Nabídku prvního týdne festivalu Pardubické hudební jaro uzavřel ve čtvrtek 16. dubna komorní koncert v Gočárově galerii. Za protagonistu pořadatelé označili klavíristu Adama Skoumala, ve skvělé formě se ovšem představili také jeho dva hosté. Jestliže u houslisty Milana Al-Ashhaba se to dalo předpokládat, mladičký klarinetista Otakar Antonín Štefan se stal milým překvapením večera. 

Sál v pátém patře pardubické Gočárovy galerie, zamýšlený původně jako prostor pro přednášky o výtvarném umění, se pomalu, ale jistě stává jedním z center hudebního života v krajském městě. K jeho výbavě patří vzorně ošetřovaný klavír značky Petrof, na kterém zde pravidelně zkoušejí a hrají studenti místní konzervatoře. Pro komorní koncerty v menším obsazení (sólové recitály, dua, tria) se dispozice a akustika sálu jeví jako ideální a podařilo se vyřešit i některé technické nedostatky, na něž ještě loni návštěvníci často poukazovali. Až bude uveden do provozu progresívně rekonstruovaný společenský sál na pardubickém zámku, získají Pardubice pro pořádání akcí tohoto rozsahu exkluzivní zázemí, věřím však, že i poté budou důvody se pod střechu galerie občas vracet, neboť trumfem je zde takřka rodinná atmosféra, již si pochvalují interpreti i návštěvníci. Mají k sobě vzájemně mnohem blíže než v historicky nejtradičnějším prostoru, jímž je Hudební sál radnice, v němž (asi oprávněně) dostávají před uměním přednost jednání městského zastupitelstva a kde navíc dojmy z koncertů již nějaký čas kazí necitlivě a fixně instalované projekční plátno. Vezmeme-li v úvahu i skutečnost, že nepříliš vyhovujícím se ukázal být i Malý sál v Domě hudby, a to kapacitně i svým prostorovým uspořádáním, lze rostoucí oblibu galerijního sálu zcela pochopit. Nikde jinde ve městě se posluchač sedící i v poslední řadě neocitne tak blízko vystupujícím. Vedle zvukového vjemu je může očima sledovat v úplném detailu, vnímat jejich výrazy a gesta. A nakonec jim třeba osobně poděkovat…

Setká-li se přitom s tak sympatickou trojicí, jaká vystoupila ve čtvrtek na pardubickém festivalu, může být jeho bezprostřední zážitek povýšen na maximum. Pianista Adam Skoumal (předkoncertní rozhovor čtěte ZDE) si své hosty vybral vskutku dobře. Řekl bych, že volbou programu dokonce jako by sám záměrně ustoupil se vší svou typickou neokázalostí tak trochu do pozadí. A nejen fyzicky. Marná sláva, hraje-li klavírista vsedě s kolegou, jenž během výkonu stojí, zrak se podvědomě soustřeďuje na toho, kdo je opticky přítomen ve vyšší rovině, byť jsou excelentní oba. 

V Sonátě pro housle a klavír A dur č. 9, op. 47 „Kreutzerově“ Ludwiga van Beethovena mají party obou nástrojů pochopitelně rovnocenný význam. Každý z nich je technicky náročný, počítá s virtuozitou interpreta a schopností souhry. Témata se vzájemně rozvíjejí, doplňují i prolínají. Houslista Milan Al-Ashhab již ve svém úvodním sólu dal plně najevo hráčskou suverenitu, smysl pro proporce skladby a náležitou kolegialitu však hned poté prokázal při jemném předání „otěží“ Adamu Skoumalovi. A tak tomu bylo po celých čtyřicet minut, u obou hráčů šlo o ukázkový příklad spolupráce založené na vzájemném respektu. Oba se velmi dobře znají a nepotřebují si dokazovat, kdo z nich je lepší. Jen tak lze vystihnout autorův záměr a předat jej publiku. Beethoven hráčům nic neusnadňuje, není vyloučeno se v jeho technicky obtížné skladbě i trochu ztratit, všichni jsme jen lidé, bezvýhradná profesionalita však i tohle dokáže okamžitě napravit. Pocit, že sleduji dvě výrazné osobnosti současné české interpretační špičky, rostl každou vteřinou. Netuším, kolik to pány stálo sil, ale zanechali za sebou famózní výsledek. Volání „bravo“ bylo zcela oprávněné.

Adam Skoumal se na komorních koncertech rád prezentuje též coby autor. Ze své bohaté tvorby tentokrát vybral Variace na cikánskou melodii pro klarinet a klavír a přizval k jejich provedení Otakara Antonína Štefana, studenta Pražské konzervatoře (a možná též budoucího kolegu skladatele, neboť sympatický mladý muž vedle hry na klarinet studuje též kompozici). Po skladbě vrcholného klasicismu šlo o vítané osvěžení. Ovšem bez jakéhokoli snížení virtuózní úrovně večera, naopak. Osmnáctiletý interpret uchvátil přítomné svým nasazením, spontaneitou i brilantní technikou. Jeho nástroj se proměnil v čarovnou hůl přenášející posluchače do světa rytmické nespoutanosti, bezbřehé radosti i zadumaných nářků. A od klavíru vše jistil velkorysý Adam Skoumal. Ani „pro sebe“ nenapsal nic jednoduchého, pole však plně ovládl dechový nástroj. Přející úsměv na autorově tváři při bouřlivém potlesku mladému kolegovi hovořil jednoznačně.

Poté přišel na řadu Claude Debussy a v obou jeho skladbách ze sebe opět ukázali to nejlepší jak Adam Skoumal, tak Milan Al Ashhab. Náladu impresionistických děl v nich asi více vykouzlil klavír, náročný part houslí ji doplnil v instrumentální verzi písněBeau Soir a kontrastně podržel vtřívětéSonátě pro housle a klavír g moll, L. 140 hrané attacca, což zdůraznilo její hlubokou působivost. Slova o vybroušené souhře již netřeba opakovat.V úplném závěru večera vytryskl gejzír virtuozity ještě výše. Slavné melodie z Bizetovy opery propojil Franz Waxman do desetiminutové Carmen Fantasie natolik ústrojně, že houslista se při jejich provedení nezastaví téměř ani na okamžik. Ve chvíli, kdy se zdá, že více vystupňovat svůj výkon nemůže, mu sice klavírista jde s pomocí naproti, ale i další noty jsou neúprosné. Ničím nespoutaný Milan Al-Ashhab si je však vychutnal s pravou muzikantskou radostí. Nepochybně i díky jistotě v podobě více než přátelské podpory Adama Skoumala. Znovu se volalo „bravo“. Nejprve oběma interpretům poslední skladby večera a pak při „děkovačce“ společně všem třem.

Foto: František Renza

Facebook X E-mail WhatsApp