Druhým koncertem pokračovala v neděli v Rudolfinu letošní pražskojarní rezidence Barbary Hannigan. Tentokrát kanadská zpěvačka vystoupila se souborem Belcea Quartet, respektive se k němu připojila ve druhé polovině koncertu.

Hlavně ale jde o způsob komponování. Mozart se rád – pokud mohl – pouštěl do neznámých vod a experimentů. Mimoděk se nabízí otázka, co všechno by napsal, kdyby mohl psát co chtěl a kdyby se nemusel (jakkoli tak činil geniálním způsobem) přizpůsobovat objednávkám, požadavkům pěvců a pěvkyň a dalších interpretů. A k tomu se ještě může připojit sarkastická otázka, jestli by v tom případě byl dnes tak slavný…

Ale zpět ke koncertu. Ve druhé polovině došlo na propojení smyčcového kvarteta s lidským hlasem. Takových skladeb moc není a jednou z nich je písňový cyklus Paula Hindemitha Melancholie, sestávající ze čtyř písní na texty Christiana Morgensterna. Hindemith jej napsal během první světové války a věnoval příteli, který ve válce padl. Cyklus, jenž poprvé zazněl roku 1919, v zásadě neopouští tonalitu, ale rozšiřuje ji a rozvolňuje. V souladu s názvem se všechny písně odvíjejí jako chvějivá a táhlá lyrika, nepřekomplikovaná v instrumentálních partech ani ve vokálním projevu. Barbara Hannigan je zpívala s ohromným soustředěním, ponořená do hudby, každou píseň měla vypracovanou. Drobný problém byl v tom, že písně se pohybují víceméně ve střední poloze, v níž je soprán Hannigan nejméně zajímavý ve smyslu barvy a znělosti.

Lidský hlas využil též Arnold Schönberg ve Smyčcovém kvartetu č. 2. Tento pionýr moderny se mimochodem hlásil k Mozartovi, tvrdil, že komponovat speciálně pro smyčcové kvarteto se naučil od něj. Skladba pochází z let 1907–1908, první tři věty mají vypsané tóniny, ale i na nich je znát, že autor „chce ven“ a spíše než melodie vytváří zvukové obrazy. Čtvrtá už žádný předpis nemá a tonalitu opouští. Ve dvou posledních větách se nad nástroji ještě vznáší soprán, který zpívá texty symbolistního básníka Stephana Georga Litanie a Vytržení.

I tato skladba vychází z lyrického základu, ale v porovnání s Hindemithem se rozvine do vzrušenější a pichlavější podoby. Expresivní je též sopránový part, který například v závěru Litanie musí držet tříčárkované „c“ a pak skočit o víc než dvě oktávy dolů na “h”. Hannigan vše provedla opět s úctyhodnou koncentrovaností, umně propojovala slova s tóny, i když zrovna vysoké tóny předepsané Schönbergem na mne působily (na rozdíl od kvílení pohanských bohyní napsaného přímo pro Hannigan Johnem Zornem ve skladbě Jumalattaret a provedené na Pražském jaru o pár dní dříve – reflexe ZDE) dost pronikavě a ne zcela volně.

A jaký byl dojem ze hry Belcea Quartet? Zvuk a celkový způsob, jakým kvarteto hraje, mi přijdou jako věcně perfektní, kultivované a subtilní; schopnost ztišit se do vlasových pianissim je úžasná. Soubor disponuje i dravostí, je-li třeba, jako u Schönberga; u Mozarta mi ovšem intenzita hraní připadala trochu syrová, jakkoli to v kontextu celého večera vlastně nevadilo. Belcea Quartet své kvality dokáže uplatnit na jakémkoli stylu a autorovi, jak ostatně dokazuje jeho repertoár i řada ocenění. U určitých skladatelů bych ale asi osobně dala přednost hřejivější emoci jiných souborů, včetně některých českých.

Foto: Václav Hodina

Facebook X E-mail WhatsApp