Zlatá Praha. Tento nevelký, ale jedinečný festival pořadů o hudbě na obrazovce mi nabídl setkání s velikány oboru. Stefan Felstenthal šéfoval kulturní redakci ZDF, ač pocházel z Amsterodamu, Říman Andrea Andermann produkoval a režíroval přenosy oper z prostředí a v časech, které jim přiřkli skladatelé s libretisty, Mnichovan Rainer Moritz privátně vytvořil a veřejnoprávním televizím poskytl dokumenty o Šostakovičovi či mistrech moderního tance a baletu, Toronťan Larry Weinstein vymyslel a natočil originální portréty Beethovena či Ravela. Ale nejúžasnější ze všech byl Brian Large. Nejen že přenosů či záznamů režíroval přes tisíc, hlavně tím, jak k nim přistupoval profesně i lidsky.

Kdo nezažil atmosféru v přenosovém voze během přímých přenosů, ten nepronikl televizi pod kůži. Soustředěním i napětím, které v něm panuje, se sevřený prostor podobá řídící věži letového provozu. Ani tady se chyby neodpouští, i když v nich naštěstí nejde o život, ale „jen“ o ostudu. Za pultem před stěnou z obrazovek sedí „svatá trojice“: muzikolog s očima zabořenýma do partitury v několikavteřinovém předstihu hlásí, kdy v hudbě přijde změna tématu či zazní jiný nástroj nebo hlas; hlavní kameraman podle toho vyštěkává úsečné pokyny kameramanům v sále; hlavní slovo o záběrech a střizích mívá ale režisér, který svými pokyny rozhoduje o náladě, vyznění, umělecké úrovni přenosu. Někteří přitom zvyšují hlas úměrně s tím, jak se jim zvyšuje tep. Ti nejlepší ale mluví tiše, případně pouhým pokynem ruky. Jsou totiž na přenos připraveni dvojím způsobem. Několikadenním studiem konkrétní partitury. Ale též tím, co už dávno nastudovali, čím se průběžně zabývali, jak o své práci neodbytně přemítali. To vše s nimi teď sedí v přenosovém voze na židli. 

Brian Large přišel na svět v Londýně na prahu druhé světové války, konkrétně 16. února 1939, a zásadním způsobem ho to poznamenalo. Spolu s rodiči zažil strach, překotné stěhování, chudobu. Pomyslet v dočasných příbytcích na pianino, po kterém brzy zatoužil, se podobalo bláznivému snu. Přesto byl od malička hudbou zasažený, zároveň okouzlený i zraněný, osudově k ní připoutaný. A jak se z dítěte stal mladík, nepřestal k ní směřovat. Měl touhu stát se muzikologem, pátrat v hudbě po jejích kořenech i souvislostech. A vykročil k tomu v rodném městě studiemi na Královské hudební akademii, k nimž si pak na Londýnské univerzitě přidal ještě filozofii. Ke svým představám vědce, zabořeného v tichu do zaprášených partitur, měl proto vzorně nakročeno. Jenže, jak už to bývá, člověk míní a život mění. Ten Brianův si pro něj přichystal překvapení. Navíc nikoli doma, ale v cizině.

Požádal totiž o možnost studovat postgraduálně jak ve Vídni, tak v Praze, kam ho vábila láska k české hudbě obecně a jejím čtyřem velikánům konkrétně. Zatímco o Dvořákovi či Janáčkovi se ve světě podle jeho mínění už vědělo dost, zaměřil se v rešerších na Smetanu a Martinů. Výsledkem byly dvě znamenité knihy, o které u nás zatím bohužel nikdo neprojevil zájem, i když by mohly do tvorby i života obou skladatelů nabídnout neotřelý vhled, už tehdy podprahově ovlivněný tím, jak Brian Large klasickou hudbu vnímal. Jaksi zvukomalebně, zároveň muzikologicky a výtvarně, kunsthistoricky. Televizně.

Utvrdily jej v tom jeho zážitky z pořadů, které v první polovině šedesátých let nabízela tehdejší Československá televize. Ať už z lásky k naší hudbě anebo jako hráz průnikům západní kultury na naše území a do našich duší, věnovala totiž značný prostor nejen přenosům a záznamům oper či symfonických koncertů, ale skvělým tvůrcům jako byl Petr Weigl umožňovala i vytvářet a cizelovat novou, svébytnou disciplínu. Tou bylo umělecké ztvárnění hudby na obrazovce, završené zmíněným režisérem o mnoho let později majstrštykem, jakým bylo převedení Šostakovičovy Lady Macbeth Mcenského újezdu do televizní podoby.

Large vysedával ve svém pražském azylu hodiny před černobílým televizním přístrojem, pokud se zrovna nechoulil na bidýlku v Národním či Stavovském divadle, ve Státní opeře anebo v Obecním domě a v Rudolfinu. Byl ve svém živlu. Tady se zvolna, dosud netušeně, spíš spontánně než cíleně rodila jeho náklonnost k hudbě přenášené obrazem tak, aby z ní měli prospěch i lidé, kteří z nejrůznějších příčin nemohou do koncertních sálů či operních domů vyrazit. A televize, tento rychle se rozvíjející vynález, jim to dokáže zprostředkovat do té míry, že si budou připadat jako diváci přímo v hledišti. Brian obdivoval, jak důsledně se o to v zemi, kde prý „co Čech to muzikant“, zodpovědní lidé snaží. Tehdy ještě nikoli na Kavčích horách, ale „na Burze“ neboli v budově dnešní Centrální banky, kde se natáčelo, anebo za rohem v Jindřišské, kde se v kancelářích vymýšlela dramaturgie.

Ne že by si ovšem kvůli tomu dělal o poměrech v tehdejším Československu iluze. Jako znamenitý pozorovatel ostře vnímal protiklady mezi nádherou barokních staveb a jejich omšelostí zaviněnou tím, že režim budoval zářné zítřky a měl jiné priority než péči o památky a historii. Co Brian nevstřebal svým pozorováním sám, to mu dopověděla jeho pražská známá, které si cenil tak, že jí po mnoha desetiletích, na sklonku svého života, dedikoval svou knihu pamětí. Byla jí nezištná mecenáška hudebního života i různých hudebníků, paní Zdena Podhajská. Nejenže díky svým jazykovým znalostem pomáhala Largeovi při orientaci v odborných textech, kde byla čeština nad jeho síly – spřátelili se natolik, že mu vysvětlovala, jak se dá u nás žít a přežívat, čemu se věnovat a na koho si dát pozor. Důvěřovali si natolik, že se mu Zdenka svěřila se svým plánem na útěk z republiky. A Large v předstihu převážel její osobní cennosti tajně do zahraničí, aby z nich poté Podhajská mohla budovat svou novou existenci ve Vídni.

Psal se rok 1965, když se Brian po návratu do Anglie nechal zaměstnat v BBC. A brzy se stal nepostradatelným členem redakce druhého televizního programu, zaměřeného na kulturu. Neúnavně přihlížel natáčení či vysílání nejrůznějších pořadů, tehdy už s jasně vytčenou touhou stát se jednoho dne sám nejen producentem, v našem pojetí dramaturgem, ovšem zároveň odpovídajícím za náklady, ale i režisérem. Svou první „pětiletku“ završil roku 1970 služebním postupem do pozice šéfa zodpovědného za přenosy a záznamy oper. Poté, co bravurně zachytil na obrazovku například Prokofjevovu Lásku ke třem pomerančům nebo Wagnerova Bludného Holanďana, přišel s přelomovou novinkou. Objednal si přímo pro televizi novou operu od Benjamina Brittena! A musel ho přesvědčit, že toto médium nemůže, ba nesmí být jen šiřitelem masové zábavy.

Této zásadě zůstal Large věrný po celý svůj profesní život. Ať už režíroval v Anglii nebo jinde po světě, ať už vládl televizním týmům při přenosech Novoročních koncertů z Vídně či Koncertu tří tenorů anebo během záznamů náročných děl soudobé hudební tvorby. Věřil v očistnou sílu skutečné kultury, šířené do různých vrstev společnosti. A při své práci dbal na dva další axiomy. Na „plac“ musí přicházet připravený ne na sto, ale na dvě stě procent. A při snímání koncertů či oper se bude zaměřovat i na detaily lidských tváří, tohoto „největšího dramatu na obrazovce“.

Svou lásku k české hudbě pěstoval a rozvíjel po celý život. Jako velkou poctu i osobní satisfakci vnímal proto opakovaná pozvání, kterých se mu dostalo od Zlaté Prahy, kde byl i oceněn za celoživotní dílo. Když byl ve svém milovaném městě loni v září naposled, věnoval mi svou objemnou autobiografii. Má vtipný a zároveň výstižný název At large neboli Zeširoka. Přesně tak se nositel tohoto příjmení, Brian Large, hudbě na obrazovce věnoval – to až do 23. května 2026, kdy se jeho život uzavřel.

Foto: archiv autora, Zdeněk Chrapek, archiv festivalu Zlatá Praha

Facebook X E-mail WhatsApp