Festival Dvořákova Olomouc pokračoval v úterý 19. května klavírním večerem. Ve slavnostní dvoraně Arcibiskupského paláce se konal koncert klavírního virtuosa Ivo Kahánka a jeho žačky na HAMU v Praze, Elišky Tkadlčíkové. Nejprve zahráli každý sám, pak i společně čtyřručně, kdy závěrem zněla i úprava Vltavy Bedřicha Smetany.

Klavírní večer jako vystřižený z poloviny 19. století, kdy ještě nikdo nikam nespěchal, lidé muzicírovali sami doma a kdy se všichni ve společnosti důvěrně znali. A také znali koncertní umělce. Což ovšem platilo i v tento večer. Eliška Tkadlčíková pochází z Olomouce a začínala zde v pěti letech na ZUŠ Žerotín. Musela se tedy vypořádat se všemi výhodami i nevýhodami domácího prostředí a se zvědavostí publika. Představila se jako dokonale profesionální umělkyně, suverénně a sebevědomě, přesto mile a vyrovnaně.

Sonátu č.18 D dur, KV 576 Wolfganga Amadea Mozarta zahájila v 1. Allegro s jistým a pevným úhozem a pokračovala s radostností mládí, perlivými běhy a dynamickými kontrasty. 2. Adagio přineslo vroucnou melodii i romantickou zasněnost a 3. Allegretto se rozeběhlo s hravostí a nadýchaností, běhy zurčily a hutné akordy prozrazovaly technickou vyzrálost. Ta se projevila naplno v další skladbě. Fantazie h moll, op. 28 Alexandra Nikolajeviče Skrjabina začala v pianu, ale rychle nabírala na síle mohutnými akordy. Pak náhlá změna nálady i dynamiky, akordy změnily barevnost, aby vzápětí se zase rozbouřily a nad hutnou sazbou se odvíjela vzepjatá, naléhavá melodie. Změkčení a zjasnění se v závěru opět začínalo dramaticky růst, zabouřily emoce v disonancích a klavíristka uzavřela skladbu široce, mohutně. Prožitek a výsostná technika byly nástroje, které dopomohly umělkyni proniknout k srdcím publika. To ji odměnilo nadšeným potleskem.

Ivo Kahánek se jako sólový klavírista profiluje již mnoho let, těší se diváckému zájmu a drží se na špičkové interpretační úrovni. Současně se věnuje také pedagogické činnosti na HAMU a stal se i ředitelem Pražské konzervatoře. Předstoupil před publikum nejprve se skladbou Fryderyka Chopina Scherzo č. 3 cis moll, op. 39 s dramatickým nábojem v pianu, které přešlo do měkkého forte, aby pokračovalo i nadále v intimní náladě. Následovaly perlivé běhy nad těžkými akordy, promyšlená dynamika i agogika, nárůst napětí v ústil do dramatických a plných akordů. Další Chopinovou skladbou bylo Scherzo č. 5, op. 31, zahájené jemnými arpegii, které vystřídala hutná faktura s jasnou melodií. Po odsazení se vrátilo původní téma, ještě důraznější a naléhavější, široké akordy v accelerandu přerušilo další odsazení, aby nastoupila vzpomínka, pevná a klidná. Attacca vstup ve fortissimu se hnal v euforii, aby se později naopak zase zklidnily a zaperlil do pianissima. Opakování původního tématu přineslo jak mocné souzvuky, tak zářivou melodii nad nimi a ve zrychlení nastoupila efektní kadence, spějící do závěru. 

Efektní Chopinova Scherza doplnila skladba Ference Liszta, Nocturno As dur č. 3 „Sen lásky“. Od počátku s romantickým nábojem, s melodií nad rozloženými akordy, postupně nabíralo na síle a na napětí, rozšiřovala se harmonie a klenula se pomalá a rozvážná melodie. Jen ke konci přešla do rekapitulace, v zasnění a zpomalení. Ivo Kahánek zde prokázal, že je klavíristou dokonale vyzrálým a že jeho schopnost ponoru do poselství skladby i její interpretace je dokonalá.

Exhibice obou klavíristů vyzněla jako „souboj Titánů“, mladický náboj a entuziasmus podpořil vážný a zodpovědný přístup zkušeného barda i pedagoga. Po této konfrontaci nabídli klavíristé závěrečnou část koncertu, kdy společně usedli ke klaviatuře a nabídli klasické autory a jejich skvosty. Eliška po efektních černých šatech zdobených krajkou a šifonem, zvolila nyní blankytně modrou, která podtrhla její mladistvou svěžest. Nejprve zazněly dva Slovanské tance Antonína Dvořáka, kdy Eliška usedla k diskantu. Jako první zazněl Slovanský tanec č. 2, e moll, op. 72, s něžnou naléhavostí a dynamickou vyvážeností. Slovanský tanec č. 8 g moll, op. 46 zahájil efektním odpichem ve forte, kdy interpreti jako by spolu dýchali a protékala jimi ohnivá energie.

V závěrečné skladbě Vltava Bedřicha Smetany ze symfonického cyklu Má Vlast, si umělci vyměnili místa, secondo hrála nyní Eliška Tkadlčíková. Od perlivých počátečních pramínků, které se postupně slévaly, tekla řeka dál a klavíristé s chutí líčili scény kolem ní, až se dostali ke Svatojánským proudům. Postupně se rozšiřující mohutný proud hudby se zdánlivě už neměl kam rozšířit, přesto ještě zesílil, až se potkal s vodami Labe a postupně a nesměle slábl a zklidňoval se v diminuendu, aby překvapil dvěma závěrečnými akordy. Dominanta a tónika, mužský a ženský princip, ukončily koncert, který byl výjimečný svým skrytým posláním, předáním štafety mladistvého přístupu k výsostnému muzicírování žákyně, kterou očividně profesor Kahánek zahrnuje péčí.

Nadšené publikum ještě dlouho tleskalo a pak stálo dlouhou frontu na oba umělce – chtělo pohovořit, připomenout společné zážitky či snad jen pogratulovat a popřát mladé umělkyni úspěšnou a zářnou kariéru, ke které má viditelně nakročeno. Podtitul koncertu Souhra generací se projevil jako příznačný a prozíravý.

Koncert byl nahráván Českým rozhlasem a bude vysílán stanicí D-dur.

Foto: Facebook Moravské filharmonie Olomouc

Facebook X E-mail WhatsApp