale krůček od věty: ‚Jsem už dost dobrá, dost toho vím, dost toho umím.‘ A to je konec. Díky Bohu, já to mám zatím přesně opačně. Čím více pozornosti mám já i mí žáci, tím víc cítím zodpovědnost za talent pod mýma rukama, a o to víc se snažím pracovat. A opět se tohle snažím učit i své děti. Mladých pianistů, kteří cvičí mnoho hodin denně, mají nadání a chtějí se dostat na vrchol, je na světě nekonečně.

Co je podle vás při práci s mladými talenty v dnešní době klíčové, pokud mají ambice věnovat se hudbě v budoucnu profesionálně?

ZA: Pokud se nadaný student rozhodne věnovat hudbě naplno a plánuje s ní svou budoucnost, nejdůležitějším faktorem pro toto rozhodnutí je umění samostatně a uvědoměle pracovat a hledat si vlastní interpretační styl a cestu. Obětovat obrovskou část volného času intenzivnímu cvičení na daný hudební nástroj a obrnit se velkou mírou trpělivosti, jelikož výsledky v hudebním umění nepřichází hned, nýbrž v průběhu času. Radím svým žákům: dávejte si vysoké cíle a nepromarněte žádnou příležitost k dalšímu vzdělávání a koncertování.

Stipendijního programu Akademie MenART jsem se se svými žáky zúčastnila dvakrát za sebou. Poprvé v roce 2023/24 s vynikajícím klarinetistou Matthewem Stephenem Hockadayem, který dnes studuje na Gymnáziu a Hudební škole hl. m. Prahy, a s klarinetistkou Sofií Slezákovou, nyní studentkou konzervatoře v Brně. Je krásné sledovat, jak oba hudebně rostou. Věřím, že pro ně zůstane klarinet ‚jejich životní cestou‘. Podruhé v roce 2024/25, kdy jsem Akademii navštěvovala s klarinetistou Tomášem Mohaplem. Tomáš by se chtěl v budoucnu stát lékařem, ale hudba a hra na klarinet ho natolik pohltila, že jsem si jistá, že klarinet pro něho zůstane alespoň krásným koníčkem.

MC: Reálný komplexní náhled na sebe, ten se v naší zemi ve školství nepěstuje. Student může mít například úžasné hráčské schopnosti, může mít ceny na soutěžích, ale pokud nesnáší cestování, ať už fyzicky nebo psychicky, je potřeba si realisticky uvědomit, že sólistický způsob života dlouhodobě nezvládne. Myslím, že postupně dochází k určité obrodě hudebního školství, kde si jak pedagogové, tak studenti začínají uvědomovat, že není třeba aspirovat pouze na to, být sólista a že, pokud si uvědomím, že na sólovou dráhu z jakéhokoli důvodu nemám, začít rovnou pracovat třeba na svém repertoáru komorní hry, písňových doprovodů, repetitorských nebo organizačních dovednostech. Myslím, že tímto směrem ztrácíme mnoho talentů, zatímco na západě je takové realistické uvažování běžnější. 

LD: Myslím, že pokud mladí přemýšlí o budoucnosti profesionálních hudebníků, musí mít určité předpoklady: nadání, pracovitost a píli, trpělivost, sebevědomí, pokoru a psychickou odolnost.

VIG: Za klíčové považuji vést mladé talenty k vnitřní motivaci, autenticitě a schopnosti hlubokého soustředění. Technická zdatnost je samozřejmě důležitá, ale pokud má někdo v hudbě opravdu uspět, nestačí být pouze ‚dobrý hráč‘. Potřebuje rozvíjet vlastní umělecký názor, kreativitu, schopnost vnímat kontext a především odolnost – jak vnitřní, tak profesní. V dnešní době je navíc důležité mladé hudebníky připravit na to, že umělecká dráha je mnohovrstevnatá a často nevyzpytatelná. Nestačí být výborným interpretem, je třeba rozumět i prezentaci své práce, umět komunikovat s publikem, být otevřený mezioborové spolupráci a mít jistou dávku podnikavosti. Důležitou roli zde hraje pedagog, který by měl být nejen odborným průvodcem, ale i oporou, která pomůže žákovi hledat jeho vlastní cest, a to i v momentě, kdy je tato cesta odlišná od běžných očekávání.

JH: Autentická láska k hudbě a obrovská životní disciplína. Láska… zní to jako klišé, ale bez opravdové lásky je hudba jen dřina s nejistým výsledkem. Navíc dřina bez lásky je stejně v hraní slyšet. Když jste totiž na pódiu, je to jako rentgen vaší duše. A tu lásku k hudbě v začátcích vytváříme my učitelé. Nakombinovat kvalitní pedagogické vedení u kterého nikdy neexistuje jen jedna jediná správná cesta, nadšení, zábavu, preciznost, zodpovědnost, disciplínu, a právě tu zmiňovanou lásku. Navíc musí umět pianista naskočit na extrémně rychlé tempo, které v dnešním světě panuje, a vždy se musí umět přizpůsobit novinkám, protože pokud to neudělá on, udělá to dalších deset za něj. Být vrcholovým umělcem je vlastně stejné jako být vrcholových sportovcem. A pokud to chce někdo dělat, musí to milovat až za hrob.

Jak vaši žáci reagují na nové impulzy a zpětnou vazbu od mentorů? Překvapilo vás ve vaší praxi něco?

ZA: Reagují velmi pozitivně. Především získali více odvahy při výběru nových skladeb. Při jejich studiu nezůstávají ve své komfortní zóně na okraji, ale jdou do hloubky a tvoří s otevřeným srdcem. Při interpretaci skladeb si hledají vlastní cestu, předávají hudbou to, co nejde říct slovy. Překvapilo mě jejich sebeobjevování.

MC: Nepřekvapilo, člověk by měl své studenty přeci jenom znát jak hráčsky, tak osobně.

LD: Překvapila mě intenzita emocí, někdy došlo i na slzy. Ale myslím, že právě to je velmi zocelilo.

VIG: Reakce mé žákyně na nové impulzy a zpětnou vazbu od mentora byla velmi pozitivní. Setkání s mentorem pro ni představovalo výjimečný zážitek – možnost slyšet jiný pohled, zažít odlišný styl práce a nový ‚jazyk‘ hudby. Díky této zkušenosti se začala dívat na vlastní tvorbu a interpretaci s větší zvídavostí a samostatností. Překvapilo mě, jak otevřeně a zrale dokázala vnímat i kritické podněty, i když někdy trvalo delší dobu, než s nimi zcela vnitřně souhlasila. Zpětnou vazbu však nebrala jako hodnocení, ale jako příležitost k posunu, což u mladých lidí nebývá samozřejmé. Zároveň začala více přemýšlet o smyslu toho, co dělá, nešlo už jen o ‚splnění úkolu‘, ale o hlubší hledání vlastního výrazu.

JH: Moji žáci reagují obvykle moc dobře. Snažím se je na to dopředu připravit a mluvím s nimi o tom, že konzultace nejsou od toho, aby někdo hodnotil, zda teď hrají výborně, ale od toho, že se mají něco nového naučit. Moje děti jezdí na své první kurzy či konzultace zhruba od svých sedmi, osmi let. Vždy je doprovázím, aby na výuce měly ‚ostrůvek bezpečí‘, ale do hodin nezasahuju, abych nenarušila propojení mezi žákem a mentorem. Po výuce si vypisujeme veškeré rady, mluvíme o tom, vkládáme je do skladeb, ale řešíme třeba i to, zda s tou radou souhlasí a co si o tom žák myslí. Samozřejmě když má student svou první konzultaci v životě, nedokáže to s ničím moc porovnat. Ale když už je žákovi deset let má za sebou několik kurzů a konzultací, už i sám dokáže někdy posoudit, zda mu tento styl výuky sedí nebo ne. Obecně se snažím děti vést k pokoře a samostatnosti. Takže na hodině splní vše, co se po nich chce, ale chci také, aby si vše zanalyzovali a přemýšleli nad tím. Jak se říká: ‚Pánbůh ti to vrátí na dětech‘, já sice svoje vlastní děti ještě nemám, ale moje hudební děti už i na hodinách začínají diskutovat nad tím, zda to skladatel myslel tak či onak, a začínají mi oponovat. Což je vlastně sen každého pedagoga. Ale také to znamená, že musím být vždy připravena (smích).

Jaké vidíte největší výzvy současné výchovy na ZUŠ v tuzemsku a co by se případně podle vás mohlo/mělo změnit?

ZA: Základní umělecké školy v ČR jsou celoevropským unikátem, a to jak skvělou dostupností, tak i kvalitou výuky ve všech oborech. Je zásadní udržet si tuto jedinečnost i nadále. Cílem zušek je vychovávat nejen výborné profesionály i amatéry, ale i obecně zvyšovat kulturnost národa. Výchova uměním pomáhá formovat mladého člověka, rozvíjet jeho fantazii a emoce. A my, pedagogové, nesmíme ustrnout ve svých třídách, kde vychováváme své žáky. Je podstatné vzájemně se inspirovat a být otevřený případným výzvám. Když přicházejí nové trendy a technologie nebránit se zkoušet něco nového, a zároveň si zachovat určitý díl konzervatismu, hodnot a tradic.

MC: Domnívám se, že je to obsahově nastavené velmi dobře a životaschopně, ale pochopitelně by jistě prospělo více peněz na platy pedagogických pracovníků. To už je ale výzva celému základnímu školství, nejen tomu uměleckému.

LD: Za zuškové vzdělávací systém v ČR jsem nesmírně vděčná. Věřím, že tento národní poklad uchováme i pro další generace.

VIG: Jednou z největších výzev současné výchovy na ZUŠ v ČR je najít rovnováhu mezi tradičním systémem výuky a potřebami dnešních dětí a mladých lidí. Stále častěji se ukazuje, že jednostranný důraz na technickou dovednost a výkon není pro každého motivující. Mnoho talentovaných žáků ztrácí zájem, pokud nemají prostor pro kreativitu, vlastní nápady a spolupráci napříč obory.

Domnívám se, že by se mělo více podporovat individuální vedení žáků, jejich osobní hudební cesta a také větší otevřenost alternativním způsobům výuky, např. improvizaci, autorské tvorbě, mezižánrovým projektům nebo práci s moderními technologiemi. Stejně tak je potřeba více rozvíjet pedagogickou kulturu, která staví na respektu, dialogu a motivaci, nikoli na autoritativním přístupu nebo mechanickém plnění osnov. Změna by se neměla týkat jen obsahu, ale i podmínek pro pedagogy, aby měli čas a prostor svou práci dělat kvalitně, kreativně a s radostí. 

JH: V ČR máme úžasný systém ZUŠ, který existuje pouze u nás a na Slovensku. Znamená to, že opravdu každé dítě si může dovolit hudební vzdělání. A to je báječné! Díky MenARTu máme ale i program, který není tak všeobecný, ale který je opravdu zaměřený na studenty, kteří již míří k profesionální dráze. Máme hodně příležitostí jak pro studenty, tak pro pedagogy, jak se dál vzdělávat a nikdy neusnout na vavřínech. Nemyslím si, že je potřeba něco zásadního měnit. Možná, kdybych mohla mít jedno přání do budoucna, ráda bych v ČR viděla jednu školu, která bude právě pro tyto výrazné talenty. Něco jako mezistupeň mezi ZUŠ, která báječně vzdělává všeobecně každého, kdo si přeje hudební základ, a konzervatoří, kdy už se hraje o čas, zda člověk bude nebo nebude profesionálním umělcem. V podstatě něco jako ZUŠ, ale s komplexnějšími nároky nejen na teorii ale i třeba psychologii, práci se svým tělem, základy self-managementu atd. Jsem přesvědčená o tom, že by taková škola spolupracovala právě s MenARTem a podchycovala výjimečně nadané děti včas.

Jak by se podle vás měla vyvíjet spolupráce mezi základním uměleckým školstvím a profesionální uměleckou sférou?

ZA: Spolupráce základních uměleckých škol s profesionální uměleckou platformou se podle mého názoru vyvíjí velmi pozitivně. Především umožňuje plynulým přechodem připravit většinu nadaných a výrazně talentovaných jedinců na studium konzervatoří, středních a vysokých školách uměleckého zaměření. Žáci základních uměleckých škol mají obrovské možnosti zapojit se do skvělých projektů, které jsou nám předkládány napříč obory: mezinárodní hudební soutěže, klavírní kurzy, kurzy dechových, smyčcových a jiných nástrojů, konzultace s profesionálními hudebníky, workshopy, orchestrální projekty, např. Muziáda Ostrava, kde si vybraní žáci mohou zahrát společně s profesionály Janáčkovy filharmonie Ostrava, úžasný projekt ZUŠ s Českou filharmonií, jejichž cílem je umožnit talentovaným žákům ZUŠ společně si zahrát v symfonickém orchestru pod vedením renomovaných dirigentů a zároveň nasát atmosféru hry od profesionálních hudebníků. Existuje ale i mnoho dalších projektů. Svou jedinečností vyčnívají festivaly ZUŠ Open, které probíhají každoročně ve velkém stylu napříč naší republikou. Máme nepřeberné možnosti, stačí jen chtít a vybrat si.

MC: Myslím, že i to je nastavené velmi dobře. Je potřeba si uvědomit, že od profesionálního výkonného umělce nelze automaticky očekávat zájem o „běžné zuškové“ děti a naopak. On je to trochu tenký led, proč by například měl mít výkonný umělec praktické znalosti vývojové psychologie? Ke své práci to opravdu nepotřebuje, dokonce ani k výchově vlastních dětí. Jakmile ale vstoupí do oblasti výuky mladých lidí do šestnácti let, jsou tyto znalosti alfou a omegou výuky. Lidé nad šestnáct let fungují jak mentálně, tak sociálně úplně jinak než lidé pod touto věkovou hranicí. Mimo vlastní obor je proto dobré našlapovat opatrně.

LD: Myslím, že projektů, ve kterých se mladí nadaní hudebníci mohou zapojit k profesionálům, je poměrně dost. Samozřejmě že jedinců, kteří na to opravdu ‚mají‘, není tolik. 

VIG: Spolupráce mezi základním uměleckým školstvím a profesionální uměleckou sférou by měla být systematická, dlouhodobá a oboustranně obohacující. ZUŠ by měly mít pravidelné příležitosti setkávat se s profesionálními umělci nejen formou jednorázových workshopů, ale i skrze mentorská partnerství, společné projekty a pravidelné konzultace. Důležité je, aby se do této spolupráce zapojili jak pedagogové, tak žáci, čímž se vytvoří prostředí, které inspiruje, motivuje a přibližuje mladé talenty realitě profesionálního uměleckého života. Naopak profesionální sféra může získat nové impulzy, svěží pohled a možnost ovlivnit budoucí generace. Podpora takové spolupráce by měla být i institucionální, například prostřednictvím grantů, stipendijních programů nebo spolupráce kulturních institucí a škol. Věřím, že právě propojení obou světů je klíčem k udržitelnému rozvoji kultury a umění v ČR.

JH: Ono je to o lidech. A já musím říct, že když vidím, jak fungují momentálně spolupráce od nejnižších stupňů vzdělání po ty střední a dál, tak pokud na sobě pracujete, máte opravdu hodně možností a hodně lidí vám vyjde vstříc. A to je báječně. Nikdy totiž nesmíme zapomínat na to, že jde o děti, jejich cestu a jejich hudební život.

Kdybyste měla popsat MenART jen třemi slovy, jaká byste zvolil/a?

ZA: Příležitost. Obohacení. Profesionalita.

MC: Příležitost. Komunikace. Setkání.

LD: Profesionalita. Intenzita. Práce.

VIG: Inspirace. Kreativita. Pestrost.

JH: Příležitost. Podpora. Naděje.

……………

Druhý a třetí díl rozhovoru čtěte ZDE a ZDE.

Foto/zdroj: ilustrační - Facebook Akademie MenART, z archivů pedagogů