Zahajovací koncert 48. ročníku Pardubického hudebního jara v pondělí 13. dubna nasadil laťku úrovně regionálního festivalu vskutku vysoko. Postaral se o to italský soubor Accademia Bizantina, jehož koncertním mistrem a uměleckým vedoucím je Alessandro Tampieri. Program večera v Sukově síni pardubického Domu hudby byl sestaven výhradně z děl Antonia Vivaldiho, přičemž vyvrcholil úchvatným pojetím Čtvera ročních dob.

Než se podělím o své bezprostřední dojmy z jedinečného vystoupení italských umělců, považuji za nutné uvést, že milovníci barokní hudby v Pardubicích a jejich okolí si mohou její poslech užívat poměrně často a v kvalitním provedení. Vždyť přímo v tomto krajském městě působí již více než dvacet let komorní soubor Barocco sempre giovane, který se pod vedením Josefa Krečmera její interpretaci cílevědomě věnuje a na své koncerty zve přední sólové hráče z tuzemska i zahraničí. Skladby Vivaldiho, členů rodiny Bachových, Händela a jiných starých mistrů tvoří pevný základ programu abonentních řad tohoto orchestru, jež bývají hojně navštěvovány a často dlouho dopředu vyprodány. Baroknímu repertoáru se pochopitelně nevyhýbá ani Komorní filharmonie Pardubice, jejíž členové si rovněž pod vedením různých dirigentů nechávají záležet na kvalitním nastudování a provedení každého kusu, ať již jde o drobnou skladbu, nebo kolos v podobě oratoria či mše. Je tedy možné tvrdit, že pro místní publikum je setkávání s barokem pravidelnou záležitostí a že většina návštěvníků je o hudbě tohoto období náležitě poučena nebo o ní má alespoň základní povědomí.

Přesto jde v obou výše uvedených případech o poslech barokní hudby, jež je hrána moderními nástroji se současným laděním. Příležitostí vyslechnout si naživo poučenou interpretaci s historickými nástroji a dobovým laděním už mají návštěvníci zdejších koncertů podstatně méně, a proto jsou vděčni za každé hostování souboru, jenž se jí zabývá. I z tohoto důvodu byl o vystoupení orchestru Accademia Bizantina obrovský zájem. Zařazení Vivaldiho ikonického cyklu jej samozřejmě ještě zvýšilo, objevila se dokonce tvrzení, že Čtvero ročních dob patří k Pardubickému hudebnímu jaru již tak nějak neodmyslitelně, dokonce, že festival jim bývá otevírán pravidelně, ale to považuji spíše za marketingový tah, neboť pohled do historie tomu plně neodpovídá. Avšak to neshledávám podstatným, mnohem důležitější je, že důvěrně známá hudba se tentokrát opravdu hrála v Pardubicích jinak a že účast renomovaného italského tělesa nabídla těm, kdo o to stáli, možnost srovnání. 

Accademia Bizantina si na zprostředkování autentičnosti dobové muziky zakládá již od svého vzniku v roce 1984. Původně v Ravenně a od roku 2013 ve městě Bagnacavallo její členové usilovně studují záměry, metody, postupy a výrazy barokních tvůrců a pohrávají si s každým detailem skladby, kterou poctivě zkoušejí a s níž pak předstupují před posluchače. Velkou roli při formování orchestru sehrál ve druhé polovině devadesátých let dirigent Ottavio Dantone, na jehož činnost navázal roku 2011 současný umělecký šéf Alessandro Tampieri (rozhovor čtěte ZDE), který coby ravennský rodák sám v uskupení začínal mnohem dříve ve svých mladých letech především jako houslista (hraje i na violu, loutnu a kytaru). Zasvěcené pražské publikum si jistě pamatuje jeho účast na projektu Akademie Versailles pořádaném souborem Collegium Marianum na podzim roku 2024, charismatický dirigent tehdy řídil závěrečný koncert mistrovských kurzů v budově Pražské konzervatoře. Někdy v té době se také zrodila myšlenka pořadatelů Pardubického hudebního jara (tedy lidí z Komorní filharmonie Pardubice) připravit úvodní koncert v poučeném, ryze italském a barokním duchu. Následovalo pozvání pro Tampierim vedený orchestr, dirigent si osobně prohlédl Sukovu síň, vyjádřil se příznivě o jejím prostředí a zejména o akustice a vše bylo, když to hodně zjednoduším, rychle jasné. 

A tak tedy mohl tucet italských hudebníků (vedle koncertního mistra v obsazení dvoje první housle, troje druhé housle, viola, dvě violoncella, kontrabas, loutna a cembalo) nastoupit před natěšené auditorium v zaplněném sále Domu hudby v jedné z metropolí východních Čech. Nemohlo tomu být v Pardubicích pochopitelně jinak, než že v úvodních oficiálních proslovech při zahájení festivalu zaznělo také pár slov o souběžně konaném důležitém hokejovém utkání místního týmu, ale myslím, že ti co usedli v hledišti, na nějaké klání na ledě, pokud je vůbec něco takového zajímá, brzy zapomněli. Přítomné totiž naprosto ovládla muzika. Věřte, prosím, autorovi těchto řádků, měl o tom ze svého místečka dokonalý přehled a celou dobu ho těšilo, s jakou pozorností se všichni oddávali jejímu poslechu.

První polovinu večera vyplnily čtyři koncerty Antonia Vivaldiho, s výjimkou prvního z nich zařazené do sbírkyL‘estro armonico. Provedeny byly v následujícím pořadí:Koncert pro smyčce B dur, RV 167; Koncert op. 3: č. 11 d moll (Concerto grosso), RV 565; Koncert op. 3: č. 9 D dur, RV 230 aKoncert pro dvoje housle op. 3: č. 8 a moll, RV 522. Šlo o důmyslně vytvořenou sestavu, od lehkého a krátkého „rozehrání se“ na pódiu a přivyknutí ke zvuku tělesa v hledišti bylo snadné začít podléhat na obou stranách totálnímu porozumění a opojení. Hráči s Tampierim v čele postupně poodkrývali svou virtuozitu, smysl pro naprosto dokonalou kolektivní souhru i ony zvláštní projevy jisté interpretační dramatičnosti, o nichž se v souvislosti se souborem píše a hovoří jako o charakteristických. Lahůdka pro uši, ale i pro oči. Bylo to zvláštní: navenek všichni produkovali příjemnou hudbu jakoby v naprostém klidu, vedeni zejména velkou zkušeností. Kdo se ale pozorně zahleděl na jejich vzájemnou komunikaci, mohl v gestech a výrazech každého z nich spatřit individuální vnitřní zaujetí a signály plnící úlohu pevného svorníku. Koncertní mistr Tampieri samozřejmě vše patřičně usměrňoval, často se obracel ke svým kolegům a udával pokyny, jenže oni si byli zcela jistí a propojeni i ve chvílích, kdy k nim stál, soustředěn na vlastní výkon, zády. Jedinou osobou, jíž se nedalo vzhledem k usazení vidět do tváře, ale z pohybů jejího těla se též dalo vycítit enormní nasazení, byla cembalistka. Čeho jsme tedy byli svědky? Stručně shrnuto: fascinujícího kolektivního výkonu dvanácti silných individualit.

Podmaněni exkluzivním zvukem souboru čekali návštěvníci po přestávce na Le quattro stagioni (Čtvero ročních dob), cyklus čtyř houslových koncertů (č. 1 E dur „Jaro“, RV 269, č. 2 g moll „Léto“, RV 315, č. 3 F dur „Podzim“, RV 293 a č. 4 f moll „Zima“, RV 297). Všichni prý tohle dílo znají, každý ho nesčetněkrát slyšel, každý detail v něm byl podrobně rozebrán a vysvětlen… Opravdu? Vyjádřím se raději přísně jen a pouze za sebe. Také jsem si do pondělního večera myslel, že už mě nic nepřekvapí. Jenže v podání souboru Accademia Bizantina se mi dostalo opětovného poučení, že člověk se může vždy ocitnout tváří v tvář něčemu novému, že se před ním třeba objeví pozoruhodně ztvárněné figury nebo tahy smyčců v místech, která má zafixována po předchozích posleších poněkud jinak. Orchestr jako celek brilantně ovládal dramatické pasáže, vytvářel živě barevné obrazy, avšak ústrojně se po nich vždy zklidňoval, umně využíval předepsané pauzy a samozřejmě dával prostor především sólovým houslím. A to, co dokázal vykouzlit Alessandro Tampieri, je nutné označit za úchvatné. Jaký přívlastek pro jeho hru použít? Ani nejsilnější slovo by to asi nevyjádřilo dostatečně. Pro mě osobně bylo vrcholem dokonalosti jeho interpretace pojetí věty Adagio molto z „Podzimu“, v níž se mu dechberoucím způsobem podařilo spojit zpěv houslí, srdce a mysli. V tom je ukryto daleko více než v dramatičnosti, již ale nikterak nehodlám zpochybňovat. Jakési až omamné omráčení, jež mi provedení Čtvera ročních dob tentokrát přivodilo, si v sobě ještě nadlouho rád ponechám. Jsem si jist, že na tom podobně budou mnozí z těch, kteří mají pondělní pardubický zážitek za sebou.

foto: PHJ / František Renza

Facebook X E-mail WhatsApp