Pražské jaro nabídlo v sobotu 16. května po dlouhých osmi letech koncert Smetanova tria, které výtečně zahrálo v Anežském klášteře. Vysoké renomé komorního tělesa s více než devadesátiletou tradicí potvrdil pestrý program od konce 18. do první poloviny 20. století.

Úvodní Klavírní trio č. 39 G dur, Hob. XV:25 Josepha Haydna předznamenalo promyšlenou dramaturgii večera. Provedení skladby z roku 1795, komponovaného v závěru tzv. „druhého londýnského období“ obdivovaného skladatele, bylo gejzírem půvabu, intimní melodiky a rázné uherské tanečnosti. V rukou proslulého tělesa, založeného v roce 1934 klavíristou Josefem Páleníčkem a pokračujícího v rodinné tradici synem zakladatele, violoncellistou Janem Páleníčkem a jeho manželkou, klavíristkou Jitkou Čechovou, spolu s houslistkou Markétou Janouškovou, jež trio dotváří několik let, vyznělo Haydnovo trio s náležitou precizností a ponorem do všech zákoutí mistrovské osobní výpovědi vrcholného klasicismu. Od milostné melodie, úžasně odevzdané se zdánlivou prostotou a výtečně vypointovanou dynamikou, kralovaly v Andante housle, svěží, líbezné a stylové. Stylovost je skutečně výsadou, která je pro Smetanovo trio typická – proto takové nepřeberné množství ocenění za koncertní i nahrávací počiny, k devadesátému výročí se stalo rezidentem v londýnské Wigmore Hall, považované za nejprestižnější sál komorní hudby.

Za šťastnou lze považovat volbu skladby Dmitrije Šostakoviče z jeho velmi raného období, Klavírního tria č. 1 c moll, op. 8, komponovaného roku 1923 jako vyznání lásky, podobně inspirované jako trio Josepha Haydna. Více než sto let a zcela proměněný hudební jazyk nezměnily vlastně nic zásadního, krásu Šostakovičova díla Smetanovo trio představilo se stejným zaujetím, půvabem detailů a přepestrých melodií, v nichž dostaly nádherné příležitosti zpěvné housle svítivého tónu, vynikající vévodící klavír i temnější, pevně ukotvené violoncello. Ačkoliv autor považoval svou mladickou kompozici za pouhou studentskou práci a nenechal je za svého života od premiéry v roce 1923 zaznít, Smetanovo trio předneslo skladbu s virtuózní jistotou a naplnilo ji přímo náruživým nadšením.

Stylová odlišnost zůstala v první půli večera zachována uvedením Klavírního tria č. 2 d moll, H 327 Bohuslava Martinů. Skladba z roku 1950 psaná v New Yorku na objednávku proslulého Massachusetts Institute of Technology patří k vrcholům autorova neoklasicistního období a završuje skladatelův pobyt ve Spojených státech, kam se uchýlil před válkou. Dílo plné kontrastů, kde nechybí ani inspirace moravskou melodikou, jež Martinů definitivně odloučeného od domova provázela až do konce života. Smetanovo trio vložilo do díla virtuozitu provázenou skrytým smutkem, který citlivě prokomponovanými party stále prosvítal.

Druhá část večera patřila jedné z nejvýraznějších skladeb vrcholného romantismu, Klavírnímu triu č. 2 c moll, op. 66 Felixe Mendelssohna-Bartholdyho. Čtyřvětá kompozice je v mistrovském odkazu nadaného „zázračného dítěte“, jak býval Mendelssohn pro své úspěchy interpretační i autorské označován, vlastně výjimkou; klavírní tria napsal obdivovaný skladatel a organizátor hudebního života pouze dvě, z nichž první je uváděno častěji. Rozsáhlé Trio č. 2 si všichni tři hudebníci doslova užívali a věnovali mu veškeré své suverénní a přirozeně virtuózní interpretační vklady. Allegro energico e con fuoco vévodil klavír s náročným romantickým uchopením. Jitka Čechová jako vynikající sólistka i v komorním partu vždy zaujme precizně vystavěným a emočně bohatým výrazem, který vkládá také do doprovodných sekvencí s obdivuhodnou jistotou. V Andante espressivo zaujala spanilost houslové linky, podpořená hlubokým violoncellem, Scherzo: Molto allegro quasi presto přineslo rychlou a spěchavou báječnou souhru v lehkém, technicky stříbřitém lesku. Finale: Allegro appassionato naplnilo sál Anežského kláštera plynulými melodickými linkami nepřeberné krásy, jež charakterizovaly Felixe Mendelssohna-Bartholdyho jako geniálního skladatele. Okouzlující housle s klavírem a cellem niterným prožitkem završily skladbu velkolepým souzvukem.

Nadšené auditorium si vyžádalo přídavky a připravené Smetanovo trio mu věnovalo půvabné a energické krátké skladby téměř zapomenutého rakouského autora Waltra Rabla (1873–1940) Fantazijní kusy č. 3, 4 a 5. Každé jiné, všechny krásné. Lyriku houslí s jemným klavírem provázelo poetické cello, nádherná pianissima vystřídala strhující energie a rozezpívané melodie ozvláštněné glissandem následovaly intervalové skoky klavíru v rychlém, probarveném sledu. Prostě fantastické a výtečně vygradované vystoupení umělců, kterých si Pražské jaro skutečně váží!

foto: Pražské jaro / Jan Kantor

Facebook X E-mail WhatsApp