Tobiáš Horváth je mladým, nadějným skladatelem dokončujícím své studium na pražské HAMU, kromě hudby se ale věnuje i výtvarnému umění nebo organizační činnosti. V roce 2023 získala jeho akusmatická skladba Historie Josefa Egyptského ocenění pro českého autora v Mezinárodní soutěži elektroakustické hudby Musica Nova a jeho jméno figuruje i ve výběru tří mladých skladatelů na cenu Nejúspěšnější mladý autor vážné hudby za rok 2025, kterou každoročně uděluje OSA. Na koncertu Prague Offspring: Ensemble Modern II, který pořádá Pražské jaro, mu 30. května v DOX+ zazní skladba 423. O této kompozici i dalších tématech spjatých tvorbou mladého autora se můžete dočíst v následujícím rozhovoru.

Bavíme se u příležitosti koncertu Prague Offspring, kde ti 30. května zahraje Ensemble Modern ve světové premiéře skladbu 423. Pojďme se ale nejdříve zastavit u toho, jak ses k této příležitosti dostal. Loni jsi totiž vyhrál Reading Lessons, které Pražské jaro už několik let pořádá. Mohl bys trochu přiblížit o čem Reading Lessons jsou?

Reading Lessons jsou v podstatě skladatelským workshopem, dalo by se říct, že i soutěží pro vybrané skladatele z HAMU a JAMU. Pořádá je Pražské jaro a funguje to tak, že jsou vybráni tři skladatelé, kteří napíšou krátké skladby. Ty jsou potom provedeny v rámci otevřené zkoušky a z těch tří skladatelů je nakonec vybrán jeden, od kterého si Pražské jaro objedná novou skladbu. Mně se poštěstilo, že minulý rok vybrali právě mě.

Gratuluji. A jaká to pro tebe byla zkušenost?

Bylo to hrozně zajímavé. Ensemble Modern je špičkové těleso zaměřené na soudobou vážnou hudbu, takže pracovat s lidmi, kteří jsou otevření tvým nápadům a chtějí se opravdu dostat dovnitř skladby, pochopit způsob, jakým nad hudbou přemýšlíš, je strašně povzbuzující. Bylo to skvělé.

Jaké je psát pro prestižní zahraniční soubor, který se specializuje na soudobou hudbu?

Jak už jsem říkal, je to naprosto skvělý pocit. Jednak díky technickým schopnostem hráčů, ale hlavně díky tomu, že jsou to lidé, kteří se soudobé vážné hudbě opravdu chtějí věnovat a mají z ní radost. Není to pro ně jen nějaký vyprázdněný kšeft, ale něco, co s nimi opravdu rezonuje. Jsou na to napojení.

Je vždycky krásné, když se tohle podaří… Pojďme se už bavit o samotné skladbě 423. Nemůžu se nezeptat – proč se skladba jmenuje právě takhle?

Upřímně řečeno, pojmenovávání skladeb je pro mě vždycky úplně poslední věc, kterou řeším. Navíc to často bývá ve spěchu, takže jsem nakonec z většiny názvů nešťastný.

Snažím se vyhnout určitému lyrickému kýči, který mi přijde pro prostředí vážné hudby dost charakteristický, ale zároveň nechci používat ani čistě technicistní názvy, protože i ty mi už přijdou jako vyprázdněná póza. Takže výsledkem jsou názvy jako právě u téhle skladby – takové nijaké. A vlastně s nimi nejsem úplně spokojený.

Ale proč zrovna 423? Je to rytmický model, který tvoří základní kámen celé skladby. Já rád své skladatelské postupy připodobňuju k výtvarnému umění – třeba k malířství nebo architektuře. Čísla a procesy jsou pro mě základní strukturou, něco jako modelovaný ovál u busty nebo narýsovaná čára u architektonického návrhu. Utvářejí základ světa, který potom dál zpřesňuju a domodelovávám.

V této skladbě jsem ohledával rytmus a jeho extrémní podoby. Od toho se vlastně všechno odvíjí.

Takže ta čísla se promítají hlavně do rytmu, případně do celkové struktury?

To číslo se vlastně projevuje ve všech parametrech skladby, na všech úrovních. Přemýšlím hodně ve vrstvách – i když při samotném poslechu už ty vrstvy často nejsou rozpoznatelné.

V každé jednotlivé vrstvě, ať už jde o kompoziční přístup nebo třeba harmonickou vrstvu, se ten rytmický model 4–2–3 nějakým způsobem objevuje. Vznikl vlastně improvizací, prostě jsem si ten rytmus improvizoval a dál z něj potom vycházel.

Konkrétně v téhle skladbě mám na jednom pólu obrovsky rychlý pulz, kde se opakuje určité ostinato, i když to posluchač nakonec nemusí vůbec percepčně zachytit. Na druhé straně je velice pomalá pulzace, která se může stát samostatným zvukovým objektem a ztratit vztah k ostatním vrstvám. A já se potom pohybuju mezi těmito jednotlivými vrstvami a póly.

Z mého letmého pohledu do partitury se jedná o témbrovou kompozici využívající různé rozšířené techniky, které často proměňují klasické dechové a smyčcové nástroje a klavír v nástroje bicí. Vidím tam mlžné struktury, ale také pulzaci. Popisuju to správně?

Myslím si, že percepčně nebo bez partitury to tak možná může působit, ale ve skutečnosti to tak úplně není. Jak jsem říkal, ta skladba má velmi pevně vybudovanou strukturu. Kdybychom odstranili všechny vrstvy, které ji obklopují, tak bychom úplně dole našli jen jednoduché ostinato, které se pořád opakuje.

A já vlastně pracuju s tím, že mám tuto základní strukturu a tu potom – buď intuitivně, nebo pomocí určitých procesů – přetvářím do jiných struktur. Ty procesy přitom můžou být úplně jednoduché, i když to možná zní strašně sofistikovaně. Často jde jen o to, že nějaký zvuk výrazně zrychlím a posunu do vysokých poloh, nebo ho naopak extrémně zpomalím a přesunu do hlubokých registrů.

Takže v určitém smyslu je to samozřejmě témbrová kompozice, protože zvuk je pro mě to nejdůležitější, to, co mě na hudbě nejvíc zajímá. Zvuk je vlastně cílem. Zároveň ale chci, aby jednotlivé zvuky dávaly smysl ve svém vlastním kontextu i v rámci celku, který společně vytvářejí. Nejsou to tedy jen náhodně poskládané témbrové plochy vedle sebe – všechno má určitý řád.

Jak pracuješ s vertikální složkou, tedy s harmonií? Dost jsme se bavili o rytmu a témbru, tedy o barvě zvuku, ale o harmonii toho zatím moc nezaznělo.

Harmonie je pro mě hodně podstatná, protože úzce souvisí s témbrem a celkovou barevností zvuku. Je to něco, co mám v hlavě téměř od samotného začátku skladatelského procesu.

Často si vytvářím různé skici a mapy, ve kterých už mám naznačený téměř celý harmonický průběh skladby. Dává mi to hranice světa, ve kterém se pak můžu pohybovat svobodně a intuitivně, což mi vyhovuje. Právě ta předem vytvořená struktura mi paradoxně umožňuje větší volnost.

V partituře jsem si také všimla čtvrttónů. Jakým způsobem s nimi v této skladbě pracuješ?

Se čtvrttóny pracuju systematicky už od prvních skic, což samozřejmě souvisí právě s harmonií. Často jsou pro mě nástrojem k oddělování jednotlivých harmonických vrstev. Strašně mě baví vztah mezi temperovaným zvukem a jeho rozlaďováním. Pomáhá mi to hledat určité napětí a barevnost, které bez těchto jemných odchylek hledám jen těžko.

Konkrétně u skladby 423 jsem rozlaďování, podobně jako v několika dalších skladbách, odvodil z harmonické řady určitých vybraných tónů.

Všimla jsem si, že v několika svých skladbách pracuješ s obrazy a také že jsi asi výtvarně aktivní. Jak to máš s vizuálně získávanou inspirací?

To je zajímavá otázka. Občas se mi stává, že při soustředěném pohledu na nějaký objekt nebo krajinu mě úplně uchvátí určitý typ struktury – nějaká zvláštní organizovanost nebo naopak neuspořádanost – a mám chuť tu strukturu převést do hudby. Když ale nad tou otázkou přemýšlím, uvědomuju si, že většinou nejde čistě o vizuální inspiraci. Spíš o kombinaci vizuálního a zvukového podnětu.

Kdybych měl uvést příklad, tak mám hrozně rád šustění přerostlé podzimní bílé trávy v lese. Fascinuje mě to vizuálně, ale stejně silný je pro mě i samotný zvuk. A právě to spojení obou vjemů je důležité. Často pak mám potřebu ten zážitek nějak zaznamenat – výtvarně, hudebně nebo obojím zároveň. A z toho pak někdy vznikají třeba grafické partitury.

Toho jsem si právě také všimla – některé tvoje partitury jsou samy o sobě vlastně vizuálním uměním. A když jsi o tom teď mluvil, napadlo mě, jestli jsi chtěl být od začátku skladatelem, nebo spíš výtvarníkem. Nebo obojím?

Pocházím z umělecké rodiny. Táta je výtvarník a kolem sebe mám spoustu dalších výtvarníků, takže výtvarné umění bylo odjakživa přirozenou součástí prostředí, ve kterém jsem vyrůstal. Od dětství jsem byl přesvědčený, že budu malíř. Vlastně mě dlouho ani nenapadlo, že bych se mohl profesionálně věnovat hudbě. Až na gymnáziu jsem se začal hodně intenzivně věnovat klavíru a skládání. Po maturitě jsem se hlásil na výtvarné školy, ale lidé kolem mě zároveň pobídli, abych zkusil i konzervatoř. Nakonec jsem se dostal jak na výtvarné školy, tak na konzervatoř. Hudba ale byla v té době něco, co vycházelo čistě ze mě samotného, ne z prostředí, ve kterém jsem vyrůstal, a měl jsem pocit, že právě tím směrem bych měl jít. To ale neznamená, že bych se výtvarným věcem přestal věnovat.

Poslouchala jsem tvoji bakalářskou kompozici Mraky a přišla mi velmi působivá – harmonicky i barevně. Moc se mi líbil i samotný princip, že jsi natočil dvacet minut mraků na obloze a potom jsi ten materiál nějakým způsobem převáděl do hudby. Můžeš trochu přiblížit, jak jsi to dělal?

Pracoval jsem s videem pořízeným během přeletu mezi Berlínem a Portem. Určitým básnickým jazykem jsem si pak popisoval, co se na obloze dělo. Velmi jednoduše jsem zaznamenával jednotlivé vrstvy mraků a jejich charakter. Třeba jsem si napsal, že v určitém časovém úseku byla vrstva velmi hustá nebo že se tam objevovalo hodně modré barvy a podobně.

Tyto vrstvy jsem si potom rozdělil a jednotlivým slovním popisům přiřazoval určité hudební struktury. Už samotný jazyk toho popisu byl vlastně interpretací vizuálního zážitku. A zároveň tam pořád hrálo roli i to čistě vizuální vnímání – když jsem se díval na nějakou jemnou texturu mraků, automaticky jsem si představoval jemnou hudební strukturu a napadaly mě harmonie, které by jí mohly odpovídat.

Z toho videa jsem si v podstatě odvodil formu celé skladby, harmonický i dynamický průběh, a hrubou instrumentaci. To byl určitý základní rámec a v něm jsem se pak pohyboval poměrně volně a intuitivně. Spoustu věcí jsem upravoval podle toho, aby zněly co nejpřirozeněji a hudebně nejplynuleji – podobně, jako vnímáme samotnou oblohu a mraky. Chtěl jsem, aby to působilo živě a organicky, ne jako nějaká technická rekonstrukce.

Na mě ta skladba opravdu působila velmi plynule a organicky. Díky za ten vhled. Ty stále studuješ skladbu, jsi v magisterském programu na HAMU. Co ti studium dosud dalo?

Řekl bych, že mi toho dalo opravdu hodně. Od velkého množství různorodých příležitostí – například možnost psát skladby pro skvělé soubory, jako je Orchestr Berg nebo různé komorní ansámbly – až po možnost podílet se na intermediálních projektech a spolupracích s jinými školami, třeba s FAMU.

To nejdůležitější ale asi je, že mi škola dala spoustu přátelských vztahů se zajímavými hudebníky a umožnila mi proniknout do hudebního prostředí. Díky tomu se v něm dnes můžu přirozeně pohybovat.

Zároveň mi katedra poskytla prostor věnovat se skladbě opravdu do hloubky, za což jsem strašně vděčný. Mám pocit, že právě různorodost prostředí na katedře funguje velmi dobře – člověk si může najít vlastní směr a opravdu se mu věnovat. A za to vděčím hlavně svým pedagogům Luboši Mrkvičkovi, Janu Trojanovi a dalším.

Zaznamenala jsem, že se věnuješ i dalším aktivitám spojeným s uměním – třeba produkci Ensemble Terrible, pokud to říkám správně. Mohl bys trochu přiblížit, co všechno kromě skládání ještě děláš?

Ano, momentálně působím jako dramaturg a částečně i produkční Ensemble Terrible, což je ansámbl současné hudby fungující při naší katedře na HAMU. Vznikl kdysi z iniciativy studentů a jeho cílem je uvádět skladby mladých autorů – nejen z HAMU, ale obecně z celé české scény – a propojovat zajímavé lidi napříč prostředím současné hudby.

Kromě toho se podílím například na festivalu Tabook, což je festival malých nakladatelů, který v Táboře pořádají hlavně moji rodiče a sourozenci. Každoročně se na jeho organizaci podílím, a právě tam jsem mimo jiné přivezl i Ensemble Terrible.

Vedle toho učím, věnuju se výtvarným věcem, hodně čtu a mám rád literaturu, takže i tomu dávám dost času.

Když se ještě vrátíme k tvé hudbě – dokázal bys dnes nějak popsat svůj hudební jazyk? Už jsi říkal, že ti studium umožnilo soustředit se na to, co tě opravdu zajímá, tak jak sám vnímáš svoje komponování?

To je strašně těžká otázka. Nevím, jestli jsem úplně kompetentní o tom mluvit – možná je to spíš otázka pro muzikology.

Nemusí to být odborná odpověď. Spíš mě zajímá tvůj vlastní pohled.

Tak asi jen doufám, nebo věřím, že je můj jazyk nějak osobitý a že se v něm určitým způsobem odrážím já sám. To je pro mě nejdůležitější. Jak přesně esteticky působí nebo kam by se dal zařadit, to pro mě ve skutečnosti není tak podstatné.

Na čem aktuálně pracuješ? Co tě čeká v nejbližší době?

Připravuje se několik zajímavých projektů. Důležitá bude například moje diplomová skladba pro komorní orchestr, se kterou budu příští rok absolvovat na HAMU. Čeká mě také hudba ke dvěma absolventským filmům z FAMU a několik menších projektů s dalšími umělci, například s básníkem Liborem Staňkem II. Ale projekt, na který se momentálně těším asi nejvíc, je rekonstrukce našeho starého dřevěného ateliéru na chalupě na Vysočině. I to vnímám jako určitý umělecký projekt…

foto: archiv skladatele

Facebook X E-mail WhatsApp