Filharmonie Bohuslava Martinů oslavila své osmdesátiny v plné svěžesti a s humorem. Hned čtyři dirigenti Stanislav Vavřínek, Tomáš Brauner, Vojtěch Spurný a Robert Kružík byli gratulanty a hrála se i světová premiéra Petra Wajsara. 30. dubna v Kongresovém sále oslavili narozeniny i oficiální hosté, z nichž nejváženější byla vnučka Tomáše Bati, Rosemarie Blyth-Bata. Koncert živě přenášela Česká televize a nechyběly ani filmové záběry.

Filharmonie Bohuslava Martinů, zpočátku Zlínský symfonický orchestr Národního podniku Baťa, měl první, zakládající koncert přesně ve stejný den, 30. dubna, v roce 1946, v sále Velkého kina a dirigoval ho Rudolf Kvasnica, první šéfdirigent orchestru. Od té doby se vystřídala na tomto postu úctyhodná řada dirigentů, vesměs mladých, pro které to byl odrazový můstek do dalšího uměleckého života. Čtyři z nich přišli k osmdesátinám orchestru blahopřát a každý z nich dirigoval jinou skladbu. Jen jeden se dostavil pouze „online“, na plátně nad orchestrem se objevil tehdy mladý šéfdirigent, dnes světově uznávaný umělec Jakub Hrůša. Jeho přání do budoucna bylo niterné a upřímné, zejména jeho závěrečné „(…) mám vás rád“ dojalo.

Pořadem provázel nejprve redaktor ČT Zlín Luboš Dostál, který později předal mikrofon svému kolegovi ze studia ČT v Brně Tomáši Foltánovi, který zastal vstupy a rozhovory pro posluchače u obrazovek. Po proslovech a blahopřáních se konečně dostal orchestr k hudbě a jako první zazněla skladba Benjamina Brittena Variace a fuga na Purcellovo téma, op. 34. Současný šéfdirigent Robert Kružík zahájil maraton hudebních blahopřání s vervou a orchestr podal vstupní téma důstojně. První variace podaly hravě a štěbetavě dřevěné nástroje spolu s harfou Amelii Tokarské, následované hobojem Alžběty Jamborové a flétnou Kristiny Vaculové. Klarinetové sólo patřilo Jiřímu Kundlovi. Svoji příležitost dostal i fagot Michala Kubáče a pak i lesní rohy, pevné a kompaktní, pod vedením Jiřího Hammera. Jímavou melodii ve violoncellech převzaly kontrabasy a v tajuplném výrazu pokračovaly housle spolu s harfou. Virtuózní trubky s bubínkem držely španělský rytmus a daly prostor pevnému trombónu Víta Pospíšila. Postupné narůstání energie i dynamiky vyvrcholilo lesními rohy, ke kterým se ve forte přidaly ostatní nástroje, podpořené baterií bicích nástrojů a ostatními žesti, které zdůraznily velebnost melodie v pregnantním rytmu v závěrečném fortissimu.

Následovaly Variace na Haydnovo téma pro klavír a smyčce, což byl dárek pro filharmonii od Vojtěcha Spurného. Sám také usedl ke klavíru, aby variace zahrál, pod taktovkou svého kolegy Stanislava Vavřínka. Byl to přednes velmi ukázněný, s puristicky vycizelovaným rytmem. Nejprve zaznělo samotné téma v sólovém klavíru a poté se střídaly smyčcové skupiny, stejně jako rytmus, který se stále víc akcenty posouval, až se dostal do jazzového výrazu, který si klavírista užíval, stejně jako smyčce, společně s publikem. Byla to hezká tečka za první polovinou koncertu.

Po přestávce bylo publikum svědkem unikátního devítiminutového filmového snímku z roku 1935, reklamního spotu na boty firmy Baťa s názvem Střevíček. V hlavní roli byl pár dámských střevíčků, jehož vývoj byl sledován od prvního návrhu přes stadia výroby až k funkčnímu předvádění na dámské nožce ve víru tance. Unikátní je, že se na snímku objevil sám Jan Antonín Baťa jako arbitr, schvalující model do výroby. K napsání hudebního podkladu pro dokument byl osloven tehdy Bohuslav Martinů, který ho pojal jako malý hudební příběh. Vstupní povzdech se rozvinul do motivu, ne nepodobného Musorgského Kartinkám, kdy kráčela hudba ateliéry závodu Baťa spolu s výrobou střevíčku. Zněly krátké motivy v triolách a synkopách a nechyběla ani taneční část s lidovými názvuky. Klarinet, trubka, housle a bicí nástroje se pak rozběhly do široké melodie a následného ostinátního rytmu výroby, který přešel do tanečního rytmu. Snímek vytvořil tehdy mladý Elmar Klos a zaujal jak vypovídací, tak uměleckou hodnotou. Orchestr Filharmonie Bohuslava Martinů ho zahrál pod taktovkou Stanislava Vavřínka.

Překvapení se skrývalo i v dalším dárku. Skladbu Klid pro violoncello a orchestr, op. 68/5 Antonína Dvořáka přišel orchestru dát jeho současný šéfdirigent Robert Kružík,tentokrát v roli sólového violoncellisty. Připomenul svoji původní profesi a prokázal, že je stejně kvalitním hráčem na violoncello jako dirigentem. Pod taktovkou Vojtěcha Spurného vytvořili pohodovou atmosféru, naplněnou jímavou melodií, krásným kulatým zvukem violoncella a s měkkým a citlivým doprovodem orchestru.

Další skladbou začal večer vrcholit a zahájil ho nenápadným a tichounkým zvukem malého bubnu Gregor Kruyer, posazený na rampu před orchestrem. Získal si neskonalý obdiv za neomylné držení ostinátního rytmu španělského tance, který po celou dobu neuhnul a byl tak pevným a neomylným motorem orchestru. Flétnu Kristiny Vaculové opakoval se stejným motivem klarinet Jiřího Kundla a následoval motiv fagotu Michala Kubáče. Ostatní nástroje se postupně přidávaly a kombinovaly a v neustálém crescendu nabývala hudba na síle, byť jen na dvou melodických motivech. Zvyšující se energie skladby zvedala adrenalin v publiku, až se dostala do vrcholu nejprve díky sólovému trombónu Víta Pospíšila, pak přidáváním dalších bicích nástrojů a glissand žesťů. Závěr patřil celému orchestru, korunovanému čtveřicí bicistů, kteří dali veškerou energii do tympánů a činelů. Dirigent Tomáš Brauner nejen že udržel a zmnožil penzum energie, prýštící z pódia, ale dosáhl maximálního elektrizujícího účinku skladby. Nadšení nebralo konce, když publikum děkovalo orchestru.

A přesto to ještě nebyl závěr, vrcholem večera byla světová premiéra skladby, kterou jako dárek pro filharmonii napsal pražský skladatel Petr Wajsar. Maraton pro čtyři dirigenty a orchestr, to byla prskavka, která dokonale zvedla náladu večera. „Je to charakterem předehra, i když se zde hrála až na konec. Chtěl jsem pro filharmonii napsat nějakou prskavku, která by zaujala a přinesla radost. Řekl bych, že je to ve stylu neoklasicismu, kombinovaného jazzem, a byl jsem překvapen, jak mi to skvěle koresponduje se skladbou Střevíček od Bohuslava Martinů. Dřív jsem tu skladbu nikdy neslyšel. Samozřejmě, že to nemusí dělat čtyři dirigenti, ale aspoň dva by na to měli být,” smál se po provedení skladby spokojený autor. Skladba je totiž současně vtipem, provázeným hereckými skeči ze strany dirigentů. Svižné tempo nastoluje nejprve orchestr sám, s pokynem koncertního mistra Pavla Mikesky, aby před něho vystartoval sprintem dirigent Stanislav Vavřínek. Ten tempo skladby ještě zvyšuje, ale brzy ho to zmáhá a v postupném diminuendu zhrouceně sedá na přichystanou židli. Pohotově naskakuje do proudu hudby Vojtěch Spurný, zcela nadšený, že teď vede spřežení on, ale ani on nevydrží a pomalu povoluje otěže. I jeho zmáhá slabost a do křesla ho usazuje kolega Tomáš Brauner, který začal hrát skladbu s elegancí a na pohodu, salonně, s důrazem na melodičnost. Ale to už je na scéně Robert Kružík,který ho méně zdvořile odstrkuje od dirigentského pultu a dává do rytmu veškerou mladickou energii. Žene orchestr vpřed v divokých rytmech a hudba se dostává do euforie díky výrazným bubnům, disonancím a fortissimem trombonů, podpořených plénem celého orchestru. Všichni dirigenti zůstávají stále na jevišti a dobře se v závěru baví, stejně jako publikum, nadšené hudbou samotnou i vtipnými akcemi.

A to byl impuls k tomu, aby se následně rozjela oslava i v rámci publika, které oslavovalo narozeniny svěží osmdesátnice Filharmonie Bohuslava Martinů. Tak naplno, naživo a na zdraví!

Foto: fb Filharmonie Bohuslava Martinů

Facebook X E-mail WhatsApp