Kontratenorista Gabriel Díaz se s lehkostí pohybuje mezi barokním repertoárem, hudbou klasicismu i soudobými projekty. Spolupracuje s předními dirigenty staré hudby, jako jsou Jordi Savall, Ivor Bolton, Leonardo García Alarcón, Andrea Marcon a v neposlední řadě Václav Luks – s jeho Collegiem 1704 pěvce pojí dlouhodobé umělecké partnerství a právě s tímto souborem uvede na festivalu Smetanova Litomyšl 21. června Händelovo oratorium Susanna. S Gabrielem Díazem jsme si povídali během jeho příprav na premiéru v Teatro Real Madrid.

Jako specialisty na starou hudbu, který se zároveň poměrně často věnuje i hudbě soudobé, se vás nemohu nezeptat: Jaký mezi nimi vnímáte zásadní rozdíl?

To se vlastně vysvětluje těžko. Barokní hudba je světem, ve kterém žiju posledních pětadvacet let. Je součástí mé DNA. Už jako teenager jsem chtěl být operním pěvcem, se specializací na baroko, a kontratenoristou. Barokní hudba pro mě není jedním ze stylů, které zpívám, je to můj přirozený jazyk. Když zpívám soudobou hudbu, mám pocit, jako bych se vydával na krátkou procházku, po které se opět vracím domů, k baroku. 

Uměl byste vystopovat, jestli mají tyto dva světy i něco společného?

To je zajímavá otázka. Myslím, že podobnost nespočívá tolik v samotné hudbě jako spíš v určité zkušenosti. Händel byl ve své době současným skladatelem. A když dnes interpretuju soudobou hudbu, mám občas pocit, že prožívám něco podobného jako hudebníci v osmnáctém století – že uvádíme hudbu, která vzniká tady a teď, bez tradice a bez jistoty, jak ji správně dělat. Tahle zkušenost mi vlastně pomáhá lépe chápat, co tehdejší hudebníci při uvádění nové hudby mohli cítit.

Ještě chvíli zůstaňme u soudobé hudby: Ve vašem životopise jsem se dočetl, že jste provedl Bernsteinovy Chichesterské žalmy a Pärtovy Janovy pašije se souborem Sociedad Musical de Sevilla. Jen těžko si lze představit dvě kontrastnější díla. Je vám jako umělci bližší Bernsteinův maximalismus, nebo Pärtův minimalismus?

Asi bych měl úvodem upřesnit, že šlo o dva naprosto odlišné projekty; tato díla nezazněla na jednom koncertu, to by opravdu bylo dramaturgicky neúnosné… Osobně je mi asi bližší Pärtův minimalismus. Dlouhá léta jsem se věnoval renesanční koncertní hudbě a v Pärtově hudebním jazyce cítím něco velmi blízkého této tradici. Na Janových pašijích mě fascinoval i samotný způsob práce s textem a hlasem – místy to člověk vnímá skoro jako madrigal, jen zredukovaný na podstatu.

Chichesterské žalmy jsou úplně jiný svět. Bernstein píše nádherné melodie, ale zároveň vytváří obrovsky bohatý orchestrální prostor s výraznou rolí bicích, dechů, s téměř symfonickou monumentalitou. Je to zvláštní směs spirituality a městské energie. Když interpretuju hudbu Pärta, připadám si jako bych stál ve starobylém chrámu, ale u Bernsteina stojím na ulici uprostřed New Yorku.

K nám každopádně přijíždíte s barokním repertoárem, tak se na něj pojďme zaměřit. Už jste zmínil, že barokní hudba je součástí vaší DNA. Můžete to trochu rozvinout?

Barokní hudba je pro mě především jazyk emocí. Je nesmírně lidská, tělesná, ale zároveň duchovní. Všechno v ní vychází z afektu, z potřeby něco sdělit – ať už jde o bolest, radost, touhu nebo víru. Nikdy jsem ji nevnímal jako muzeální hudbu. Naopak, když je dobře interpretovaná, působí velmi současně a bezprostředně.

Příběh o Zuzaně a starcích je poměrně dobře znám díky mnoha uměleckým zpracováním. Ostatně v době baroka to pro malíře byla jedna z mála možností, jak znázornit nahotu, aniž by se vystavovali riziku cenzury. Jak ten příběh zachycuje Händel? 

Většina malířů, o nichž mluvíte, zachycuje příběh Zuzany právě jako onu slavnou scénu se starci. Händelovo oratorium je ale jiné. Mnohem víc ho zajímá vztah mezi Zuzanou a jejím manželem Joachimem. Už v prvním dějství sledujeme jejich vzájemnou lásku, ve druhém jejich bolestné odloučení a ve třetím opětovné shledání. Händel zde napsal dva nádherné milostné duety, a právě skrze ně podle mě ukazuje, že středem díla není skandál či vina, ale láska a věrnost.

A právě tím se Susanna odlišuje od mnoha jiných Händelových oratorií. Zpíval jsem často například Mesiáše, který je mistrovským oratoriem – je více kontemplativní, nemá klasické dramatické postavy ani souvislou divadelní akci. Susanna je naopak velmi blízká opeře. Jsou zde jasně vykreslené charaktery, vztahy, dramatické situace. Mám pocit, že Händel zde sice stále uvažuje ve smyslu oratoria, ale výsledkem je vlastně jakási náboženská opera v angličtině.

Händel napsal Susannu v pozdním období svého života, kdy už byl prakticky slepý. Vnímáte to v hudbě samotné?

Ano, je to hudba starého muže. Pro mě osobně je zajímavé, že Händel napsal většinu oratorií právě v závěru života, když se odvrátil od opery. Nejsem muzikolog, takže mluvím čistě ze své interpretační zkušenosti, ale mám pocit, že v jeho pozdních dílech je určitý zvláštní klid a vnitřní svoboda.

Když psal opery, vedl vlastní společnost a každý rok musel přicházet s novým dílem, aby svůj podnik uživil: byla to tedy do jisté míry existenční nutnost a podnikatelský záměr. To samozřejmě přinášelo ohromný tlak a potřebu ohromit publikum, nabídnout virtuozitu, efektní árie, velká gesta, ohňostroje. Opery jako Julius Caesar v Egyptě či Orlando, které často zpívám, jsou v jistém smyslu velkolepou komerční podívanou.

V Susanně už ale Händel podle mě nepotřebuje nic dokazovat, nesnaží se oslňovat ohňostrojem efektů. Hudba je koncentrovanější, intimnější a lidsky hlubší. Jako by ho v té době zajímala spíš ryzost emocí než divadelní efekt.

Co byste vzkázal divákům, kteří se chystají na toto představení?

To je těžká otázka, protože nerad publiku dávám nějaké instrukce. Každý má svůj vlastní způsob, jak přistupovat k hudbě.

Možná bych ale přece jen řekl jedno doporučení: zkusit k Susanně přistupovat spíš jako k opeře než jako k oratoriu. Není to církevní hudba v úzkém slova smyslu; může to posluchačům pomoci mnohem víc se ponořit do příběhu. Ač je Mesiáš bezpochyby jedním z největších děl, která kdy vznikla, i zde platí, že hudba je silnější, když se v ní můžeme zrcadlit skrze postavy a emoce. A to vám daleko více umožní právě Susanna.

Toto není váš první projekt s Václavem Luksem a Collegiem 1704. Jak tato umělecká spolupráce vznikla?

Václava Lukse jsem sledoval už řadu let a moc se mi líbilo, co s Collegiem 1704 dělá. Dá se říct, že jsem ho trochu pronásledoval, abych získal možnost s ním spolupracovat. Před zhruba dvěma lety se to konečně podařilo a pozval mě na předzpívání do Brna. Líbila se mu moje barva hlasu a následně mě přizval k několika projektům, mimo jiné k Zelenkovi.

Od té doby se naše spolupráce postupně rozvíjí. Dnes už je to pevné hudební partnerství; po Susanně máme v plánu dalšího Bacha i Zelenku. Rád bych poznamenal, že Václav Luks je velmi vytříbený a výjimečný hudebník, se kterým se mi pracuje mimořádně dobře.

Co dalšího vás čeká během léta?

Právě teď pracujeme na velké produkci v Teatro Real v Madridu. Tou je současná opera The Stuntmen (Kaskadéři) od Fernando Velázqueze – od skladatele, který se věnuje především filmové hudbě. Je to úplně jiný svět než Händel, ale právě tyhle kontrasty mám rád.

Po Susanně odjíždím do Portugalska, kde budu zpívat Bachovu Mši h moll. To je dílo, ke kterému se pravidelně vracím a které jsem už mnohokrát interpretoval. Tentokrát ji provedu v Guimarãesi a Alcobaçe. Velkou část léta ale věnuju také dokončení svého nového CD s Händelovými kantátami. Nazval jsem ho An Italian Portrait, je to moje vůbec první sólové album, takže takové moje dítě, o nějž se musím dokonale postarat. Chci mít jistotu, že všechno bude přesně tak, jak si představuju. Mimo to nemám příliš mnoho dalších vystoupení. Potřebuju si také trochu odpočinout a připravit album do finální podoby.

Máte mezi svými kolegy – zejména mezi pěvci, kteří jsou stále aktivní – nějaké interpretační vzory?

Je jich mnoho a nebylo by spravedlivé jmenovat jen některé a jiné vynechat. Obecně ale vzhlížím ke zpěvákům, kteří dokážou být umělecky flexibilní a pohybují se napříč různými světy: od opery přes mše, komorní recitály s cembalem až po velké oratorní projekty.

Musím-li ale nějaké jmenovat, zmíním alespoň mého blízkého přítele Terryho Weye či Carlose Menu, který je v podstatě otcem kontratenorového zpěvu ve Španělsku, a samozřejmě si velmi vážím i práce Maxe Emanuele Cenčiće. Obecně je dnes v Evropě celá silná generace kontratenorů – je to pro tento hlas velmi dobré období.

Jak si vysvětlujete, že je váš hlasový obor dnes tak populární?

Protože v baroku, a ještě v době Mozarta, byli kastráti skutečnými hvězdami opery. Později tyto role převzaly mezzosopranistky, ale dnes se publikum znovu učí poslouchat hudbu tak, jak byla původně napsána. I postava Cherubina je dnes často obsazována kontratenorem a já věřím, že to může přinést téměř explozivní zážitek. Lidé mají rádi něco neobvyklého, něco exotického. A i když nerad říkám, že my kontratenoristé jsme exotičtí, v podstatě tomu tak je. (úsměv)

Už jste zmínil, že jste kontratenoristou chtěl už v době, kdy většina vašich vrstevníků ve Španělsku snila třeba o tom, že budou hrát za FC Barcelona. Povězme si něco bližšího o vašich začátcích…

Já jsem byl vždycky trochu zvláštní. (úsměv) Když mi bylo asi čtrnáct, objevil jsem starou hudbu. Měl jsem tehdy staršího kamaráda, který mi dal kazetu s ranou hudbou, a já jsem se do ní doslova zamiloval. V tu chvíli jsem věděl, že to je to, co chci dělat.

Pocházím z malého města, kde bylo mnohem pravděpodobnější stát se třeba toreadorem než operním pěvcem barokní hudby. Pro mě to ale nebyla otázka volby mezi mnoha možnostmi, ale otázka života a smrti. Moje cesta a zejména mé začátky byly díky minimálním možnostem náročné a dlouhé, ale nakonec jsem tady. Někdy si říkám, jak se to vlastně stalo, jak jsem se z místa, kde barokní hudba prakticky neexistovala, dostal až sem.

Na scéně se pohybujete téměř dvacet let. Jak se podle vás za tu dobu vyvinula historicky poučená interpretace?

Během posledních zhruba dvaceti let jsem zažil velkou proměnu. Začínal jsem s koncertním repertoárem, renesancí, a postupně jsem sledoval, jak se tento svět stává přístupnější a populárnější.

Na začátku byli interpreti staré hudby velmi přísní, někdy až dogmatičtí. Dnes je přístup uvolněnější, otevřenější. Samozřejmě se stále objevují praktické limity – například dostupnost barokních smyčcových nástrojů –, ale je důležité si uvědomit, že historicky poučená interpretace se sice snaží co nejvěrněji přiblížit tehdejšímu zvuku, ale nehraje pro tehdejší publikum. Dnešní posluchači vnímají hudbu dnešníma ušima. A to je podle mě ten nejdůležitější aspekt.

Mohl byste být konkrétnější?

Když v Händelově době přicházeli posluchači na jeho opery, neměli srovnání, jaké máme dnes, kdy je hudba všude kolem nás. Nemůžeme předstírat, že existuje publikum, které nikdy neslyšelo Bartóka, Smetanu nebo Beethovena. To všechno přirozeně formuje naše vnímání hudby. Barokní orchestr je ideální nástroj, ale ne vždy je k dispozici, a to je v pořádku. Důležitá je flexibilita. Moderní přístup není lepší ani horší – je jednoduše jiný.

A v čem vidíte slabiny historicky poučené interpretace?

Myslím, že problém nastává ve chvíli, kdy se z historicky poučené interpretace stane příliš rigidní systém. Ideál barokní interpretace je v podstatě nedosažitelný a pokud se ho snažíme doslova takzvaně dohnat, může to být spíš zdrojem frustrace než „hudby“.

Byla vaše kariérní cesta přímočará? Měl jste někdy i „plán B“?

Ne, plán B jsem nikdy neměl. Vždycky jsem měl možnost jít svou cestou a zároveň jsem před plánem B spíš utíkal. Tohle byla moje volba a měl jsem štěstí, že jsem ji mohl uskutečnit.

Jak se po pobytu ve zjitřeném světě barokní opery vracíte zpět na zem?

Musím říct, že barokní hudbu miluju natolik, že vlastně nepotřebuju žádný detox. Je to můj přirozený prostor, ne něco, z čeho bych se musel vracet nebo se sbírat. Moc mě ale baví gastronomie – rád vařím, zejména pro přátele. A mám rád i literaturu. Jsem velkým milovníkem děl Franze Kafky a Bohumila Hrabala. Hrabalovy knihy jsem ostatně četl už jako teenager a zůstaly se mnou dodnes, i proto se vracím do Prahy. 

A také rád píšu. Nejsem v tom moc dobrý, ale kdybych se nevěnoval hudbě, pravděpodobně bych byl spisovatelem. To by byl patrně můj plán B, ale jen v nějakém druhém životě. (úsměv)

Kdybyste se mohl setkat s jakoukoli operní postavou, koho byste si vybral?

To je asi nejtěžší otázka, protože vybrat jen jednu postavu je opravdu složité. Pravděpodobně by to byl Orlando, už proto, že to je role, kterou jsem zpíval nejčastěji a ke které mám tedy i nejbližší vztah. Když člověk jednu postavu opakovaně interpretuje, začne s ní vést jakýsi vnitřní dialog. Bylo by hezké ten dialog vést doopravdy. 

O čem byste se bavili a co byste mu uvařil?

Rád bych s ním mluvil o jeho šílenství, protože osobně mám za to, že to nebylo šílenství v pravém slova smyslu, ale spíš extrémní forma lásky a vášně – to bych s ním chtěl probrat.

Určitě bych mu nalil dobrou španělskou Rioju, která se dobře pojí s dlouhou a klidnou konverzací — se šunkou jamón, španělskými sýry… prostě večer, který nikam nespěchá.

Foto: Olga Kalacheva, Pablo Juárez, archiv Divadla na Vídeňce

Facebook X E-mail WhatsApp