Na festivalu Pražské jaro měla ve středu kanadská sopranistka Barbara Hannigan první z pětice svých rezidenčních vystoupení. Ani trochu nešlo o zahřívací kolečko, spíše rovnou o extrém. Písňový recitál se spirituálními díly Oliviera Messiaena a Johna Zorna, do kterého skvěle spolupracující pianista Bertrand Chamayou přispěl dvěma Skrjabinovými skladbami, byl výjimečný dramaturgií i interpretačně. Festival nabídl program dovedený do krajnosti. Takový, jaký v běžné sezóně posluchač nepotká.

Skrjabinova hudba pro sólový klavír zazněla 20. května v Rudolfinu uprostřed večera. Ale jeho skutečným středobodem, rozkročeným do dvou vrcholů, byly vokální skladby: šestidílné Zpěvy země a nebe Oliviera Messiaena z konce třicátých let a projekt s názvem Jumalattaret od Johna Zorna z našeho století. Oba písňové cykly, pokud lze podobně tradičním označením charakterizovat tak novátorské autorské počiny, měly něco společného – spirituální téma, religiózní vztah k nadpřirozenu, věčnosti, lidské existenci. V prvním případě ovšem téma ryze křesťanské a v druhém postmoderně nekonfesní a exotické. Messiaen květnatými texty a charakteristicky zbarveným rovnocenným klavírním partem, plným sledů širokých akordů i ševelení v diskantu, vyjádřil v písních intimní rodinné emoce a jako katolík i svou víru a vztah k Bohu. Zorn, bez osobní účasti, předkládá tématem bohyň sámského lidového šamanismu fragmentární dotyk s finským eposem Kalevala; o ten ale tolik nejde – tvůrce si tak hlavně otvírá možnost neotřele a svobodně experimentovat. 

Messiaenovu hudbu Barbara Hannigan v absolutní jednotě s pianistou obdařila nadhledem, který neulpívá na jeho osobitých melodických a harmonických postupech, ale slouží celkovému dojmu. Byl vizionářem, který těžil z napětí mezi avantgardně racionálními a neromanticky emotivními kompozičními prostředky, umělcem, který se netajil svým ukotvením v učení katolické církve, který nicméně mystiku a úctu ke Stvořiteli a k Ježíši podával a sděloval zcela novým způsobem, na starších hudebních jazycích nezávislým. Platí to i o písních cyklu Zpěvy země a nebe, zachycujících mužský pohled na ženu a malé dítě, autorův vlastní úžas a vděčnost. 

Melodická linka často sleduje harmonii, ale homofonní skladba rozhodně není. Použité hudební prostředky jsou až bizarně členité, zároveň však nesmírně čisté. Pěvkyni dávají možnost vystihnout nejjemnější dynamické a artikulační nuance, k nimž má všechny technické a výrazové předpoklady, včetně obdivuhodně ovládaných nejvyšších tónů. Ve střední hlasové poloze by možná byly už poznat limity adekvátní k délce dosavadní kariéry, ale Messiaen ji využívá málo… Básnického textu je v díle hodně. V sále s ním nebyl možný kontakt, ale i zpětné čtení prozrazuje jeho poetické bohatství. Posluchačský zážitek „tady a teď“ byl nicméně díky mimořádné interpretační zažitosti a přesvědčivosti víc než dostatečný, i když se týkal jen ryze hudební podstaty díla.       

Zcela ztemnělý sál, s bodovým světlem směřujícím jen na oba umělce, byl dějištěm uměleckého obřadu. Koncert provázelo absolutní soustředění publika.

Jako oddych – ale jen pro pěvkyni, ne pro publikum – nabídl Bertrand Chamayou poměrně obsáhlé sólové skladby Alexanadra Skrjabina: Poème-nocturne, op. 61 a Vers la flamme, op. 72. I tento skladatel, symbolista, příznivec teozofie a solipsismu, se svou tvorbou vědomě dotýkal spirituálních, asi i spiritistických poloh, transcendence. Jeho hudba směřuje od romantismu k atonalitě, působí vzníceně, básnivě. Pianista ji obdařil v nekonečné husté polyfonii úhozovými detaily a výrazovou intenzitou, poutavě ji rozvlnil a gradoval. Nebylo to jen intermezzo, ale integrální součást přesně vyprofilovaného večera.     

Kompozici Johna Zorna předcházely informace o mimořádně extrémním, interpretačně bezprecedentním hudebním díle. Pokud z nich mimoděk vyplývalo, že půjde o posluchačsky náročnou příležitost, pravda to nakonec byla i nebyla. Pochopitelně, že oba interpreti mají už skladbu tak zvládnutou, že provedení navenek vypadalo, jako by se vlastně ani nic moc mimořádného nedělo, jako kdyby podobné nároky, jakým zde musí při realizaci čelit, byly úplně běžné. Nejsou. Na druhou stranu však tento písňový cyklus není jen abstraktní exhibicí, ani expresionisticky vyhroceným sledem výkřiků a zvuků. Ano, jsou v něm expresivní místa, ale jsou v něm i části, jejichž klavírní základ je až minimalisticky oproštěný a dává výrazu směr k posluchačské přístupnosti. Ano, jsou v něm části, kdy se klavírista naklání do otevřeného křídla a hraje na struny přímo, bez kláves. A okamžiky, kdy prostor pod víkem klavíru využívá i sólistka, a to pro rezonanční efekty. Nikdy však autor nezachází do odtažité samoúčelnosti.   

John Zorn je americký avantgardní multiinstrumentalista, hudební producent a skladatel. Jumalattaret je jeho projektem majícím jako téma devět bohyň severofinského šamanismu. Bez kontaktu s názvy částí a texty je posluchač během provedení odkázán jen na hudební vnímání. Nechává se pohltit sugestivními hudebními tvary, rozeklanou vokální linkou využívající hraniční polohy a méně obvyklé způsoby artikulace tónů, obdivuje brilantní sazbu klavírního partu. Když se po koncertě vrací k vyslechnutému s texty v ruce, zjišťuje, že jde o dost jinou poetiku než v případě Messiaenovy skladby. Textu je minimálně, jde o jednořádková hesla, která možná sdělují něco podprahově, ale možná ani ne; nic se tu doopravdy neřeší a při obvyklé míře snahy vcítit se a pochopit je to zajímavé, ale vlastně kulturně vzdálené. 

A tak se posluchač vrací k dojmu z vyslechnutého: byl svědkem originálního autorského přístupu k využití lidského hlasu s partnerským doprovodem klavíru, sledoval nadprůměrný interpretační výkon podložený téměř nadlidským úsilím, zažil sílu hudby, která je hudbou absolutní, hrou bez patetických obsahů; hudby ani trochu běžné, ale na druhou stranu ani neslýchaně novátorské – hudby šikovně umístěné na průsečíku prezentace umění pocházejícího od slova umět na jedné straně a umění jako nabídky pro kultivované trávení času na straně druhé. Skladba je prosta poselství, mimohudebních obsahů a velkých emocí. Je půlhodinovou příležitostí obdivovat nekončící vynalézavost lidského ducha a učit se komunikaci pomocí nových vyjadřovacích prostředků. Dává možnost neobvyklého zážitku, podpořeného exotičností námětu, odvahou interpretů a sugestivně nasvíceným pódiem v sále ponořeném jinak do šera.      

Program byl bez přestávky, trval zhruba sedmdesát minut. Krátký, ale velmi intenzivní koncert.

————-

Rozhovor s umělkyní čtěte ZDE.

Reflexi jarního newyorského koncertu, na kterém Barbara Hannigan zpívala a dirigovala operu Lidský hlas Francise Poulenca, čtěte ZDE. Článek o rezidenci na festivalu Pražské jaro, vycházející z její aktuální pražské tiskové konference, čtěte ZDE.

Foto: Michal Fanta

Facebook X E-mail WhatsApp