Strhující hudební program, ovace vestoje, záplava květin, četná objetí, upřímná poděkování naživo i prostřednictvím nápadité videoprojekce. Filharmonie Hradec Králové se ve čtvrtek 21. května rozloučila po osmi úspěšných sezonách se svým šéfdirigentem Kasparem Zehnderem. A učinila tak ve velkém stylu. Sálem se nesly tóny skladeb Alexandra Skrjabina a Antona Brucknera, v klavírním koncertu prvního jmenovaného autora zazářil jako sólista Andrei Korobeinikov.

Přínos pětapadesátiletého švýcarského dirigenta pro orchestr ve východních Čechách je neoddiskutovatelně pozitivní. Již na samém počátku vzájemných kontaktů (vůbec poprvé řídil Kaspar Zehnder královéhradecké filharmoniky na koncertě v rámci jejich domácího festivalu Hudební fórum v roce 2008) bylo patrné profesionální porozumění, stejně jako snaha o precizní práci, posunující těleso z regionální úrovně k překonávání daleko smělejších úkolů. V nastavování náročných cílů Zehnder perfektně navázal na působení svého předchůdce Andrease Sebastiana Weisera, jenž svou metodou „přijatelného drilu“ postupně přiměl členy všech nástrojových skupin k důkladnému studiu prováděných děl, jejich chápání v širších souvislostech a rovněž ke zbavování se zbytečného ostychu při vystoupeních. Kaspar Zehnder převzal v roce 2018 orchestr, jenž už měl díky Weiserovi za sebou několik setkání se skutečnými veledíly světové hudební literatury a učil se působit na posluchače i svým vnitřním sebevědomím. Nový šéfdirigent vsadil na zdokonalování a jemné vybrušování techniky hráčů a působivosti zvuku celého tělesa a stal se zároveň mentorem, který dovedl kolektiv, jenž mu byl svěřen, v pravou chvíli povzbudit a inspirovat. Do Hradce Králové navíc přivedl pozoruhodné sólisty či své kolegy s taktovkou, kteří dokázali přispět k vítanému okysličování zdejších poměrů a nenápadně vést generačně se zvolna omlazující orchestr na mnohem vyšší level. Skutečnost, že Filharmonie Hradec Králové si dnes v ničem nezadá s předními českými tělesy, že se nebojí vydat do pro ni ještě poměrně nedávno nemyslitelných oblastí, patří k hlavním zásluhám muže, který s ní na osm let úzce spojil svůj život. 

Čtvrteční koncert, uzavírající významnou éru královéhradeckého hudebního dění, nesl název Vavřínový věnec pro šéfdirigenta. Na dekorování tradiční vítěznou ozdobou nakonec nedošlo, Kaspar Zehnder však jako by ji po celé dvě hodiny měl na sobě. Šlo o velkolepé a důstojné rozloučení a nálada v Sále Soni Červené měla už od přivítacího potlesku publika slavnostní charakter. Podotýkat, že šéfdirigent zapůsobil při vstupu na pódium i tentokrát stále velmi mladistvým zjevem a tuze příjemným úsměvem, je možná zbytečné, přesto se neubráním poukázat i na tyhle vnější prvky, jež jsou pro něj charakteristické.

Pojďme ale k programu večera, sestavenému toliko ze dvou děl, ovšem jakých! Nejprve zazněl Klavírní koncert fis moll, op. 20 Alexandra Nikolajeviče Skrjabina vznikající v posledních letech 19. století. Nelze jej vnímat jen jako opus navazující na to nejlepší z ruského hudebního romantismu, posluchač je samozřejmě konfrontován se znalostmi postupů a umění Čajkovského či Balakireva, o silném vlivu Chopina ani nemluvě, autorovi se však podařilo vytvořit kus zcela svébytný, stylisticky mistrovský a mnohem rafinovanější, předznamenávající v mnohém pozdější úsilí Rachmaninovovo. Jde přitom o skladbu posluchačsky přívětivou, byť harmonicky komplikovanou a rozhodně interpretačně náročnou. Klavír a orchestr vytvářejí společně hutný, energicky působící tok, jenž se pokaždé jen na okamžik zastaví, aby dal vyniknout virtuózním ozdobám. Široce rozmáchlé úseky se střídají s intimními pasážemi až jakoby v přísně logickém sledu, dokonalost souhry je prvořadou podmínkou.

Letos čtyřicetiletý ruský pianista Andrei Korobeinikov, žijící nyní ve Francii, se posluchačům představil jako příkladný reprezentant toho nejpodstatnějšího, co vždy znamenala početně tak silná interpretační škola v jeho rodné zemi. Udivující technika založená na suverénním a zároveň odzbrojujícím úhozu, naprostý ponor do všech vrstev díla, dávající zapomenout na okolní svět, brilantní uchopení dynamických zvratů, vychutnávání si křehoučkých pianissim i rozměrných soustav burácivých úderů – toť v kostce vystižení sólistova bravurního výkonu. Přitom ani sebemenší náznak falešné, od podstaty díla pozornost odvádějící extravagance, naopak. Z Korobeinikovovy hry se dal vycítit respekt k dirigentovi i ke kolegům v orchestru, jenž v daném díle rozhodně nehraje roli pouhého doprovodu. Kaspar Zehnder udával pokyny s přesností švýcarského hodináře, jemně, leč nesmlouvavě. Provedení Skrjabinova Klavírního koncertu trvalo něco přes půl hodiny, posluchači jej přijali s nadšením. Sympatický sólista k jejich radosti přidal Etudu č. 12 z op. 8 téhož autora.

Původně jsem si chtěl až na závěr této reflexe nechat jednu ryze „technickou“ připomínku. Vložím ji však do textu raději už teď. O přestávce jsem se s několika dalšími návštěvníky koncertu pídil po příčině zvláštního šelestu v sále, jenž nepravidelně, někdy tiše, jindy intenzivněji, poněkud narušoval můj posluchačský zážitek. V tomto akusticky dokonalém stánku jsem nic podobného dosud nezaznamenal. Měl jsem zprvu podezření na nežádoucí rezonanci ochranných plastových přepážek umístěných mezi sekcemi v orchestru, ale po konzultaci během pauzy jsem se přiklonil k názoru, že ne moc příjemný jev způsobovala permanentně běžící klimatizace. Moc hradecké techniky prosím za sebe i za další posluchače, aby to prověřili. Škoda každičké pihy, jak se říká…

Že si na úplný závěr svého šéfdirigentského působení na hradeckém Eliščině nábřeží Kaspar Zehnder vybere některé z ikonických děl světového repertoáru, se dalo tušit. I to, že půjde opět o některý z hudebních kolosů, do jejichž nastudování se s jím vedeným orchestrem nebojácně pouštěl. Přehled hodnotných děl, která provedl s Filharmonií Hradec Králové, tvořil, byť šlo o výběr, nikoli jejich kompletní soupis, součást tištěného programového letáku slavnostního večera. Abecedně seřazen podle jmen autorů zapůsobil impozantně. Brahmsovo Německé rekviem či Druhá symfonie, Čajkovského Manfred, pět Dvořákových symfonií, Haydnovy Roční doby, Mahlerova Druhá a Čtvrtá symfonie, tři velké kompozice Pärtovy a Rachmaninovovy, Šeherezáda Rimského-Korsakova, Smetanova Má vlast, Alpská symfonie Richarda Strausse, zásadní díla od Stravinského, Suka a Šostakoviče… Ano, až do čtvrtka v tomhle výčtu chyběl Anton Bruckner.

Volba padla na jeho Symfonii č. 7 E dur, WAB 107, skladbu, jež rakouskému tvůrci přinesla tolik kýžený životní úspěch a definitivně jej zařadila k navždy neodmyslitelným velikánům hudební historie. Promyšleně zkomponované, rozměrné dílo láká téměř půl druhého století po svém vzniku k provedení i poslechu nejen jako čistá ukázka vrcholného hudebního romantismu a autorovy „nebeské“ invence, využívající princip soustavné gradace a sklenutí myšlenkového i formálního oblouku, ale i jako příklad koncepční a současně niterné práce opředené několika mýty a legendami, zvláště pokud jde o dodatečné úpravy. Uvádění Brucknerova veledíla, jehož druhá věta (Adagio. Sehr feierlich und sehr langsam) se přímo odkazuje ke skladatelovu tvůrčímu vzoru Richardu Wagnerovi a k jeho smrti, poznamenaly i negativní, obecně známé historické konotace, vyvěrající z užití některých pasáží v momentech, kdy chtěla nacistická propaganda prostřednictvím rozhlasu vyjádřit tragičnost pro ni nepříznivě se vyvíjející situace. Tohle je naštěstí již pryč a nám zbývá jen radost z olbřímího hudebního prožitku, byť jde o radost odvozenou především ze vznešenosti a důstojnosti díla. Nebyl by to ovšem Bruckner, aby do třetí části (Scherzo. Sehr schnell) nevložil, jak se u jeho pozdních symfonií stalo obvyklým, alespoň špetku úchvatně jiskřivé dynamiky.

Kaspar Zehnder učinil svým pozoruhodným přečtením Sedmé symfonie svůj možná nejzásadnější a rozhodně nejvýraznější podpis pod královéhradeckým angažmá. Dovolím si tak tvrdit s veškerou úctou ke všem jeho předchozím dirigentským výkonům. Bruckner v jeho pojetí ovládl koncertní síň ve vší mohutnosti, v naléhavosti, akcentující přirozenou trýzeň lidského ducha a jeho nekonečnou touhu po dokonalosti, v neustávajícím boji protikladů. Zvuk orchestru se nesl prostorem jako báseň plná barev a nálad, atakující cosi, co člověka zkrátka a dobře vždy přesahuje. Každý z hráčů se mohl pod Zehnderovým vedením naplno projevit a každý své šance využil. Samozřejmě nechybělo kvarteto Wagnerových tub, těch až neuvěřitelně lahodně, ale rovněž pochmurně, je-li třeba, znějících nástrojů, i na ikonický úder činelů doprovázený trianglem došlo ve druhé větě s plnou naléhavostí, ale hlavní spokojenost přinášelo – a jsem přesvědčen, že nejen mně – opojení z hodinového a absolutně nepolevujícího, totálně soustředěného a přitom uvolněného výkonu celého kolektivu filharmoniků. Za vytvoření něčeho takového vskutku náleží odcházejícímu dirigentovi alespoň pomyslně onen vavřínový věnec. 

Pochopitelně, že se s Kasparem Zehnderem budou posluchači v Hradci Králové setkávat i v dalších sezonách. Už teď mám zapsáno v diáři datum 26. listopadu, kdy před zdejší publikum opět předstoupí. Moc se těším.

***

Rozhovor s designovaným šéfdirigentem královéhradeckých filharmoniků Jiřím Habartem ZDE.

Foto: Michal Dědič

Facebook X E-mail WhatsApp