Katedra zpěvu a operní režie pražské HAMU připravila na 15., 16. a 17. května trojí provedení inscenace Janáčkovy opery Příhody lišky Bystroušky. Režie se ujal Beno Blachut, za hudební přípravou stojí společně Jiří Štrunc, Michael Housa a Filip Martinka. Páteční představení v Divadle Disk znovu připomnělo sílu a poselství této opery i to, proč jsou studentská představení pro vzdělávání mladé generace tak důležitá.

Opera Příhody lišky Bystrouška nebyla – na rozdíl od jiných Janáčkových oper – u premiéry v roce 1924 přijata zrovna s nadšením. Publikum si vůbec nebylo jisto, jak ji vnímat: nebyla to ani klasická pohádková opera, ani realistické drama. Mátlo je střídání dětské hravosti, erotických narážek, filozofických monologů i syrové smrti. V jistém smyslu se Janáčkovi podařilo stvořit nový dramatický útvar a možná právě proto dnes patří Příhody lišky Bystroušky mezi kulturní dědictví středoevropského regionu, ostatně u našich sousedů bývá tato opera inscenována poměrně často a nejen tam. O popularitě opery svědčí i fakt, že dílo v těchto dnech nastudoval i spolek Opera lidem, který svou Bystroušku uvede v pondělí v pražském Hlaholu.

Důležité je pochopit, že Janáček při práci na Bystroušce neskládal operu o lese, ale hlubokou meditací o stárnutí, smrti, erotice, přírodním koloběhu a lidské samotě. Základ opery pochází z novinového seriálu Rudolfa Těsnohlídka a ilustrátora Stanislava Lolka, který začal roku 1920 vycházet v Lidových novinách. Původně šlo o lehce ironický a melancholický příběh o lišce poznávající lidský svět. Janáčka nejprve zaujaly především Lolkovy kresby – jejich pohyb a zvláštní směs grotesky a poezie. Předlohu pak výrazně proměnil: libreto si napsal sám, mnohé scény vypustil či přetvořil a z Těsnohlídkovy satiričtější Bystroušky vytvořil téměř mytický symbol nespoutaného života. Proměnil i samotný závěr – zatímco u Těsnohlídka působí smrt Bystroušky tragicky, Janáček ji chápe jako součást nekonečného koloběhu přírody, v němž život pokračuje dál.

V době vzniku opery bylo Janáčkovi přes sedmdesát let a současně prožíval mimořádně intenzivní citový vztah k výrazně mladší Kamile Stösslové. Právě Bystrouška bývá často vykládána jako jistý obraz ženské nespoutanosti a mladosti, kterou Janáček obdivoval i bolestně toužil zachytit. Je fascinující, že během komponování Janáček chodil pozorovat zvířata nejen do lesa, ale i do brněnských ulic. Zajímal se o rytmus jejich pohybu, zvuky, řeč.

Romantičtí skladatelé často přírodu stylizovali do širokých, náladových hudebních obrazů: les bývá tajemný, jezero zasněné, bouře monumentální. Příroda je v jejich hudbě často něco, co člověk pozoruje zpovzdálí jako estetický nebo duchovní obraz. V tomto smyslu připomeňme například Beethovenovu „Pastorální“ symfonii, v níž je příroda obrazem, který člověk pozoruje a emocionálně prožívá. Ještě výrazněji pracuje s přírodní atmosférou Richard Wagner, například ve slavné scéně Lesního šelestu, nebo Bedřich Smetana, který ve své Vltavě maluje tok řeky. U Janáčka je to jiné: on přírodu neidealizuje ani nemaluje, ale nechává jednat přímo před posluchačem. Hudba Bystroušky je neobyčejně fragmentární a pohyblivá. Krátké motivy se objevují a mizí téměř jako záblesky života v lese: náhlý pohyb hmyzu, škubnutí větve, prchavé zvuky zvířat. Hudba se neustále láme, mění směr, přeskakuje mezi rytmy a barvami. Místo širokých symfonických ploch slyšíme nervní energii života.

Právě proto Janáček tolik vycházel z rytmu mluvené řeči a přirozeného pohybu. Jeho slavné „nápěvky mluvy“ nejsou jen technika pro lidské dialogy – pronikají i do samotného hudebního toku přírody. Jednoduše řečeno, Janáček nevytváří sentimentální představu lesa; on se snaží zachytit jeho nervový systém, a zatímco romantismus přírodu často humanizoval, Janáček člověka naopak „vrací“ zpět do přírodního cyklu. Revírník na konci opery neovládá přírodu ani ji neobdivuje jako romantický poutník – jen si uvědomí, že je její malou součástí.

Nápad nastudovat toto dílo Katedrou zpěvu a operní režie Hudební a taneční fakulty Akademie múzických umění v Praze mi přijde sympatický hned z několika důvodů. Jedním z nejdůležitějších je, že se v opeře vyskytuje opravdu velké množství menších a epizodních rolí. V tomto nastudování mají některé z nich dokonce tři alternace a díky tomu se na přípravě díla mohlo podílet opravdu velké množství studentů a studentek. V mých rozhovorech s mladými pěvci a pěvkyněmi mnozí zmiňovali, že právě na takových produkcích se naučili více než během dlouhých hodin biflování hudební teorie, přičemž pro mnohé to byla vůbec první zkušenost s divadlem jako živým organismem (otázku, zda je tomu dobře a proč náš hudebně vzdělávací systém funguje právě takto, nechme stranou). V podstatě ani tak nezáleží na tom, jak dlouhý part ten který student či studentka dostali ani jak dlouho byli na jevišti, ale na tom, že se mohli do takové divadelní práce vůbec zapojit, zažít ji.

Scéna Bena Blachuta je poměrně jednoduchá, ale funkční. Dominují jí tři zelené vertikální pruhy evokující les a rozdělující scénu. V levé časti jednoduchá dřevěná ohrádka fungující tu jako Lapákova bouda, tu jako jezevčí doupě či útočiště, jehož je Bystrouška „paní domu“. Po pravé straně stůl s židlemi – hospoda u Pásků – a v popředí několik palet, které fungují jako jakési malé jeviště na jevišti. K tomu jednoduchý světelný design a scéna je na světě. Proč ne! Na této scéně se děj posouvá lineárně vpřed, je jasný, čitelný a pochopitelný, téměř hyper-realistický. V této souvislosti jsem si nemohl nevzpomenout na poslední studentské představení, které jsme měl tu možnost reflektovat; bylo jím Brittenovo Utahování šroubu. Tenkrát jsem napsal toto: „Přece jen bych od studentského nastudování čekal, že se takříkajíc trochu více odváže a přinese klasickými výklady nezatěžkaný pohled.“ De facto stejný názor mám i po zhlédnutí studentské Bystroušky. Dílo přece přináší tolik rovin a myšlenek, kterých bych se mladí divadelníci měli být schopni chopit a interpretovat po svém, k čemuž nedošlo.

Role „orchestru“ se ujal klavírista Filip Martinka, který celé představení bravurně doprovázel z levé strany hlediště. Jakkoli klavír nedokáže nahradit bohatost operní orchestrace – zejména absence zvuku lesních rohů a dřevěných dechových nástrojů byla až drásavá –, Martinkovi se v rámci možností podařilo vytvořit hudebně velmi barevnou a bohatou kulisu. Díky tomu, že je klavírní doprovod značně zjednodušený, mohl si divák uvědomit některá místa v opeře, která mu v kompaktnosti orchestrálního projevu mohou unikat. Martinka by si každopádně pro svou hru zasloužil kvalitnější – nebo alespoň lépe naladěný – nástroj.

Zastávám názor, že mladí pěvci a pěvkyně potřebují povzbuzení, ne kritiku, a to i v případě, že si je kritik vědom, že představení musí posuzovat podle nižších kvalitativních měřítek. Rozhodl jsem se, že výkony během pátečního večera hodnotit nebudu. Jednak by to bylo nefér vůči alternacím, které vystoupí v sobotu a v neděli, a jednak by byl tento text příliš dlouhý. Rád bych v této souvislosti ale zmínil dvě věci: Tou první je pochvala všem účinkujícím za jejich správnou artikulaci a srozumitelnost. Během představení nebylo použito titulkovací zařízení, ale vůbec to nevadilo, všem účinkujícím bylo opravdu skvěle rozumět. Druhá a bohužel méně lichotivá věc, která mě v pátek večer překvapila, byly velké umělecké rozdíly mezi jednotlivými účinkujícími, a to jak v pěveckém, tak hereckém projevu. Přestože chápu náročnost a specifika hudebního a divadelního vzdělávání i to, že o tyto obory nebývá veliký zájem a obsadit některé ročníky nemusí být vůbec snadné, přesto je mi s podivem, že naše první hudebně vzdělávací instituce „produkuje“ pěvce a pěvkyně tak odlišných kvalit, což by jistě bylo téma na dlouhou debatu. Všechny studentky a studenty, kteří se této produkce účastnili, bych chtěl zároveň povzbudit, aby se nebáli zapojovat se do co nejvíce koncertních i divadelních produkcí a sami je iniciovali – i kdyby se jednalo „jen“ o domácí koncerty pro rodinu a několik přátel.

Sympatickou stránkou věci bylo zapojení několika členů Dětské opery Praha, všichni se svých partů ujali s dětskou bezprostředností a jejích čisté hlásky byly jednou z ozdob inscenace. 

Studentská Bystrouška opět ukázala, jak je Janáčkovo dílo geniální. Navzdory několika výtkám se jednalo o působivé představení, které i nyní, během Pražského jara, obohatí kulturní život v Praze. Je nesmírně důležité připomínat si poselství této opery o koloběhu života a věčném běhu přírody, obzvláště dnes, kdy ochrana přírodních zdrojů stojí často na chvostu zájmu. O to naléhavěji tento apel zaznívá z úst mladé generace.

***

Účinkující na premiéře 15. května v Divadle Disk

Liška Bystrouška: Eliška Minářová
Lišák Zlatohřbítek: Yelyzaveta Liakh
Revírník: Dominik Klapka
Revírníková/Sova: Nela Kindigerová
Rechtor/Komár: Vojtěch Pošvář
Farář/Jezevec: David Malát
Harašta: Martin Bělohlávek
Pásek: Kristián Jedelský
Pásková/Datel: Natalia Kalivodová
Frantík: Jiřina Grausgruberová
Pepík: Zdeňka Kotková
Lapák: Emma Balunová
Kohout: Anna Dostálová
Chocholka: Eva Lišková
Skokánek: Joshua Alvarez Nava
Malá Bystrouška: Marta Rose Sagripanti
Slepice: Anna Flajšmanová, Natalia Kalivodová (soprán), Alexandra Židkova, Zuzana Glauschová (alt)
Liščata: Dětská opera Praha

Tvůrčí tým
Klavírní doprovod: Filip Martinka
Dirigent: Michael Housa
Režie, scéna, kostýmy: Beno Blachut
Hudební nastudování: Jiří Štrunc
Light design: Šimon Kočí
Garderoba: Lenka Křehová, Zuzana Birtusová
Korepetice: Jan Snítil

foto: Lukáš Veselý

Facebook X E-mail WhatsApp