Darja Kukal Moiseeva je mladou autorkou, která má za sebou už řadu úspěchů. Se skladbou Calmness II loni zvítězila v prestižní soutěži International Rostrum of Composers a uspěla také v otevřené výzvě Janáčkovy filharmonie v Ostravě. Právě v jejím dočasném působišti v kině Vesmír 26. února zazní orchestrální skladba Prostor barvám. V rozhovoru pro portál KlasikaPlus.cz se lze dočíst nejen o této kompozici, ale i o dalších hudebních aktivitách skladatelky.

Bavíme se před premiérou tvé skladby Prostor barvám, která zazní 26. února v Ostravě. Zkomponovala jsi ji pro Janáčkovu filharmonii Ostrava, která tě vybrala na základě otevřené výzvy. Rozhovor spolu vedeme 9. února. Zajímá mě, co se se skladbou děje právě teď.

Teď je hotová, napsaná a odeslaná. Party jsou připravené a je to už na hráčích a dirigentovi. Já už toho moc měnit nemůžu. Můžu být přítomná na zkouškách, kde můžu skladbu hráčům přiblížit, ale velká míra zodpovědnosti už není na mně, je na přístupu orchestru. Na to se vždycky strašně těším.

Pojďme se bavit o skladbě samotné a o tvé práci. O čem skladba je?

Jak už název napovídá, je hodně barevná. Název vznikl proto, že jsem chtěla dát prostor orchestrálním barvám – čistě a pouze jim. Ve své dosavadní orchestrální tvorbě jsem vždycky psala skladby se sólistou, někdy i se sborem, ale neměla jsem prostor psát jen pro samotný orchestr. To mi dlouho chybělo. Když se naskytla tahle možnost, řekla jsem si, že to konečně můžu naplno využít.

Když začínám psát novou skladbu, vždycky si musím zodpovědět otázku, co skladbou chci předat a jakou myšlenku chci zhudebnit. To krystalizuje nejdéle. Samotný proces komponování pak už běží různě dlouho… Téma je zásadní.

V této skladbě dávám prostor interpretům i posluchačům se na okamžik zastavit a spočinout, být obklopeni šíří orchestrálních barev. Chtěla jsem, aby to „navnímali“ i interpreti. Bude zajímavé sledovat, jestli se můj záměr naplní, protože každý to může vnímat jinak.

Zároveň jsem chtěla nabídnout jakési útočiště pro myšlenky, návrat k sobě samým, k vlastnímu nitru. Aby se posluchači soustředili jen na poslech a ostatní každodenní myšlenky na chvíli ustoupily. Aby byl prostor jen pro hudbu.

Dá se říct, že je skladba meditativní?

Spíš je to o zvuku. Barvy se střídají, mísí, maskují, prolínají se – je to taková paleta barev, se kterou jsem si hodně vyhrála.

Když mluvíš o barvách, myslíš tím nástroje, nástrojové polohy, nebo ještě něco jiného?

Všechno dohromady. Různé nástroje, polohy, kvality zvuku, které vznikají v jejich směsi. Třeba když dva nástroje hrají stejnou linku, ale každý trochu jinak artikulovanou nebo v jiném registru, vnímáš ji jinak. Je to hodně různorodé. Není tam jen jeden plán, ale několik, které se prolínají.

Pojmenovala sis ty barvy, nebo zůstávají bezejmenné?

Nepojmenovala. Pokaždé je vidím trochu jinak a s odstupem času se jejich vnímání mění. Můžou zesílit nebo vyblednout. Myslím, že to souvisí i s ročními obdobími – alespoň u mě se to takhle proměňuje.

Píšeš pro orchestr ráda?

Když se naskytne možnost, tak ano. Nejraději píšu pro konkrétní lidi, když je tam osobní kontakt, společné schůzky a komunikace. Psát skladbu jen „do šuplíku“ mě zatím neláká a nemám na to prozatím ani časový prostor. Tady se to krásně sešlo a splnil se mi malý sen – napsat skladbu přímo pro orchestr.

Kdybys mohla psát úplně bez praktických omezení, co by sis vybrala?

To je těžká otázka. Mě baví pestrost. Psát pořád pro stejné obsazení by mě nenaplňovalo. Ráda střídám světy – komorní, orchestrální – a inspiruju se jimi vzájemně. Rozmanitost je pro mě důležitá.

Zaujalo mě, že jsi napsala s Natálií Plevákovou operu Proč je taková? pro soubor Run OpeRun. Jak ses k této příležitosti dostala a co ti dala?

Byl to pro mě ze začátku docela úlet (v dobrém slova smyslu). Říkala jsem si, jestli to zvládnu uchopit, protože napsat komorní operu za necelý půlrok, k tomu státnicovat… byla to velká výzva. Hodně intenzivní, ale dala mi strašně moc. Uvědomila jsem si, že dokážu pracovat i pod velkým tlakem a že i v časové tísni může vzniknout kvalitní dílo.

Měla jsem obavu, aby to nebylo odbyté, ale nakonec se to sešlo dobře. S druhou skladatelkou Natálií jsme musely najít společný systém práce, protože každá fungujeme jinak. Ona se soustředila hlavně na elektronickou složku a není zvyklá psát do not, takže na mně bylo všechno vypsat, připravit a strukturovat. Hudební myšlenky jsme sdílely, ale cítila jsem velkou zodpovědnost, aby celek zůstal otevřený a dalo se na něj dál navazovat.

Vzniklo to tak, že mě oslovily holky z RunOperun, jestli bych do spolupráce šla. Také jsem byla moc ráda, že jsme mohly doporučit hudebníky, se kterými jsme chtěly pracovat. V ansámblu byli kamarádi ze studií, se kterými se mi vždycky dobře spolupracovalo. Hodilo se to i proto, že v opeře byly improvizační plochy a potřebovali jsme hudebníky, kteří jsou otevření a ochotní dávat hudbě vlastní názor.

Jsi úspěšná mladá skladatelka. Se skladbou Calmness II jsi vyhrála v kategorii mladých skladatelů International Rostrum of Composers, za rok 2023 jsi získala cenu OSA, dostala jsi ocenění v soutěži Generace… a mohla bych pokračovat dál. Který tvůj hudební úspěch tě těší nejvíce?

Nejvíc mě těší, když se moje skladba hraje naživo a můžu u toho být a sledovat, jak moje hudba působí na posluchače. Cen si samozřejmě velmi vážím, ale vnímám je jako výsledek práce mnoha lidí kolem mě – rodiny, která mě vždy podporuje, pedagogů a v neposlední řadě interpretů. Bez nich bych dnes nebyla tam, kde jsem. Nevybrala bych jednu konkrétní cenu, spíš to beru jako celek.

Pomohly ti tyto úspěchy v další kariéře?

Myslím, že ano. Je to vidět i navenek, třeba na sociálních sítích, a některé spolupráce ke mně díky tomu přišly. Některé koncerty vznikly třeba díky ocenění z Rostrumu. Těžko říct, jestli je to primární faktor, ale roli to určitě hraje.

Co bys doporučila mladým skladatelkám a skladatelům, aby se jejich hudba hrála?

Propojovat se s interprety. Když si interpret skladbu vezme za svou, je to velký krok k tomu, aby zazněla na koncertě. A pak samozřejmě hraje roli i štěstí, které člověk neovlivní.

Loni jsi ukončila studium na HAMU. Co ti dalo?

Dalo mi hodně. Začala jsem se cítit hudebně svobodná. Na konzervatoři jsem to tak úplně necítila. Velký dík patří mému pedagogovi Janu Duškovi, který mě vedl pět let. Původně jsem šla za jiným pedagogem, ale nakonec bych neměnila. Dával mi prostor přemýšlet, rozhodovat se a hledat vlastní cestu.

Máš nějaké hudební vzory?

Je to různé. Nerada bych si vybírala jednoho konkrétního skladatele či skladatelku a vztahovala se k jejich tvorbě jako k celku. Často mě oslovuje spíše určitá část díla, konkrétní období nebo způsob uvažování. Kompozičně jsou mi blízcí například Leoš Janáček nebo Einojuhani Rautavaara, ale vždy záleží na kontextu a fázi, ve které se nacházím.

Když sama píšu, snažím se neposlouchat jinou hudbu, abych nebyla nevědomky ovlivňována a mohla být plně soustředěná na vlastní hudební svět. V jiných obdobích si naopak ráda cíleně rozšiřuju obzory, objevuju nové věci a učím se z tvorby ostatních.

Kolik skladeb zhruba napíšeš za rok?

Záleží na okolnostech. Letos to vychází asi na pět až šest skladeb. Jsou mezi nimi komorní věci i orchestrální projekty.

Co tě čeká v příštích měsících a na čem teď pracuješ?

Momentálně přepisuju smyčcový kvartet, který už mám téměř hotový. Je to můj první smyčcový kvartet a konečně se naskytla možnost ho realizovat. Dále budu psát duo pro saxofon a klavír, skladbu pro dva akordeony a pak orchestrální skladbu se dvěma klarinety. Další projekty zatím nechci zmiňovat, protože ještě nejsou definitivní, ale jsou tam i sborové věci, na které se vždycky hodně těším. V plánu je i písňový cyklus. Je to zase hodně pestré, z čehož mám velkou radost.

Zní to, že máš opravdu hodně práce.

Ano.

Dvě noční můry skladatele – buď nemít co dělat, nebo nestíhat…

Obojí má něco do sebe. Když člověk nestíhá, může ho to donutit k větší koncentraci a k tomu věci skutečně dotáhnout do konce, což je při mé občasné nerozhodnosti někdy i výhoda. Jindy naopak ocením situaci, kdy mám na konkrétní skladbu větší klid, časový odstup a prostor k promýšlení.

V roce 2021 jsi založila vlastní hudební školu. Proč ses k tomu rozhodla a jak dnes funguje? Máš na to vůbec čas?

Je to spíš hudební kroužek pro předškolní děti. Impulzem byla moje osobní zkušenost ze ZUŠ, kde jsem viděla, že některé pomalejší děti byly demotivované známkováním. Přitom jen pracovaly svým tempem. Bylo mi to proti srsti a nechtěla jsem hodnotit hudbu známkami. Také mě k tomuto kroku inspirovala moje maminka, která mě k hudbě vedla od útlého dětství.

Řekla jsem si, že s tím chci něco udělat, a založila jsem vlastní kroužek, aby byl první kontakt dětí s hudbou pozitivní. Aby tam nebyl tlak na výkon, ale radost. Funguje už pátým rokem a moc mě to těší. Děti do hodin chodí rády, máme malé koncerty pro rodiče, zveme hosty – třeba houslisty – a je vidět ta radost. Nemusí se hudbě věnovat profesionálně, jde mi hlavně o to, aby si odnesly pocit, že hudba je radost a láska, nejen dřina.

Co se času týče, teď je to lepší než během studia. Kroužek není každý den, jsou to hlavně odpoledne, pár hodin týdně. Kombinuju ZUŠ, kroužek a zbytek času věnuju skladbě. Tahle pestrost mi vyhovuje.

Takže si čas dělíš mezi několik činností…

Ano. Kdybych byla jen skladatelkou na volné noze, asi bych byla víc ve stresu. Musela bych přijímat víc zakázek čistě kvůli financím a možná by mě to přestalo těšit. Takhle vše beru jako práci, která mě baví a naplňuje – ať už je to skladba samotná, ZUŠ nebo kroužek. V kultuře jsou finance nastavené tak, jak jsou, takže tohle rozdělení mi dává smysl.

Skládání bývá hodně osamělá činnost. Jak to máš ty?

Potřebuju klid a hodně se stahuju sama k sobě. Často pracuju doma u klavíru s notovým papírem, ale chodím si taky sednout do kavárny nebo jdu na procházku a pak si všechno sepíšu. Doma se člověk někdy nechá rozptylovat, takže je fajn mít i jiný prostor.

Součástí procesu je i práce s interprety. Když píšu pro nástroj, na který nehraju, potřebuju si některé věci ověřit naživo. Sejdu se s hráčem, probereme možnosti, zkoušíme… Interpreti jsou v tomhle strašně nápomocní, protože některé věci z rešerší zůstávají abstraktní, dokud je neslyším.

Máš ve skládání nějaký sen, který by sis chtěla splnit?

Mám jich víc, ale nechci je zakřiknout. Byla bych ráda, aby se moje hudba i nadále hrála a aby vznikaly nové spolupráce, které budou oslovovat mě jako skladatelku i interprety a posluchače. Jedním z mých snů je napsat skladbu pro dva ženské hlasy a ansámbl. Také bych byla šťastná, kdyby se moje hudba dostala do širšího povědomí, například prostřednictvím spolupráce se zahraničním orchestrem, ansámblem nebo sborem. Uvidíme, co přijde.

Foto: archiv autorky, Petr Klapper, Hana Görlichová, archiv KlasikaPlus.cz

Facebook X E-mail WhatsApp