Dirigent Tomáš Netopil končí svou první sezónu jako šéfdirigent Symfonického orchestru hl. m. Prahy FOK. Součástí jejího posledního programu v Obecním domě bude evropská premiéra donedávna neznámé, francouzské verze jednoaktovky Bohuslava Martinů Mariken z Nimégue. S tímto dílem pak orchestr i šéfdirigent zamíří na festival Smetanova Litomyšl, kde se Netopil posléze ještě připojí k souboru Silentium!. S jeho členy provede hudbu autorů z kroměřížského archivu. O objevování Martinů i barokní hudby, jakož i o postavení a přednostech FOK a plánech s ním promluvil v následujícím rozhovoru.

O Mariken z Nimégue návštěvníci koncertů a divadel vědí, že to je součást Her o Marii, což je jedna z nejznámějších oper Bohuslava Martinů, ale že existuje nějaká jiná verze této aktovky, asi netušili. Věděl jste to Vy?

Já jsem to samozřejmě taky nevěděl. Dozvěděl jsem se to před dvěma lety, když jsme téma otevřeli se sopranistkou Simonou Šaturovou, která dostala nabídku od muzikologa a ředitele Institutu Bohuslava Martinů Aleše Březiny s tím, že první verze Mariken bude brzy k dispozici. A jelikož jsme se Simonou spolupracovali na jiném titulu od Martinů, na Ariadně, kterou jsme společně natočili a provedli jak v Essenu, tak i v Praze v Národním divadle a pak s Českou filharmonií, tak to vlastně byla její volba, za což jí děkuji. (smích) Začal jsem se tedy tímto dílem zabývat společně s Alešem Březinou, který mi poslal první partituru a celou genezi objevu. A od té doby se s touto operou sžívám.

Pozdější, dnes obecně známou českou verzi shodou okolností dělal Jiří Bělohlávek v Národním divadle v době, kdy Vy jste byl šéfdirigentem první scény. Jaké vidíte mezi oběma verzemi rozdíly z pohledu interpreta? A je Vám některá z nich bližší z hlediska hudebního nebo dramatického?

Rozdíl je zejména v počtu postav první verze a v samotném faktu, že je zpívána ve francouzštině. To dává celé opeře poněkud rafinovanější charakter.

V předmluvě k vydání první verze se lze dočíst, že česká verze má velký orchestr, takže francouzská je zřejmě komornější. Dá se to tak říct?

Otázka je, co je komornější. Ve francouzské verzi chybí flétny, horny, fagoty, z žesťových nástrojů tuba a třetí trombon. Využívá ovšem pestrou škálu bicích nástrojů, smyčce a klavír. Takže ano, dalo by se říct, že je komornější, ale ve zvuku plnohodnotná.

Je francouzská verze nějak komplikovanější třeba harmonicky?

Francouzská verze je více komplikovaná a zahuštěná. I disonantní střety jsou mnohem častější než ve vyjasněnější finální české podobě. Rytmická složka je mnohem živelnější a orgiastická. 

Česká verze vychází z poetického překladu Viléma Závady, a působí opravdu jako lidová hra. Má takový charakter i francouzská? Nebo je dejme tomu mystičtější?

Mystických míst je tam opravdu dost a je tam i mnoho ploch, které jsou věnovány přímo jen orchestru. I samotný příběh je docela bohatý, ale v rámci jednoaktové opery proběhne ve velice rychlém sledu. To je ještě umocněno výraznými orchestrálními pasážemi, které v díle tvoří docela podstatnou část. Například bych zmínil úvodní úžasný tanec Mariken s ďáblem, který má velmi virtuózní gradaci. Ale i když by se dalo říct, že francouzská verze je o něco mystičtější, tak Martinů ani zde nezapře lidovost, která jej k onomu středověkému příběhu nejvíc přitahovala, ale která svůj pravý charakter získala až s čistým poetismem českého překladu Viléma Závady.

Jaký život podle Vás čeká tuto nově objevenou verzi? Těžko se stane součástí původních Her o Marii, bude se tedy hrát samostatně?

Uvidíme, jak se ujme, protože je to opravdu náročné dílo i produkčně, celá výprava, řada sólových rolí i výrazná úloha sboru. Takže uvidíme, zda se stane součástí dejme tomu koncertního, nebo i divadelního repertoáru.

Na objevování nového je založen i Váš další projekt, který na festivalu Smetanova Litomyšl uvedete se souborem Silentium!. Předpokládám, že pochází z kroměřížského archivu?

Ano, pracovali jsme na tom dlouho s vedoucí ansámblu Terezkou Válkovou, respektive neustále pracujeme, protože letošní koncert není solitér. Naše spolupráce se netýká pouze jedné sezóny, ale chystáme již dramaturgii další koncertní řady, která se uskuteční přesně za rok. Rozpracovaný je i projekt pro uvedení za dva roky. A všechny tři pojí právě kroměřížský hudební archiv a skladatelé, kteří v Kroměříži působili, nebo autoři, kteří žili ve Vídni či v jiných významných hudebních centrech a jejichž rukopisy se ocitly právě v Kroměříži. Takže myslím, že tento vokálně-instrumentální projekt bude velmi zajímavý. Letos zazní hudba Pavla Josefa Vejvanovského v konfrontaci s Giovannim Felicem Sancesem, Jacobem Rittlerem a Heinrichem Ignazem Biberem.

Vejvanovský je známé jméno pro všechny milovníky baroka, ale co si mají představit pod názvem jeho díla Missa orientalis?

Musíme si uvědomit, že Orient byl pro tehdejší dobu něčím nesmírně vzrušujícím. Každého skladatele nějakým způsobem inspiroval, nevyhnulo se to ani Pavlu Josefu Vejvanovskému. V této kompozici je ta orientálnost opravdu znát, ne sice explicitně, ale přece. A to je asi tak všechno, co bych v tuto chvíli prozradil, protože posluchači by to měli sami zažít. Pavel Josef Vejvanovský je velice, řekněme, čitelný skladatel, který sice nepatří do skupiny vrcholných barokních autorů, jako byli Jan Dismas Zelenka nebo Johann Sebastian Bach, ale o to víc mě právě překvapilo, jakým způsobem pracuje s atraktivním tématem Orientu.

Sances a Rittler jsou asi současnému publiku neznámí. Jaké je jejich spojení s Kroměříží?

Rittler působil v Olomouci a Sances ve Vídni. Jeho skladby doputovaly do Kroměříže tou cestou, jakou se do archivu nejčastěji dostávaly. To znamená, že Pavel Josef Vejvanovský pořizoval opisy skladatelů z Vídně. Arcibiskup Karel z Lichtenštejna-Kastelkornu dostával darem kompozice od různých skladatelů, takže takto se dostal i Sances do Kroměříže. Stejně jako další, třeba Andrea Ziani, Antonio Bertali nebo Johann Heinrich Schmelzer.

Jak důležité je pro dirigenta symfonického orchestru, který se zaměřuje převážně na devatenácté a dvacáté století, aby dirigoval i barokní hudbu?

Nevím, jak je to důležité obecně, pro mě to je důležité. Tvoří to celou mozaiku, skládanku oboru, který mě baví a kterým žiju. A jsem rád, že ten rádius můžu mít tak široký a že se můžu stále přesvědčovat o tom, jak zajímavá je barokní hudba, jak je živá, jaké předsudky jsme vůči ní měli, v jakých šablonách jsme se pohybovali a jak tyto šablony vlastně vůbec neplatí. A také, jak odvážná barokní hudba může být. To mi pak dává větší svobodu i při provozování třeba romantické hudby, ale člověk si také uvědomí, že skladby romantické nebo dvacátého století nelze interpretovat jenom podle pocitu, ale že vždycky na prvním místě musí být skladatel a jeho zápis.

V té souvislosti se můžeme rovnou přesunout k Symfonickému orchestru hl. m. Prahy FOK. Všechny symfonické orchestry dělají Mahlera, Dvořáka, Beethovena, k tomu pro vyvážení nějakou soudobou hudbu. Čím by podle vás měl na sebe upozorňovat FOK?

Určitě celkovou pestrostí a dramaturgií, kterou, myslím, máme z pražských orchestrů nejlepší. Samozřejmě klademe velký důraz na pražské skladatele, ať už je to Jan Hanuš nebo třeba Ladislav Simon. A pak jsou tu soudobí skladatelé, jako Ljubica Čekovská, jejíž oratorium s pracovním názvem Svatý Vojtěch bude stěžejním projektem příští sezóny. Prostor také dáváme interpretům z řad orchestru. Příští rok vystoupí Kurt Neubauer jako sólista Trombonového koncertu od Ladislava Simona nebo varhanice Daniela Valtová Kosinová v Koncertantní symfonii Jana Hanuše. Nebojím se nejrůznějších kombinací, třeba na programu předvánočního koncertu zazní Pastorální koncert pro cembalo a orchestr od Francise Poulenca, suita Boready od Jeana-Philippa Rameaua a vánoční hudba Luboše Fišera.

A na jaký projekt se Vy osobně v příští sezóně nejvíc těšíte?

Na všechny, v časovém pořadí na ten zahajovací, bude totiž pro nás velice důležitý, protože se uskuteční v rámci velkého beethovenovského projektu televizní stanice Arte, která bude z každého evropského hlavního města vysílat provedení některé Beethovenovy skladby. A Prahu zastoupíme my, společně s vynikající houslistkou Alenou Baevou, s níž provedeme Beethovenův Houslový koncert. Moc se také těším na Mahlerovu Píseň o zemi nebo na klavírní duo bratrů Jussenových, to bude další highlight sezóny, v jehož rámci zazní v české premiéře Koncert pro dva klavíry od finského skladatele Magnuse Lindberga. Takže koncertů je opravdu mnoho, a tím, že se snažím dramaturgicky věnovat každému jednotlivě, tak ani nedokážu některý vyzdvihnout.

V čele FOK stojíte od loňské sezóny. Jaký jste si udělal obrázek o orchestru? Co jsou jeho silné stránky a na čem se dá pracovat?

Pracovat se samozřejmě vždycky dá na spoustě věcí. Jsme spolu teprve první sezónu, ale programy mají velice dobrou úroveň. A myslím, že orchestr sám cítí, že práce, kterou děláme, přináší nejenom umělecký výsledek, ale i vnitřní pohodu, a že materiál, který zpracováváme, dokážeme správně zažít, čímž se celý organismus hudebně a technicky pročišťuje. Snažím se pracovat hodně na klasicistním repertoáru, protože je to důležitý segment, který dokáže ten orchestrální organismus pročistit velice rychle. Zvuková kvalita celého orchestru je mým dlouhodobým cílem.

Zvuk je to hlavní, co posluchač vnímá. Do jaké míry může jeho kvalitu či jedinečnost ovlivnit dirigent, do jaké míry je to záležitost daných hráčských kvalit a do jaké míry hraje roli kvalita nástrojů?

Pochopitelně všechny tyto tři věci jsou atributy, které zvuk dokáží změnit. Pokud bychom měli všichni italské či jiné špičkové nástroje, tak to samozřejmě bude ku prospěchu, pokud k tomu budeme mít ještě kvalitní technické vybavení každého jednotlivého hráče a před orchestrem bude stát dirigent, který bude vědět, co chce z orchestru dostat. To jsou tři veličiny, které se potom spojí. Ale myslím si, že co se týká nástrojů, tak hudebníci už mají opravdu kvalitní nástroje a hlavním úkolem dirigenta je přesně pojmenovat to, co vlastně z orchestru slyšet chce a jít si za tím.

Což znamená nejen kvalitního šéfdirigenta, ale i další dirigenty. A s tím souvisí otázky spíš finančně manažerské. Když teď působíte přímo v útrobách městského orchestru, jak vnímáte jeho pozici hlavně v porovnání s Českou filharmonií a její průbojnou marketingovou politikou?

Naši pozici vnímám jako velice dobrou, Pražští symfonikové mají svoje publikum a velice dobrý vztah se svým zřizovatelem, hlavním městem Prahou, což je pro nás zásadní. Pro mě je nesmírně důležité, aby tato harmonie existovala, protože nám dává příležitost k tomu, být partnery celému kulturnímu životu v Praze. Dáváme velký prostor českým interpretům, dirigentům, ale i skladatelům. A naše dramaturgie je, jak už jsem zmínil, velmi pestrá. Myslím, že je důležité, aby oba orchestry měli svou nezaměnitelnou tvář a společně zušlechťovali a tvořili bohaté kulturní povědomí. Někdy se pochopitelně stane, že připravíme pro naše publikum stejné skladby v krátkém časovém horizontu, ale to mi přijde až sympatické. Když si mohou posluchači vychutnat jednu skladbu ve dvou provedeních.

Vzpomínám si, byly to programy s Mahlerovými Písněmi o mrtvých dětech nebo Pohádkou Josefa Suka.

Ano, a to mi dává celistvý obrázek o kultuře, o tom, že čas, který s ní v současné době trávíme, je velice cenný a důležitý. A měli bychom hlavně na tomto pracovat, abychom společensky udrželi co možná nejvyšší kvalitu kulturního vyžití a koncentrace na kulturu. To je náš hlavní úkol.

Nelákala vás po deseti letech pevného angažmá v Essenu spíš kariéra volného dirigenta?

Vlastně jsem po Essenu zažil dva roky volného života, což mi na druhou stranu přineslo spoustu nových příležitostí, ale právě po těch deseti letech v Essenu, které měly svůj vývoj a svůj vrchol, jsem chtěl znovu s někým pracovat a někoho dlouhodobě tvarovat. Hostovat u zahraničních orchestrů a v operních domech je samozřejmě velmi důležité a vlastně to neustále trvá, ale má současná situace je příjemnější, protože v Essenu jsem měl na starosti i operu, což bylo vždy časově velmi náročné. V tomto smyslu je to teď jednodušší a dá se to dobře skloubit i s mou zahraniční činností.

Letos v lednu jste debutoval v Lyrické opeře v Chicagu se Straussovou Salome. Jaké máte dojmy a co Vás čeká v dohledné době?

Salome byla jedním z vrcholů mé letošní sezóny, byl to nádherný zážitek ve všech ohledech, především ze strany divadla ke mně. Mám už další pozvání do Chicaga, měla by to být Mozartova Kouzelná flétna na podzim 2027. S touto operou se zanedlouho vrátím do Deutsche Oper v Berlíně, pak mě čeká Prodaná nevěsta v Kolíně nad Rýnem, Příhody lišky Bystroušky na festivalu Janáček Brno, na což se moc těším. Pokud jde o symfonické orchestry, tak mne čeká debut u San Francisco Symphony Orchestra, hostování na Novém Zélandu, dále návraty do Vídně, Dallasu nebo Lyonu.

Když srovnáte situaci v Praze s Essenem, co Vám tady jakožto šéfovi orchestru nejvíc chybí?

Zázemí. Sice sídlíme v Obecním domě, ale není to vlastně náš dům. Musíme se neustále přesouvat, a to je někdy problematické, protože nemůžeme vždycky zkoušet na stejném místě, kde bude večerní koncert. Takže si držíme palce, aby co nejdříve vznikla Vltavská filharmonie, která už by měla být naším domovem.

Foto: Marco Borggreve, Facebook Tomáše Netopila, web Tomáše Netopila, Facebook Silentium Ensemble

Facebook X E-mail WhatsApp