Každý rok se mezinárodní festival Hudba v zahradách a zámku Kroměříž snaží přivábit k vystoupení velké jméno z ciziny. Letos je jím čelný evropský trumpetista, dvaačtyřicetiletý Francouz Romain Leleu. Tento „akrobat trubky“ a hýčkaný žák globální kapacity v oboru, německého virtuosa a pedagoga Reinholda Friedricha byl před deseti lety ve Francii ověnčen Řádem rytíře umění a literatury. Ve skvostném Sněmovním sále Arcibiskupského zámku vystoupí 24. června za doprovodu Sinfonetty Cracovia pod taktovkou Františka Macka.

Jedno z vašich alb se, Maestro, jmenuje Sur la route, tedy Na cestě. Přesně tak totiž váš muzikantský život vypadá: jednou ve Stuttgartu, podruhé v Soulu… Všude se prý cítíte dobře. Kde jste však opravdu doma?

Pocházím ze severu Francie, narodil jsem se v Lille, kde dodnes žijí moji rodiče. Po studiích jsem se zabydlel v Paříži, ale před několika lety jsme se se ženou přestěhovali na jih. Žijeme na venkově nedaleko Lyonu, stranou od hlučícího davu a zároveň blízko civilizace. Ideál.

Víte, při vší úctě k hudbě máme u nás Lille spojené spíš s průmyslem, uhelnými doly a fotbalovým mužstvem. Je to mylná představa?

Naprosto! V Lille sídlí uznávaný operní soubor i vyhledávaná konzervatoř. A nejen to. Především se sever Francie odjakživa pyšní velkým množstvím dechových či žesťových kapel, sice vesměs amatérských, ale mnohdy velice kvalitních. Neudiví proto, že když jsem se už ve třech letech začal pod vlivem rodičů zajímat o hudbu, přistála mi v náručí dětská trubka. A jak jsem rostl a nástroj v mých rukou a ústech se mnou, nikdy mě ani ve snu nenapadlo se zaměřit na jiný. Jak to jen šlo, stal jsem se členem jedné ze zmíněných kapel. A bylo mi pouhých čtrnáct, když jsem poprvé vystoupil sólově.

Tehdy, konkrétně od deseti let, byl vaším pedagogem uznávaný trumpetista Éric Aubier…

… a pak jsem se přesunul do Paříže, kde jsem byl přijat na konzervatoř a svěřen do péče dalšího z velkých mistrů trubky Maurice Andrého. Ale nejvýznamnější pro můj profesní růst bylo studium u Reinholda Friedricha v Karlsruhe. Nejenže mě vedl ke zdokonalování mé hry, mého projevu, ale otevřel mi dveře do celého království zvaného hudba. Teprve díky němu jsem ji začal vnímat v celé její šíři, složitosti i kráse.

Jak známo, mezi smyčcovými nástroji se velmi cení jejich stáří; hrát díky bohatým mecenášům na housle od Stradivariho či Guarneriho se považuje za výsadu. Jak je to ale s trubkami? Naopak čím novější, tím lepší?

To by bylo na dlouhou přednášku, ale v zásadě platí, že nejlépe se hraje na moderní nástroje, čím ale neříkám, že musí být nutně nové. Doma mám asi dvacet trubek různého ladění a navíc několik kornetů, takže je střídám podle toho, jaký koncert mě právě čeká. Například v Kroměříži provedu Concerto v Es dur od vašeho krajana z 18. století, známého ve světě jako Johann Baptist Georg Neruda. A podle toho si s sebou vezmu nástroj, který skladbě z tohoto období nejvíc vyhovuje. Mimochodem, před lety jsem měl díky zajímavému projektu, který mi umožnil přístup do pařížského Muzea hudby, možnost využít při natáčení alba Folies Parisiennes opravdu historický nástroj, trubku z předminulého století, na kterou hrával Joseph Jean-Baptiste Laurent Arban, virtuos přezdívaný „Paganini trubky“. A byla to zajímavá zkušenost tím spíš, že kromě skladeb od Debussyho, Ravela, Faurého, Poulenca nebo Honnegera se na toto album vešlo i jedno dílko od samotného Arbana, který kromě vystupování a dirigování také příležitostně skládal.

Stojí za zmínku či spíše za ocenění, že šíříte francouzskou hudbu, která se někdy ocitá poněkud stranou ve světě, orientovaném na kulturu anglosaské provenience. V jedné ze zahraničních kritik vás překřtili na „akrobata trubky“, doma jste byl oceněn významným francouzským řádem. Co bylo pro vaši kariéru nejdůležitějším předělem?

Nejspíš se jím stalo udělení ceny Objev roku ve francouzské anketě Les Victoires de la Musique Classique, založené původně roku 1985 pro různé hudební žánry a od roku 1994 zaměřené na oblast klasické hudby. Získal jsem ji ještě v době, kdy jsem dokončoval studia, a stala se pro mě odrazovým můstkem ke dráze sólového trumpetisty.

Nespokojit se s teplým místečkem v dechové sekci dobrého, a tudíž i finančně zajištěného orchestru a vydat se směrem k sólové kariéře je jedna věc. Druhou je ovšem najít v ní trvalé uplatnění. Zeptám se, dovolíte-li, natvrdo. Dá se sólovým hraním na trubku dobře uživit?

Je v pořádku, že se na to ptáte, dokonce je to zcela namístě. Důležité je nespoléhat jen na klasiku ve smyslu skladeb, zkomponovaných pro tento nástroj v nedávné či dávné minulosti. Případně na transkripce. Takříkajíc neustrnout jen u Haydna, Hummela, Nerudy, případně Bartóka, Enesca, Escaicha a dalších. Naopak je třeba iniciovat vznik nových, současných skladeb, například od autorů jako jsou Pařížan Karol Beffa, ročník 1973, anebo o patnáct let mladší Argentinec Martín Matalon.

Pro nás, kteří se tímto směrem nespecializujeme, docela neznámá jména…

To je pravda. A s tím souvisí náročnost takového úsilí. Je jasné, že sám si nemohu od těchto či dalších současníků skladbu objednat prostě proto, že bych to ze svých zdrojů nedokázal zaplatit. Proto musím vyvíjet značné úsilí, abych přesvědčil vedení různých orchestrů, že je vhodné rozšířit repertoár jejich těles i tímto směrem. Když se to podaří a navíc mám možnost s nimi provést takovou novinku premiérově, cítím velké uspokojení. Ale jen tím bych se samo sebou neuživil, do hry musí vstupovat další prvky.

Povídejte.

Nemohu spoléhat jen na domácí kolbiště. Cestuji světem křížem krážem, letos jsem začínal Novoročním koncertem Istanbulu s tamním Borusan Philharmonic Orchestra, který řídila zajímavá americká dirigentka čínského původu Carolyn Kuan. A představil jsem Concerto pro trubku a orchestr od arménského skladatele Alexandra Arutuniana. Musím mít prostě široký záběr, ale současně být pevně ukotven doma.

Co tím myslíte?

Se ženou jsme před časem založili vlastní uměleckou agenturu, protože jsme dospěli k názoru, že nejlepší pomocnou ruku najdeš na konci vlastního ramene. Také jsme po mnoha letech opustili Paříž, která je sice krásná, ale svým neustálým ruchem rozptylující. Na jihu Francie máme klid, já s trubkou a žena u počítače. 

S Františkem Mackem jste už, jak vím, spolupracoval, to jste měl ovšem za zády žilinskou Slovak Sinfonetta, kterou vede. V Kroměříži vás čeká polský komorní soubor Sinfonietta Cracovia, s nímž jste, pokud vím, dosud ještě nikdy nehrál. A ve městě s památkami na seznamu UNESCO budete rovněž poprvé. 

Ano, a slyšel jsem, že kroměřížský Sněmovní sál i Květná zahrada připomínají Versailles. Už proto se tam velmi těším!

Foto: Facebook Romaina Leleua

Facebook X E-mail WhatsApp