Beata Hlavenková: „MenART je oboustranný dialog, který mě samotnou neustále inspiruje.“

Jakub Jedlinský: „Hudba je především o spolupráci a sdílení zkušeností.“

Radek Baborák: „Myslím, že Akademie MenART by se měla stát školou typu hudebního gymnázia.“ 

„Nebojte se a pojďte to zkusit,“ radí s blížícím se termínem uzávěrky přihlášek pro příští akademický rok stipendijního programu MenART bez výjimky všichni mentoři, které portál KlasikaPlus.cz oslovil a s nimiž budou vybrané nadané děti a studenti v oborech souvisejících s klasickou hudbou příští školní rok spolupracovat. Nad filozofií projektu a jeho dalším možným vývojem, ale i stereotypy českého hudebního školství nebo otázkou, zda je těžší pracovat s mladými talenty či jejich pedagogy, se zamyslelo devět mentorů. V prvním díle rozhovoru na otázky odpověděli hornista a dirigent Radek Baborák, houslista Jan Fišer, skladatelka a klavíristka Beata Hlavenková, violoncellista Tomáš Jamník a akordeonista Jakub Jedlinský. V pokračování pak klavíristé Ivo Kahánek a Karel Košárek, flétnista Jan Ostrý a klarinetista Irvin Venyš. Napříč hudebními obory se devítka mentorů shoduje, že MenART je pro mladé talenty jednoznačně dobrým odrazovým můstkem, inspirací a skvělou příležitostí.

Co vás motivovalo stát se mentorem v programu MenART?

Radek Baborák (RB): Myšlenka MenARTu primárně zprostředkovat kontakt s pedagogy, ke kterým běžně studenti ZUŠ nemají přístup, je skvělá. Sám jsem byl jako dítě v podobné situaci. Tenkrát mi moje sestra, v tu dobu studentka konzervatoře, „suplovala“ MenART a oslovila mistra Zdeňka Tylšara, prvního hornistu České filharmonie a profesora HAMU, aby mi u něj domluvila konzultace. A to určitě nebylo snadné. MenART v tomto hezky pomáhá a je tím prostředníkem. A samozřejmě je toho mnohem více. Setkáváni, koncerty a tak dále.

Jan Fišer (JF): Bylo to v době, kdy jsem již několik let učil na letních kurzech a tahle pravidelnější setkávání během roku mi dávala smysl a zase jiný pohled na pedagogickou činnost.

Beata Hlavenková (BH): Jednoduše řečeno – vděk. Sama jsem vděčná za své mentory, učitele, inspirace. A právě možnost předávat dál, sdílet zkušenosti a být součástí cesty dalších talentovaných lidí mě naplňuje. MenART navíc není jen o jednostranném předávání – je to oboustranný dialog, který mě samotnou neustále inspiruje.

Tomáš Jamník (TJ): Tento talentový program sleduju od začátku a velice mu fandím. Žezlo jsem převzal po úžasné Michaele Fukačové, za kterou jsem občas ve výuce zaskakoval, tedy není to pro mě úplná novinka. Motivace je stejná jako u každého jiného učení – ukázat tu nejlepší cestu mladým, aby měly podobné možnosti pro rozvoj, které byly dopřány mně.

Jakub Jedlinský (JJ): Stipendijní akademii MenART sleduju od jejího založení a mám nesmírnou radost, že se s novým ročníkem do akademie dostává také akordeon. V jedinečném prostředí ZUŠek vyniká mnoho talentovaných mladých interpretů, pro které se stává akordeon tvůrčím společníkem na cestě za uměleckými sny.

Jaká je vaše hlavní filozofie při práci s mladými talenty?

RB: Jak s mladými, tak se stejně starými nebo staršími, je to stále to samé. To nejdůležitější je pochopit smysl skladby, kterou hraju, dostat se jí pod kůži a navázat kontakt s jejím autorem a pochopit, co nám chce sdělit. I když nás dělí třeba několik staletí od doby, kdy žil.

JF: Chci, aby se naučili vědomě pracovat, aby se naučili sami cvičit. K tomu jim musíme dopomoct, aby věděli, jak na to. Vědět co chci, aby znělo, jak toho docílit, důsledně sluchově kontrolovat a nebát se experimentovat.

BH: Věřím v respekt, otevřenost a hledání autenticity. Nechci mladým lidem vkládat do ruky „správné postupy“, ale spíš je vést k tomu, aby poznali sami sebe, svůj jazyk, svoji jedinečnost. Ukazuju možnosti, sdílím své zkušenosti, ale konečné rozhodnutí, jak tvořit, musí vycházet z jejich nitra a taky z jejich vzdělání a povědomí o hudbě, která existuje, na které stavíme.

TJ: Poskytovat co nejvíce koncertních příležitostí nebo takových příležitostí, které žáka pozitivně stimulují. Na toto jsem měl velké štěstí ve violoncellové třídě Martina a Mirka Škampových. Pořád se něco dělo, někde se hrálo nebo soutěžilo. A vždy to mělo nějaký smysl.

JJ: V akademii bych rád navázal na skvělý tvůrčí potenciál, který získali stipendisté díky úspěšné spolupráci se svými pedagogy na základních uměleckých školách. Věřím, že hudba je především o spolupráci a sdílení zkušeností. Můžeme proto společně objevovat nové cesty, vytvářet nezapomenutelné zážitky a posouvat hranice našeho umění.

Jaký moment nebo úspěch vašeho svěřence vás v programu nejvíce potěšil?

RB: Měl jsem možnost poznat početně nejvíce studentů ZUŠ, protože vedu jejich orchestry nebo soubory. Ale platí to, myslím, jak pro individuální lekce, tak pro kolektiv, že potěší právě ten okamžik, když to do sebe zapadne a dětem se rozšíří oči a otevřou uši, a hlavně se aktivují nějaká neznámá mozková centra a začne to proudit. Těch okamžiků bylo mnoho a vede k nim cesta, na kterou se snažím sebe i ostatní nasměrovat, aby šli za tímto konkrétním cílem a prožili si hudbu až do morku kostí.

JF: Nechci vyzdvihovat jednotlivce, protože každý či každá přišli v jiné době svého vývoje. Proto mám radost, když se o nich v následujících letech dozvídám, že se jim daří.

BH: Nejvíc mě těší chvíle, kdy uvidím v očích studenta záblesk „aha“ momentu. Kdy si dovolí něco, co dřív nešlo – překročí vlastní komfortní zónu, otevře se, zkusí riskovat. Někdy je to nový nápad, někdy první autorská píseň, jindy prostě odvaha jít se svou hudbou ven. To jsou pro mě ty nejcennější momenty.

TJ: Učím na více místech, aktuálně jsem pedagogem Janáčkovy akademie múzických umění v Brně, Ševčíkovy akademie a Akademie komorní hudby. Těší mě opravdu pokaždé, když se jednotlivci nebo souboru povede udělat nějaký „zářez“, na který je pak většinou pyšná celá česká hudební obec. Jsem přesvědčen, že drtivá většina hudebníků je vůči svým mladým kolegům přející. Ale zpátky ke svěřencům, například velmi mě potěšilo, že se mladá violoncellistka Kamila Šitinová, odchovankyně ZUŠ Liberec ze třídy paní Věry Kolafové, dostala do ohromně prestižního programu ve Vídni do třídy Istvána Várdaie.

JJ: Zatím jsem v programu nepůsobil. Pokud bych měl hovořit v čase budoucím, potěšil by mě jistě tvůrčí progres mého svěřence.

Jaké dovednosti a přístupy by si studenti měli z MenARTu odnést do budoucího profesního života?

RB: Pokud se stanou profesionálními muzikanty, tak dostanou spoustu informací, které se později mohou opakovat nebo prohlubovat nebo lišit. Na nich si ujasní, co chtějí oni sami, a z toho by měl vzejít výsledek. Ale je to jako skládačka, každý dílek do ní musí zapadnout. I to, co poberou od mentorů.

JF: Jak jsem už řekl, především způsob práce. Ale není to jen o houslích. Je to o zájmu o nástroj, o hudbu a kulturu jako celek. Je to způsob života a život také musíme umět pozorovat, přemýšlet o něm a především jej prožívat. To vše nás, nejen jako umělce, formuje.

BH: Především cit pro autenticitu, odvahu hledat vlastní cestu, schopnost práce v dialogu a otevřenost ke zpětné vazbě. A také uvědomění, že hudba není soutěž – že nejdůležitější je pravdivost výrazu a poctivost v přístupu k tvorbě.

TJ: Specialitou MenARTu je, když to zjednoduším, urychlení vývoje díky dvěma faktorům: propojení se stejně talentovanými vrstevníky a práce pod vedením pedagogů, kteří s mladými talenty hovoří stejným jazykem, jako s jejich mnohem staršími souputníky. Ty největší talenty jsou schopné myslet o deset, dvacet let dopředu…

JJ: Akademie MenART je místem, kde mohou mladí talentovaní umělci rozvíjet své dovednosti, nalézat inspiraci a navázat cenné kontakty. Učí se zároveň uchopit své myšlenky a pocity v sebevědomé umělecké vyjádření, plné drobných nuancí na pozadí kulturního povědomí a stylové interpretace.

MenART není jen o práci s mladými talenty, ale také jejich pedagogy. S kým bývá práce obtížnější?

RB: S pedagogy. Mají svoje osvědčené postupy, a myslím, že mentor by jim to měl nabourat. Od toho tady je, aby přinesl nové impulzy. Opět mohu mluvit ze své dětské zkušenosti, byl jsem posílán na různé kurzy k různým pedagogům a každý chtěl něco jiného. Když už jsem nevěděl, jak to mám hrát, tak mi můj první učitel Karel Křenek řekl, abych to hrál pokaždé tak, jak si to ten pedagog přeje. A na koncertě si to můžu zahrát, jak chci já. Já bych byl nejraději, kdyby na lekcích pedagogové nebo vedoucí souborů vůbec nebyli. Dětem by to prospělo.

JF: Nikdy jsem neměl s žádným pedagogem problém. Je hezké vidět, když je i pedagog zvídavý a sám má potřebu se na doplňující věci ptát. A vždy potěší, když potom vidíte, že ty prvky, které jsme na lekcích probírali, aplikuje i u svých dalších žáků a žaček.

BH: Nemyslím si, že by šlo říct, kdo je „obtížnější“. Každý účastník – student i pedagog – přichází s nějakým nastavením. A právě díky tomu vzniká zajímavý trojúhelník, kde se potkávají různé zkušenosti, přístupy a pohledy. Někdy je potřeba jemně posunout uvažování pedagoga, jindy povzbudit studenta. Důležité je otevřené naslouchání na všech stranách.

TJ: To je hezká otázka. Já upřímně se nechávám inspirovat postupy jiných pedagogů. Některé úlohy hlavního pedagoga nelze nahradit. Ideálně pozoruju a snažím se studenta posouvat směrem, který jej může dál motivovat. Jsou to opět ty potřebné impulzy, bez kterých by každý rychle vyhořel.

JJ: Osobně mám velmi pozitivní zkušenosti s tímto formátem výuky, kdy mohu spolupracovat souběžně s žákem i pedagogem. Radostně se tedy těším!  

Můžete ze své praxe vysledovat určité přetrvávající pedagogické stereotypy typické pro české prostředí, které by bylo vhodné do budoucna odstranit?

RB: Nevím, jestli je to jen v České republice, asi ne, ale naprosto zásadní jsou dva problémy. První, že děti hrají nevhodné skladby vzhledem k jejich věku. Výrazově náročné a technicky těžké. Ty byly psány pro mistry. Takže hrát velký romantický koncert, cvičit ho měsíce a neumět přitom z listu zahrát ani jednoduchou písničku, to je mimo. Nejprve je třeba prožít trochu bojů a pak se pouštět do vrcholných romantiků. Takže se hraje málo klasiky a baroka a vše se cílí na budoucího virtuosa, na jehož úspěchu se i jeho učitelé nebo rodiče ukážou.

A druhý jsou neustálé soutěže na všech úrovních, které si na něco hrají, hlavně na domnělou férovost, ale z podstaty jsou v umění škodlivé a odvádějí pozornost od důležitého. Jsou také ztrátou času, kterého je k důkladné edukaci potřeba. Říká se, že děti připravují na realitu uměleckého života… Nic není vzdálenější pravdě.

JF: Stereotypy nevím, každý pedagog je jiný a má svoje zažité postupy. Čeho jsem si nejvíc všiml, je postavení rukou. Držení nástroje je naprosto zásadní pro splynutí s ním a zvládnutí veškeré techniky tak, abychom se co nejméně „nadřeli“ a krk, záda či ruce nás nebolely. A mohli jsme co nejlépe reprodukovat skladatelovy záměry.

BH: Určitě. Například přehnaný strach z chyb. Taky bych dala důraz na rozšiřování poslechových hodin, kde si student uvědomuje, co všechno v hudbě bylo napsáno, na čem je dobré stavět, učit se řemeslo a v kombinaci s odvahou pak dodávat své tvorbě vlastní koření. Ale je to taky o dětech, studentech, kteří by sami měli o toto projevit zájem.

TJ: Pokud vezmeme globální prostředí vážné hudby, nebo třeba jen to evropské, máme žalostně málo zástupců v „první lize“. Lépe je na tom Švédsko, Norsko a možná i Finsko. Skoro bych řekl, že na úrovni pedagogů zásadní chybu najít nelze, co však lze zlepšit je celkový systém podpory talentů. Dokud se do toho nezapojí stát, s ničím se nepohne. Bavíme se o podpoře jednotlivců, komorních souborů… Vidím velkou podporu směrem k velkým institucím, na „nezřízenou“ scénu se však zapomíná.

Vnímáte, že existují i nějaké další oblasti, ve kterých by se měla Akademie MenART dále rozvíjet?

RB: Myslím, že Akademie MenART by se měla stát školou typu hudebního gymnázia.

JF: Tak jak, je teď Akademie MenART nastavená, je v podstatě velmi vděčná a nesmírně užitečná, ale dovedu si představit nějakou větší institucionalizaci v tom smyslu, že by postupem času vznikla výběrová škola pro velmi nadané děti.

BH: Akademie MenART se každým rokem rozšiřuje, to tempo je pozoruhodné a zahrnuje čím dál tím více nových oborů. Líbilo by se mi, kdyby stipendisté sami navzájem navazovali spolupráce, kdyby vznikla nějaká platforma, kde o sobě budou vědět, a hledali kreativní způsoby, jak tuto zkušenost využít.

TJ: Myslím, že akademie je rozkročena skvěle a mým přáním je, abych v následujících letech se setkával i s jinými obory. Co je vždy skvělé je propojení oborů, vzájemná inspirace. Nesmíme zůstat zakukleni ve svých pohodlných škatulkách.

JJ: Akademii MenART opravdu vnímám jako obrovskou příležitost pro všechny, kteří mají zájem o umění. Zvolený koncept, směřování i tzv. DNA vnímám velmi pozitivně a ztotožňuju se s nimi.

Setkal/a jste se za svoji kariéru s podobnými vzdělávacími platformami v zahraničí? Uvedl/a byste inspirativní příklad dobré praxe? Pokud ne, pozorujete za vašeho působení u MenARTu, že se nějak vyvíjí profil frekventantů?

RB: Jsem členem projektu, který se jmenuje Suntory Hall Chamber Music Garden v Tokiu. Tam je to o spolupráci s japonskými studenty hudby, kteří mají své profesory a k nim se přidají mentoři ze zahraničí, a pak se skladby spolu učí, a hlavně je také hrají většinou v Blue Rose, malém sále Suntory Hall. Jedná se většinou o komorní hudbu nebo soubory, orchestry. Tam je to směřováno. Na sólové výkony vůbec. A to je velmi rozumné.

JF: V zahraničí jsem se s podobným systémem nesetkal. Ovšem v některých uměleckých školách na úrovni vysokého školství mají několik kategorií přípravného vzdělávání, a to již od útlého věku. 

BH: Setkala jsem se spíše s individuálními přístupy – workshopy, masterclassy. Ale tak komplexní a dlouhodobý mentoringový program jako MenART je podle mě unikátní. A co se týče profilu účastníků – určitě vidím větší odvahu tvořit napříč žánry, větší otevřenost k ostatním ve skupině, kde se například setkává songwriter s jazzmanem a studentem libujícím si v klasické hudbě. Sekce autorské tvorby má taky za cíl podpořit učitele ze ZUŠ, kteří se skladatelům věnují, není to totiž úplně běžná praxe a obor na ZUŠ.

TJ: Ve většině vyspělých zemí je podpora talentů na vysoké úrovni. Abych nechodil daleko, v Německu je systém odchytu talentů dlouhodobý a vyplácí se. Takové talenty pak lze předkládat jako vzory ve společnosti, u nás je vážná hudba na okraji zájmu, v západních zemích je povědomí znatelně lepší.

JJ: Díky masterclass jsem se poznal svoji úžasnou dánskou pedagožku Jytte von Rüden. Vedle značných akordeonových a pedagogických kvalit je především skvělý člověk a přítel. Setkání to pro mě bylo velmi inspirativní a jistě pozitivně ovlivnilo můj další umělecký a do jisté míry i osobní život.  

Co byste poradili budoucím uchazečům, kteří zvažují účast v programu? Proč by se měli do programu přihlásit?

RB: Z podobných důvodů, jaké jsem uvedl v první odpovědi. Je nutné slyšet více relevantních názorů a naučit si z nich vybírat a třídit a ty dobré si nechávat.

JF: Ať se nebojí a určitě to zkusí. Každá zkušenost je cenná a mnohdy se díky jednomu setkání či jedné lekci může leccos velmi změnit. Mluvím z vlastní zkušenosti!

BH: Pokud máte chuť hledat vlastní cestu, sdílet nápady, tvořit s otevřeným srdcem a myslí, je MenART přesně pro vás. Není to jen o zdokonalování techniky, ale o hlubším ponoru do tvorby a sebeobjevování. A hlavně – potkáte lidi, kteří vám mohou změnit život.

TJ: Poradil bych, ať neváhají a přihlásí se! Hlavní je mít chuť se zlepšovat, poznávat nové věci. Akademie kromě samotné výuky poskytuje i další důležité návaznosti, koncerty, cestování… 

JJ: Můj vzkaz by jasně říkal: „Určitě to pojďte zkusit!“ Proč? Myslím, že ze všech dobrých důvodů, které jsem již zmiňoval.

Kdybyste měl/a popsat MenART jen třemi slovy, jaká byste zvolil/a?

RB: Není to popis, spíš takové heslo pro účastníky: Umění posiluje integritu!

JF: Ambice, radost, trpělivost. 

BH: Inspirace, dialog, odvaha.

TJ: Důležitý odrazový můstek.

JJ: Inspirace, příležitost, sdílení

…………….

Informace k možnostem přihlásit se do příštího akademického roku programu MenART portál KlasikaPlus.cz uveřejnil ZDE. Uzávěrka je 31. března.

Foto/zdroj: archiv umělců, archiv akademie MenART

Facebook X E-mail WhatsApp