Ondřej Múčka je mimo jiné regenschori, varhaník, skladatel a spoludramaturg Velikonočního festivalu duchovní hudby, jehož 33. ročník se v Brně uskuteční mezi 29. březnem a 12. dubnem. Zazní na něm skladby širokého stylového rozpětí od renesance až po premiéry kompozic, které byly vytvořeny na objednávku festivalu. V rozhovoru pro portál KlasikaPlus.cz Múčka nabízí pohled pod pokličku festivalových koncertů, ale hovoří i o oratoriu Emmaus, které zkomponoval pro letošní ročník.

Již zanedlouho začne 33. ročník Velikonočního festivalu duchovní hudby, na jehož dramaturgii se podílíte. Zeptám se na začátek velmi obecně: Co je cílem Velikonočního festivalu? Co má lidem přinášet?

Jedná se o dva týdny, které svým nábojem – a teď se skutečně budeme bavit z hlediska církevního nebo náboženského – nemohou snad být pro západní civilizaci rozdílnější. První, Svatý týden představuje vrchol postního období, připomínáme si Kristovo utrpení a smrt. A ten druhý týden oslavuje naopak radost z jeho vzkříšení.

Myslím si, že dramaturgie, kterou už několik let zajišťuje Vladimír Maňas, tuto dualitu velice dobře vystihuje. A navíc festival má každý rok nějaké tematické zaměření. Podle toho se potom snažíme jednotlivé koncerty seřadit tak, aby danému tématu co nejvíce odpovídaly.

Tématem letošního ročníku je Stálost. Proč jste toto téma zvolili a jak se to promítlo do výběru skladeb?

Tahle témata má Vladimír Maňas vymyšlená hodně dopředu. Měli jsme, tuším, světové strany, ctnosti, vlastnosti země a podobně. Letos je to stálost. Nadčasově čili stále vnímáme například zhudebnění žalmů nebo tvorbu na biblické texty.

Mluvíte o Vladimíru Maňasovi. Jaká je vaše role jako dramaturga?

Já jsem spoludramaturg. Do téhle role jsem se dostal teprve nedávno. Dřív jsem Vladimíru Maňasovi pomáhal nepřímo. Pracuju na Biskupství brněnském a mám na starosti i koncerty v kostelích. Snažím se dohlížet na to, aby se v kostelích hrávalo to, co se tam opravdu hodí. Nechci říct, že bych byl nějak inkviziční, ale jde o to, aby se zachovala posvátnost prostoru i mimo liturgii.

Nad těmito tématy jsme s Vladimírem vedli dlouhé diskuze a postupně jsem se tak dostal k dramaturgii samotné. Zprvu to bylo přes varhanní koncerty, protože kromě jiného mám v rámci svého zaměstnání na starosti i varhany po technické stránce v celé diecézi. Postupně se to pak rozšířilo i do dalších oblastí. Dneska to funguje zpravidla tak, že Vladimír přijde s nějakým nápadem, zkonzultujeme ho spolu, já přidám něco svého – hlavně co se týká varhan nebo staré hudby – a tak vlastně vzniká program jednotlivých koncertů.

Je letošní ročník něčím výjimečným oproti těm předchozím?

Myslím si, že tam máme několik zajímavých věcí, které právě té stálosti odpovídají. Jednak je to závěrečný koncert, který připomíná dvě stě let od prvního uvedení Beethovenovy Missy in C u svatého Jakuba. Hudba se tak vrací na místo, kde bývala dříve prováděna často.

Dalším krásným projektem jsou nešpory od Antonia Rigattiho, který byl současníkem Claudia Monteverdiho. Tahle stará hudba se u nás příliš často neprovádí, ale Rigatti psal opravdu skvěle, to mohu potvrdit z vlastní zkušenosti. Ze „staré“ hudby zazní ještě i nádherné španělské renesanční tenebrae, a to na Velký pátek.

Velkou zvláštností letošního ročníku budou také dva večery – takové malé maratony –, kde zazní čtyři oratoria, dvě ze Starého zákona a dvě z Nového zákona. Ta starozákonní zazní ve Svatém týdnu ve čtvrtek a ta novozákonní v úterý velikonočního týdne. A všechno to budou světové premiéry.

Koho byste na festival do Brna rád přivedl? Máte nějaký sen?

Můj sen – protože se i profesně věnuju barokní hudbě – je pozvat Netherlands Bach Society, aby nám zahráli Janovy nebo Matoušovy pašije, popřípadě Velikonoční oratorium. To je jeden z těch velkých snů.

Dalším ze snů je také nebát se pátrat po hudbě, která se kdysi provozovala u nás na Moravě, a tu pak přinášet publiku. Tím, že se zlehka věnuju i hudební vědě, vím, že se na našem území tvořilo obrovské množství velice kvalitní hudby. Jen se o ní dnes prostě neví. Myslím si, že by bylo dobré ji znovu oživit. Občas se nám to zadaří – sem tam se objeví nějaká spartovaná věc, která se kdysi hrála u nás.

V jakých prostorech se hudba letos odehraje a jak tyto prostory vybíráte?

Jsou to výhradně kostely – většinou v centru města. Vybíráme je hlavně podle akustiky a také podle velikosti a stylizace varhan.

Například letos na tento nástroj zazní jeden vyloženě vrcholný romantický program, takže jsme přemýšleli nad kostelem sv. Tomáše nebo nad katedrálou sv. Petra a Pavla. Nakonec jsme zvolili katedrálu, ve které máme širší rejstříkovou paletu.

Kde je podle vás z brněnských kostelů nejlepší akustika?

Dá se říct, že minoritský kostel sv. Janů má ve všech ohledech krásnou akustiku. Je tam příjemný dozvuk – není moc dlouhý – a spousta hudebních detailů zde zůstává pořád konkrétních. A je to navíc prostorově přívětivý kostel.

Nicméně pokud jsou na programu nasazeny co do obsazení opravdu velké skladby, tak je to katedrála. Ačkoliv se někdy zdá, že akustika v tak velkém prostoru je trochu méně konkrétní, při sto padesáti až dvou stech účinkujících je to bez problémů. A také se tam dá pěkně pracovat s prostorem, například když se účinkující rozestaví na různá místa v lodi.

Na komorní koncerty a na tenebrae je zase velmi dobrý kostel u jezuitů. Večer bývá hodně potemnělý, protože má malá okna, která kýžené atmosféře napomáhají.

Do kostela svatého Tomáše umisťujeme velice často varhanní koncerty a také gregoriánský chorál. Ten se velmi dobře nese i v kostele sv. Jakuba, kde bývají – podobně jako v katedrále – větší projekty. Loni tam byly například Pärtovy Pašije. Měli jsme z toho trochu obavy, protože u sv. Jakuba máme nejdelší dozvuk široko daleko. Nicméně když se tam sejde alespoň dvě stě lidí, tak se ta akustika krásně „usadí“.

V centru města využíváme ještě i kostel sv. Josefa, kde se občas objeví komorní koncert postavený na jednom interpretovi. Moderní kostel na Lesné je jediná lokalita vně centra. Je to velmi zajímavý prostor, ale akusticky náročný, ale pro komornější koncerty zajímavý.

U sv. Augustina se vzhledem k prostoru často provozují moderní programy, protože tomu kostelu velmi dobře svědčí. Prostor před obětním stolem je velkorysý, takže tam lze umístit i větší obsazení. Akustika je výborná, například na varhanní koncerty bachovského typu.

Děkuji za tento vhled. Na festivalu budou znít skladby od renesance až po kompozice na objednávku festivalu, tedy horké novinky. Je pro vás důležité zachovávat tuto pestrost?

Je pravda, že repertoárová pestrost je určitou značkou festivalu, i když těžištěm může být v jednom roce hudba moderní a v druhém zase starší. Ale zjistili jsme, že to není ani nutné. Naopak když je paleta pestrá – a někdy se i v rámci jednoho koncertu rozezní různé hudební epochy –, tak to funguje mnohem lépe.

Zastavme se ještě u těch objednávek. Je podle vás důležité dávat prostor pro vznik nových skladeb?

Je podle mě esenciálně důležité mít autory, kteří jsou ochotni psát a kteří jsou ochotni se podvolit určitým omezením. To je podle mě zajímavé jak pro festival, tak i pro ně samotné. Autor ví, že jde skládat na něco z témat pašijového týdne. Nebo jde skládat něco s velikonočním nábojem. A ví také, jaké má k dispozici obsazení – většinou komorní. Takže se vlastně musí snažit tvořit v těch podmínkách, které jsou předem dané.

Na jednu stranu by se dalo říct, že tratí tím, že nemá úplnou volnost. Na druhou stranu ale tyhle mantinely často pomáhají tomu, aby byla skladba koncentrovanější. Je víc zaměřená na to, co chce autor sdělit. Osvědčilo se to už několikrát. Před dvěma lety jsme započali spolupráci se sdružením Nova Cantio. Tehdy vznikla responsoria ke všem třem dnům tridua – celkem jich je dvacet sedm –, k tomu devět lamentací, tedy po třech na každý večer a ještě Miserere, což je kající žalm. Autoři věděli, že nesmí překročit určitou minutáž ani obsazení. A fungovalo to velmi dobře.

Jednou ze skladeb, která vznikla na objednávku pro letošní ročník, je vaše oratorium Emmaus. Mohl byste o něm říct čtenářům portálu KlasikaPlus.cz více?

Nová oratoria jsou čtyři a jejich témata jsme si rozebrali. Jiří Miroslav Procházka si vybral téma Marie u hrobu, Tomáš Krejčí si vzal příběh Abraháma s Izákem, Lukáš Hurník si zvolil Izrael ve faraónově Egyptě a na mě „zbylo“ téma cesty do Emauz.

Jsem tomu velmi rád, protože ke mně, aktivně zapojenému do církevního dění, ten příběh intenzivně hovoří. Je tam navíc zajímavý liturgický moment. Když má církev nějaký svátek, čte se během dne jedno stejné evangelium. A to až na jeden den v roce – Boží hod velikonoční. Ráno se čte evangelium o Mariích u hrobu a večer evangelium o cestě do Emauz.

Ten příběh je navíc nádherně vystavěný. Učedníci jsou smutní, zdrcení vším, co se stalo. Vyprávějí Ježíšovi, který jde s nimi, že byli u hrobu, že byl prázdný, že ženy viděly anděly – ale oni tomu pořád nevěří. Je to až trochu anekdotické, protože to vyprávějí velmi obšírně. Až jim do toho Ježíš vstoupí a řekne jim: „Jak jste ale opravdu nechápaví.“ V latině je tam výraz, který by se dal přeložit skoro jako „hlupáci“. Biblický jazyk je v originálních textech někdy poměrně ostrý.

Pak jim ale začne vysvětlovat, proč se to všechno muselo stát. A to je krásná část příběhu, protože jim pak vykládá o prorocích a o tom, co se k němu vztahuje. V Bibli je to zmíněno jen krátce – že začal u proroků a vysvětloval všechno, co se na něj vztahovalo. Já jsem přemýšlel, že bych tam některá proroctví citoval, ale to by přesáhlo časový rámec, který jsme si dali. Takže jsem to vyřešil tak, že jsem uvedl jména několika proroků, kteří se zabývají tématem božího služebníka. Ta jména se tam objevují jako hudební monumenty a naznačují délku toho rozhovoru.

Použil jsem také motiv ze vstupního zpěvu velikonoční ranní mše – první slovo je Resurrexi. Toto „resurrexi“, tedy „vstal jsem z mrtvých“, se objevuje jako citace gregoriánského chorálu, která se v oratoriu několikrát vrací a zazní vždy, když se v příběhu něco posune – když učedníci jdou dál nebo když se Ježíš nakonec zjeví všem učedníkům.

A aby to mělo jednotu i s předchozím oratoriem, které napsal Jirka Procházka, vypůjčil jsem si od něj dva motivy. Jeden je takový radostnější, který používám u učedníků, když obšírně vyprávějí o tom, co se stalo. Druhý je takovým ženským tématem, které se u něj objevuje u Marií u hrobu. To používám ve chvíli, kdy učedníci mluví o ženách nebo o těch, kdo u Ježíšova hrobu byli.

Jaké obsazení má vaše skladba?

Je psaná pro šest hlasů – dva soprány a alt, což je ženský trojhlas, a dva tenory a bas jako mužský trojhlas. K tomu je varhanní pozitiv, vibrafon, xylofon, velký buben, velký gong, kostelní zvony a také trubicové zvony, dále housle, viola a violon.

Jste varhaník, regenschori, dirigent, sbormistr, zpěvák… Jak jste se dostal ke skládání?

Zní to trochu hloupě, ale dá se říct, že jsem se ke skládání dostal tak trochu z donucení. Studoval jsem totiž v zahraničí chrámovou hudbu, přímo tuto specializaci. V rámci studia jsme měli také předmět církevní kompozice – německy kirchliche Komposition. Není to klasická kompozice ve smyslu současné artificiální hudby, ale skladba zaměřená na církevní prostředí. Je to poměrně specifická oblast. Hudba tu může být moderní, ale ne zase natolik, aby to bylo něco úplně extrémního, co by v kostele nemělo místo v liturgii. Známe různé experimenty, které se dějí v koncertních sálech (různé bouchání, údery a další zvukové experimenty) – to jsou jistě zajímavé věci, ale pro liturgii čili posvátné slavení nevhodné.

Proto se i ten kompoziční jazyk ubírá trochu jiným směrem, například častějším používáním akordické řeči – aby to nebylo něco, v čem by se člověk úplně ztratil. Církevní kompozice se také snaží víc vtáhnout společenství lidí do hudebního dění. U těchto rozsahem velkých skladeb, o kterých jsme mluvili, to tak úplně nejde, protože nejsou určeny přímo pro liturgii. Ale jinak je cílem, aby se do zpěvu zapojili i lidé.

Když jsem se pak po studiích vrátil do Brna, byl jsem k tomu skládání tak trochu přinucen. Někdo mě požádal, abych napsal třeba antifonu, vícehlasý sbor nebo něco, co by mohli zpívat sbory a lidé v kostele, protože jsem začal pracovat na Středisku pro liturgickou hudbu brněnského biskupství a toto je jedna z kompetencí, které jsou vyžadovány. Někdy šlo o jednoduchý model, kdy se opakuje určitá jednoduchá odpověď – podobně jako třeba ve zpěvech z Taizé. Jsou to různé aklamace a odpovědi, které mají zapojit věřící do slavení. Tedy nepříliš složitá hudba, ale ani příliš banální. To jsou všechno kritéria, která člověk musí mít v hlavě.

Do jaké míry se mi to daří, samozřejmě musí posoudit někdo jiný, ale určitě to nebylo tak, že bych si řekl: Chci být skladatelem! Spíš bylo potřeba, aby něco vznikalo…

Dále jsem se také věnoval a stále věnuju hudebnímu aranžmá. Je to jiný žánr a Němci tomu říkají docela legračně: Sacropop nebo Neues Geistliches Lied (nová duchovní píseň).

Takže jsem do toho přirozeně proniknul. A je to hodně podobné dávné barokní praxi, kdy byl kantor v nějakém kostele často sám hudebně-liturgickým skladatelem pro ten svůj „rajón“. Já totiž nejčastěji skládám a aranžuju pro náš sbor u kostela sv. Jakuba – různé drobnosti, třeba alelujatické verše nebo krátká moteta, aby to děti a mládež dokázaly zazpívat. A aby to nebylo příliš těžké, ale zároveň ani příliš jednoduché.

Musím říct, že tohle oratorium je mojí první opravdu velkou ucelenou skladbou. Před dvěma lety jsem psal pro Velikonoční festival responsoria, ale to bylo devět samostatných motet, z nichž každé mělo třeba čtyři nebo pět minut. Dohromady to sice dalo větší celek, ale byly to samostatné kusy. Nemusel jsem tedy tvořit jeden velký oblouk. Tady je to jiné, protože jde o souvislé vyprávění. Měl jsem před tím docela respekt – říkal jsem si, jestli vůbec dokážu něco takového napsat. Uvidíme, jak to dopadne.

Vraťme se na konci našeho rozhovoru zpátky k festivalu jako k celku. Proč by lidé měli na festival přijít?

Protože jim to pomůže k hlubšímu vnímání liturgické doby, pokud jsou to věřící lidé. Nevěřícím a hledajícím lidem to určitě pomůže podívat se do kostelů, do chrámů, které mají úplně jiné prostředí než koncertní sál. To je podle mě jeden ze zásadních bodů. Navíc některé koncerty budou doplněny světly a další audiotechnikou. Konkrétně k těm oratoriím připravujeme vizualizace s texty, aby posluchači přesně věděli, co se zrovna zpívá.

A navíc – ačkoliv se to třeba nezdá – v naší společnosti, která se ke kultuře staví tak, jak se staví, si myslím, že je o to důležitější říkat, že kultura je a bude nedílnou součástí lidského bytí. Protože kultivuje ducha, myšlení, hodnoty.

Kdybychom se podívali například do 17. století, tak hudba tehdy nebyla primárně uměleckou tvorbou, ale součástí vzdělání, například společně s matematikou. Hudba tedy nebyla jen něco, co vytváří hezkou atmosféru, ale něco, u čeho se také přemýšlelo.

Dnes máme spoustu muziky, u které člověk přemýšlet nemusí. Pustí si ji třeba jen jako podklad. Já toho zastáncem osobně moc nejsem. Když si totiž pustím jakoukoliv hudbu při práci, tak ji okamžitě začnu analyzovat. Přemýšlím, kdo to asi hraje. Když je to varhanní hudba, tak přemýšlím i nad tím, jaký nástroj to podle charakteru jednotlivých rejstříků je – jestli ho postavili v baroku nebo ještě dřív nebo později…

Takže pokud si hudbu pustím, tak opravdu k poslouchání, ke vnímání. A právě i proto si myslím, že člověka kultivuje.

Foto: archiv KlasikaPlus.cz, archiv Filharmonie Brno

Facebook X E-mail WhatsApp