Nástroj andělů i smrti – takový název přijal šestý koncert 14. sezóny cyklu Bacha na Mozarta! 15. dubna v brněnském Besedním domě hrál Silentium! ensemble s koncertní mistryní Dagmar Valentovou a v roli sólistky se na zobcové flétny projevila Michaela Koudelková. 

Tištěný program dubnového koncertu z cyklu Bacha na Mozarta! byl uveden citátem z Miltonova Ztraceného ráje. V něm zobcové flétny hrají do rytmu pochodujícím vojskům – Milton provází hudbou jak šiky andělské, tak vojsko pekelné. Odtud patrně pochází i název pořadu: Nástroj andělů i smrti. Po vyslechnutí koncertu nás napadá jiný odkaz na Ztracený ráj, verš, v němž „ve větvích svižně koncertují ptáci“. Takto lapidárně by se dala charakterizovat hudba, jež zazněla v podání flétnistky Michaely Koudelkové, houslistky Dagmar Valentové a souboru Silentium! Více snad není zapotřebí dodávat, zejména těm, kteří tento nádherný koncert vyslechli. Proto připojím jen několik poznámek.

Program večera tvořily z velké části transkripce hudby Johanna Sebastiana Bacha. Primárním důvodem byl nástroj – Bach nepsal samostatné sólové skladby pro zobcovou flétnu. Ne že by se v jeho hudbě jako koncertantní nástroj neobjevovala, připomínám alespoň čtvrtý Braniborský koncert s triem houslí a dvou zobcových fléten. (Ostatně tato symbióza houslí a flétny se ukázala jako nosná i pro reflektovaný koncert.) Metoda transkripce může na první pohled vypadat poněkud násilně, pro flétnu upravovali Bachovu hudbu jiní autoři, avšak byla přirozená i pro samotného skladatele. Bach studoval díla rozmanitých autorů tím, že je často přepisoval pro jiný nástroj. Například Vivaldiho koncertantní techniku si osvojoval transkripcí jeho houslových koncertů pro cembalo. Sám též neváhal takto přistupovat k vlastním skladbám. Jako příklad lze uvést árii Komm, süßes Kreuz z Matoušových pašijí, kde původní loutnový part přepracoval pro violu da gamba. Zmíněná transkripce může sloužit jako příklad něčeho nikoliv nahodilého, nýbrž důkladně a citlivě promyšleného – gamba má v podstatě loutnové ladění, takže se svým způsobem jedná o příbuzný nástroj.

Stejně tak přirozeně působily transkripce zejména tří Bachových koncertů (BWV 1042, 1059 a 1053), při jejichž poslechu nebylo nutné znát původní instrumentaci. Michaela Koudelková patří dnes beze sporu k evropské, ne-li světové špičce hráčů na zobcovou flétnu. Oceňuji, že svoji průpravu na hudebních akademiích v Hamburku a Krakově, na kurzech doma i v zahraničí, rozvíjí nejen při koncertních vystoupeních. Své zkušenosti předává též jako pedagog na brněnské konzervatoři, vysokých uměleckých školách v Brně a Katovicích a jako lektorka na Letní hudební škole v Holešově. K jejímu hráčskému umu, v němž se pojí fascinující virtuozita s hlubokým citem pro hudební dílo, není co dodávat. Lze jen poslouchat.

Jejím partnerem na koncertě byl poněkud překvapivě Silentium! ensemble – překvapivě proto, že tento název byl dosud spojován s vokálním uskupením. Tvoří jej instrumentalisté, kteří jsou dokonale zběhlí v poučené interpretací hudby především 17. a 18. století. Své hráčské umění prokázali též při variabilitě obsazení – vedle tutti orchestru vytvořili malé uskupení pro triovou sonátu (BWV 1037), jeden z důkazů, že každý z těchto hráčů může sám vystoupit jako sólista. Všechny skladby, které zazněly, se obešly bez dirigenta. Vedení souboru bylo v režii koncertní mistryně Dagmar Valentové, která rovněž prošla vzděláním a praxí doma i v zahraničí; významná je ovšem též vzájemná komunikace mezi jednotlivými členy souboru, která vychází z konkrétních míst hudební partitury.

Při hodnocení dojmu z koncertu nelze opomenout Radovana Krále v roli W. A. Mozarta, který svými vtipnými glosami permanentně dokazoval nesmyslnost termínu „vážná hudba“.

Pavel Sýkora

Foto: Matěj Okleštěk

Facebook X E-mail WhatsApp