Inscenací opery Dialogy karmelitek od Francise Poulenca nasadilo pražské Národní divadlo laťku hodně vysoko. Čtvrteční premiéra ve Státní opeře byla potvrzením, že toto dílo patří v repertoáru dvacátého století k nejlepším a nejsilnějším, ale byla také zaslouženým úspěchem režisérky Barbory Horákové Joly. Nadčasové historické pozadí střetů svobody s revoluční totalitou a na něm rozvinuté duchovní téma soustředěné na ženy, na řeholnice, v ní evidentně zarezonovalo tak silně, že tentokrát nechala stranou kontroverze, které se jí dařívá připravovat, a s invencí a působivě předestřela hudební drama tak, jak ho autoři opery zamýšleli.

Historicky první pražské nastudování sedm desetiletí staré opery Dialogy karmelitek od Francise Poulenca, součást programu festivalu Pražské jaro, mělo premiéru 21. května. Režisérka Barbora Horáková Joly, která dosavadními pracemi pro Národní divadlo a Státní operu, zejména Verdiho Rigolettem a Mozartovou Figarovou svatbou, vzbuzovala různorodé reakce, sáhla tentokrát k pokornějšímu přístupu. Trefila do černého.  

Opera z roku 1957 není jen dramatem o mučednické smrti skupiny jeptišek v období teroru za Francouzské revoluce, ale díky až neopernímu množství textu je i podnětným filozofujícím uvažováním. A to nad širokým spektrem témat a otázek, všelidskými počínaje a specificky křesťanskými, respektive speciálně klášterními konče. Však také předloha pochází od výrazně římskokatolických autorů Gertrudy von le Fort a Georgese Bernanose. Je až zázrak, že Poulencova kompoziční dramaturgie a jeho hudba naštěstí nese a nadnáší obsáhlé dialogy řeholnic, psychologicky zajímavě vyprofilovaných postav, tak zásadně, že žádný okamžik opery není ve výsledku hluchý, zdlouhavý nebo nudný. O to kontrastněji pak dílo příkře vrcholí, když do uzavřeného společenství karmelu, řešícího jen vazbu k Bohu a interní vztahy, vpadne vnější (a samozřejmě primárně mužský) svět, aby takové společenství jako „zbytečné“ zrušil. Konfrontace je to tvrdá, režie ji zobrazuje hodně realisticky.

Francis Poulenc věnoval své mistrovské opeře vlastní hluboké náboženské prožitky. Dospěl k nim obloukem od dětství. Svou katolickou víru znovu našel až ve zralém věku, a tak opravdu platí bonmot, že byl „napůl darebák, napůl mnich“. Kontrast mezi hravými, lehce avantgardními díly z meziválečných letech, kdy patřil mezi členy Pařížské Šestky, a díly pozdními, jako je toto, je značný. Dialogy karmelitek jsou závažné, ale přesto jsou i ony obdařeny šťavnatě tonální hudbou, která skladatelova mladší léta přece jen nezapře. Hudbou stavěnou z několika výrazných motivů, hudbou plnou neustálých návratů k základnímu tónu; svého druhu jde až o jakýsi minimalismus, upřímně i mazaně jednoduchý, umožňující nicméně nesčetné množství variací a nuancí i podrobné rozčlenění dialogů a řeči. Hudba je to ve své oduševnělé přístupnosti podmanivě krásná, vážná a opravdová. Dokáže v neoklasické neromantičnosti podpořit jak jemné úvahy, tak emotivní zvraty – a v závěru, kdy končí životy řádových sester pod gilotinou, je mrazivě monumentální.

Dirigent Hermann Bäumer, od sezony 2025/2026 nový hudební ředitel Státní opery, vedl orchestr přesně. V potřebném kontrastu k mnoha libozvučným nebo jen lehce dráždivým harmoniím znělo těleso v základním přístupu spíše tvrdě a věcně, přiměřeně expresivně. Kontakt s jevištěm byl dobrý.

Pěvecké role jsou přes velkou míru spíše recitativního, konverzačního charakteru v klíčových okamžicích závažnými pěveckými úkoly a po celou dobu i výraznými hereckými příležitostmi. Umírající převorku kláštera, moudrou, ale i nemocnou a exaltovanou stařenu na vozíku, na premiérovém představení do detailů vyzpívala a vyhrála – snad až s pomyslným nárokem na cenu Thálie – mezzosopranistka Markéta Cukrová. Sopranistka Jana Sibera skvěle zvládla úkol zahrát a zapívat roli mladičké Blanky, která se do kláštera utíká schovat před svými pochybnostmi a nejistotami, která společenství na čas opouští do relativního civilního bezpečí, ale která se v závěru k sestrám vrací, aby sdílela jejich osud. Druhou novickou je tam s ní Konstancie, kterou naprosto přesvědčivě jako naivní a dychtivou podává Jekatěrina Krovatěva. A ideové soupeření – jako nová převorka a její pomocnice – mistrovsky a impozantně velkými hlasy zpívají a hrají Tamara Morozová a Tone Kummervold… V libretu, v jednotě s hudbou, je velmi přesně vystižen způsob uvažování jeptišek – jiná dimenze chápání svobody, projevy dlouholeté formace, civilnímu vnějšímu světu těžko pochopitelná zbožnost… Moderní opera má pro takové odstíny mnohem víc prostředků než formalizovanější žánry doby romantismu a klasicismu a toto dílo je svrchovaně využívá.     

Sborového zpívání není kupodivu mnoho, ale všechny tři zhudebněné modlitby mají nádhernou atmosféru. Sboristky v komorní sestavě skupiny řeholnic, bezstarostných a jednoduchých ve svém myšlenkovém světě, později pokořených a nakonec poslušně a vlastně hrdinsky až do konce naplňujících zvolený osud, mnohem víc musely hrát než zpívat.

Mužský svět reprezentují rytíř de la Force, Blančin bratr, v až veristicky efektním podání Daniela Matouška, a v prvním dějství jeho otec, kterého ztvárnil Paul Gay. Michael Skalický dostal za úkol okrajovější roli kněze – zpovědníka sester karmelitek.

Vizuální podoba inscenace je dílem Ines Nadler, Annemarie Bully, Saschi Zaunera a Sergia Verdeho. Klíčové jsou květinami osázené zahrádky spouštěné z provaziště, proměněné nakonec v hroby; výrazně se ve velkém volném prostoru s pozadím mizícím do tmy pracuje se světly.   

Projekce historických záběrů při předehře, a vlastně už text promítaný současně na oponu, propojuje dávné události ve Francii s prvními roky po komunistickém puči v Československu, kdy nová moc také měla potřebu rozprášit existující řeholní společenství, která ji dráždila svým vnitřním řádem vztahujícím se k Bohu a k Vatikánu. A tak nakonec i do operního kláštera francouzských karmelitek vpadnou – soudě podle kostýmů – esenbáci, estébáci a milicionáři, kteří se pochopitelně chovají jako sebranka. Tuto ne zcela nutnou aktualizaci však režisérka nakonec naštěstí přebíjí nádherně vymyšleným a zrealizovaným koncem.

Jeptišky v této inscenaci neodcházejí na popravu za scénu, ale stojí v samotném finále na svých hrobech, zpívají a jedna za druhou končí život za orchestrálního zvuku gilotiny s postupným zhasínáním ostrého světla svítícího nad každou z nich. Je to silné, scénograficky se takové řešení obloukem propojuje s výjevy z předchozích dvou dějství a lidsky dojemně navíc umožňuje poslední letmé setkání dvou novicek jako symbolické naplnění jejich osudu, v rozhovorech o smrti předpovězené a ve víře očekávané. Režie právě tady, v domyšleném a nenahodilém vyústění, prokázala velkou míru empatie a dramatického a uměleckého cítění, které inscenaci – v souladu s krásnou hudbou, katolickému tématu zřetelně přející – povýšilo na zdařilý a nezapomenutelný projekt. Když je silné téma, i režisérismus se dokáže proměnit v režii.

*******

Foto Národní divadlo Petr Neubert

Facebook X E-mail WhatsApp