Adam Skoumal patří k nejvýraznějším osobnostem české hudební scény. Na pódiích se objevuje nejenom jako klavírista, ale i jako skladatel. V obou rolích se představí 16. dubna v Gočárově vile v Pardubicích po boku svého dlouholetého komorního partnera, houslisty Milana Al-Ashhaba a nedávného laureáta Concertina Praga, klarinetisty Otakara Antonína Štefana. Mimo jiných zazní i již „zajetá“ Skoumalova skladba Variace na cikánskou melodii pro housle a klavír. V dnešním rozhovoru jsme se dotkli nejenom již zmíněných rolí, ale i pocitů při hraní vlastních skladeb, pedagogického působení na Pražské konzervatoři nebo i studií v Americe. 

Začněme hned s vaším nadcházejícím koncertem, kde vystoupíte mimo jiné s Milanem Al-Ashhabem. Jak jste se poznali a začali spolupracovat?

Poznali jsme se kdysi na soutěži konzervatoří, kde bylo povinné hrát jednu z mých skladeb – Variaci na cikánskou melodii. Milan to tehdy samozřejmě vyhrál, jak už je jeho dobrým zvykem. Všiml jsem si, že Variace hrál úplně jinak než ostatní, velmi originálně a často i proti zápisu. 

Opravdu šel proti zápisu?

Ano! Mně ta odvaha naopak velice imponuje. Vůbec mě nic nerušilo, bylo to vkusné. Milan ale měl strach, že se budu zlobit… Naše spolupráce začala až později, kdy jsem narychlo potřeboval sehnat houslistu na jednu akci. Tak jsem mu jednoduše zavolal. Od té doby spolu hrajeme. Tuším, že je to tak dvanáct let.

Co je podle vás nezbytné k dosažení dobré komorní spolupráce?

Myslím, že je důležité respektovat jeden druhého, protože klavír není jen doprovod. Jednoduše žádný z komorních partnerů nemůže být dominantní, jinak to nefunguje. S Milanem máme vůči sobě respekt, ale samozřejmě se i hádáme. Někdy i do krve. Zatím to ale funguje. Jsme na jedné vlně i co se týče mimohudebních názorů a témat.

Co vás dokáže zaujmout na interpretaci vašich skladeb? A co třeba naopak i lehce naštvat?

To je záludná otázka, protože kdybych řekl, co se mi nelíbí, tak můžu odradit potenciální zájemce o mé skladby. To nemůžu dopustit! 

Rozhodně mě nenaštve upravený zápis, pokud je to vkusné. Pro mě je to důkaz, že o tom interpret přemýšlí. Není žádný automat. Má svůj názor, uchopil skladbu do svých rukou a něco mu říká. Pokud má odvahu ji změnit, říkám si: Proč ne? Je to tvůrčí proces. Samozřejmě někdy skřípu zuby, ale rozhodně to nechci nikomu brát. Je ale pravda, že mi jednou poslali nahrávku Kejklíře z festivalu soudobé hudby v Kanadě. To byl snad jediný případ, kdy jsem stěží poznal svou skladbu.

Osobně z toho, co říkáte, vyvozuju, že vám změny jsou svým způsobem sympatické.

Samozřejmě! Když si vezmeme mnohem slavnější a lepší skladatele, například Rachmaninova, a poslechneme si jeho nahrávky, zjistíme, že ani on sám se úplně přesně neřídil svým zápisem, co se týče například dynamiky. Velmi rád bych slyšel Mozarta nebo Beethovena, jak hráli své vlastní věci, protože si tam určitě všechno měnili a za běhu různě improvizovali a doplňovali zápis. Asi by na dnešních soutěžích neprošli do druhého kola. 

Doplňujete si i vy?

Ano! Ale ne spatra na pódiu. Občas si něco rád změním.

I jako skladatel jste asi otevřenější různým nápadům.

Je to tak. Skladatelé, co jsou už po smrti, nemohou protestovat.

Jaké to pro vás je hrát své vlastní skladby?

Dřív to bylo fantastické, protože jsem věděl, že nikdo jiný je nehraje. Nikdo nic nepozná, pokud zahraju něco špatně. Byl jsem naprosto svobodný. Jak se ale mé skladby začínají více hrát, je to horší. Mám strašnou trému z toho, že by někdo mohl říct: Proboha, sám to napsal a ani to pořádně nezahraje! Raději to už přenechávám mladším. Jsem opravdu rád, že jsou moje klavírní skladby v repertoáru Marka Kozáka nebo Jana Čmejly, který s nimi dokonce nedávno vydal album. Opravdu mě to moc těší.

Jak dlouho vám trvá napsat jednu skladbu?

To je různé. Nejde to pořád stejně rychle. Z nějakého důvodu jde jedna část velmi rychle a pak se zaseknu a nejde to dál. Není na to jasná odpověď.

Máte teď něco rozepsaného?

Vždycky mám něco rozepsaného. Zrovna píšu něco pro klavír. V minulých letech jsem hodně psal pro housle a klavír. Měl jsem i zakázku od České filharmonie pro housle a orchestr, tu jsem psal dlouho. Asi dva roky. Do toho jsem dělal samozřejmě jiné věci. Zanedbával jsem ale trošku ten klavír. Teď píšu technicky nikoli obtížnou věc, aby ji mohlo hrát více lidí. Mnoho z mých skladeb je totiž obtížných k nastudování. 

Myslíte, že vás skladba ovlivňuje i během výuky klavíru na Pražské konzervatoři?

Někdy rozebíráme harmonii skladby, formu, základy historicky poučené interpretace, například v klasických sonátách… Myslím si, že každý hudebník by tomu měl aspoň trochu rozumět. Často své studenty podněcuju i k napsání malé kadence k Mozartovi nebo Haydnovi. Samozřejmě protestují, ale dokud člověk sám nezkusí něco vytvořit, tak podle mě ani nedokáže tyto skladatele plně ocenit.

Co se snažíte svým studentům předat během těch šesti let studia?

To asi nedokážu říct. Každému něco jiného. Teď se snažím jednoho svého studenta přinutit, aby si přečetl aspoň jednu knížku, přiznal se mi totiž, že nepřečetl ani jednu knihu v životě. Snažím se je učit i cvičit, málokdo na to klade důraz. Ukazuju jim i jiné skladby ze symfonické tvorby. Také je občas seznamuju i s širším kontextem skladby. Někdy jsou klavírní skladby přepsané do orchestrální podoby či naopak. Často to překvapivě studenti vůbec netuší. Hodiny ale v každém případě vedu spíše formou dialogu; nenutím jim svůj názor za každou cenu. Když s něčím nesouhlasím, tak to řeknu. Je to ale studentova zodpovědnost a já jen sdílím svůj subjektivní názor. Jsou například místa, kde není jasně specifikované, jak se mají hrát, proto je spousta možností. Není to černobílé…

Učíte i komorní hru. Jaké to je?

Snažím se studentům hlavně předat lásku k ní. Člověk si musí uvědomit, že pokud bude hrát na pódiu, bude to spíše v rámci komořiny. Celkově je ale velmi těžké být jen sólový hráč. Vsadí se vlastně jen na jednu kartu. Může se stát cokoli. Těžko z toho bude stálý příjem a vždycky se najde někdo, kdo bude lepší, zdatnější, kdo má větší štěstí. Může to být velmi depresivní povolání. Člověk taky stárne a zhoršuje se, samozřejmě jen pokud není Martha Argerich. Osobně mě vlastně od té deprese chrání právě skládání. Je to něco jiného, nezávislé na mé formě.

Z mého osobního pohledu mladé klavíristky se mi zpovzdálí zdá vaše kariéra úplně skvělá. Učíte, hrajete komorní i sólové koncerty, skládáte, doprovázíte…

Děkuju moc! 

Dokážu si ale představit, že to nemusí být vždycky ideální.

Je ale pravda, že se mi vlastně splnilo to, co jsem si vždycky přál. Neměl jsem nikdy úplně nejvyšší cíle. Když jsem začal studovat na konzervatoři, měl jsem dvě přání: Chtěl jsem si aspoň jednou v životě zahrát v Rudolfinu a jednou si s orchestrem zahrát Třetí klavírní koncert od Rachmaninova. Obojí se povedlo, mám tedy splněno!

Občas sedíte i v soutěžních porotách. Co vás na účastnících dokáže nejvíce zaujmout?

Když vidím, že je to baví. Není to jednoduše dítě, které je doma drcené rodiči či učitelem. To se pozná. Rozhodně nemusí být dokonalý. Zaujme mě výkon, který si zapamatuju.

A co je pro vás no-go? Aby se soutěžící připravili…

Naštve mě naučená chyba – taková, která nepasuje do harmonie, a že si jí ani po sluchu nevšimli. Na druhou stranu jeden z mých studentů dost často přinese naučené chyby, které je těžké odhalit. Sám je přehlédnu. Všechno totiž krásně a logicky zní. To podle mého názoru dělají kreativní lidé. Takže toto mi nevadí, pokud právě nejede na nějakou soutěž, kde se hlídá přesný text. Ale když to tam vyloženě nepasuje, tak mě to dokáže zvednout ze židle. Je to jako by se měl herec naučit roli ve finštině, ve které by například vyznával lásku, ale těm slovům by vůbec nerozuměl. Může to zahrát krásně, ale přijde mi, že tam z toho opravdového hudebníka něco schází.

Jak vypadá hudební prostředí u vás doma? Vedli jste děti vždycky k hudbě? 

Všichni jsme vlastně hudebníci. Manželka je houslistka v orchestru FOK a zároveň můj první posluchač a největší kritik mých skladeb. Někdy je to drsné, ale je to důležité. Nejstarší dcera studuje flétnu na konzervatoři, nedávno ji ale začal taky bavit klavír. Odehrála už několik divadelních představení jako písňový doprovod. Prostřední má klavír jako koníčka a navíc krásně zpívá a tančí. A nejmladší dcera teď dělá zkoušky na hudební gymnázium na lesní roh.

Perete se doma někdy o klavír?

Naštěstí ne. Máme vlastně dva prostory, kde jsou klavíry. Místa je dost.

Jak vnímáte interpretačních trendy v klasické hudbě ve srovnání s dobou, kdy jste byl mladší? Myslíte si, že by mladí hudebníci měli následovat současné trendy, nebo spíše hledat rovnováhu mezi tradicí a inovací?

Je čím dál více skvělých klavíristů. Myslím si, že se to nedá vůbec srovnat se situací před sto lety. Nastává tedy velký problém čím zaujmout. Všichni totiž už zahrajou všechno. Přijde mi, že spousta lidí se snaží na sebe za každou cenu upozornit něčím neobvyklým. Často se mi zdá, že to opravdu dělají, jen aby se odlišili či šokovali. Kdežto dřív když někdo hrál zajímavě, tak to nebylo proto, že by chtěl šokovat, nýbrž že on sám byl jiný. Je rozdíl mezi tím, když chce být člověk zajímavý, a tím, když opravdu je.

Vyvíjí se váš vkus?

Trochu ano. Za dob studií jsem vyloženě nesnášel Liszta. Jeho skladby mi připadaly jen takové na efekt, čirá bombastika bez hlubšího obsahu. Samozřejmě se u něj najdou skladby bez vyššího obsahu, ale člověk to časem ocení. Vkus se mění, ale v mém případě nijak zásadně. Jsem ale určitě mnohem tolerantnější. Zjistil jsem také, jak těžké je napsat něco dobrého. Dokážu tedy ocenit skladby, nad kterými jsem dříve ohrnoval nos.

V rozhovorech s vámi se často zmiňuje vaše studium v Americe. Nikde jsem se ale nedočetla, proč jste tam tehdy odjel.

Je to úplně jednoduché. Bylo těsně po revoluci. Poslouchali jsme různá zahraniční rádia, tehdy to byl sen odjet do Ameriky. Po pádu Železné opony se otevřel vlastně celý svět a chcete jednoduše poznat Západ, je jedno kde. Nejel jsem tam kvůli nějakému profesorovi, chtěl jsem jen vidět svět. 

To jste musel být tehdy nadšený!

Ano. Je také dobré vidět věci z odstupu. Člověk si začne vážit toho, že žije v Praze. Je to totiž krásné město v porovnání s jakýmkoli městem v Americe. A také jsem se naučil postarat sám o sebe, osamostatnil jsem se.

Přijde mi smutné, že se vlastně mé generaci ten takzvaný „americký sen“ už rozplynul. Sama bych už tam neodjela. 

Velmi se to změnilo. Odjel jsem na začátku století, teď je to úplně jiná země. I když možná New York, ve kterém jsem byl, je pořád stejný. Vždycky byl svobodomyslný. Nechápu, co se v té zemi stalo. Tady si to moc neuvědomujeme, ale máme velké štěstí, že tu můžeme žít. Za mých mladých let byl sen mnoha lidí emigrovat do Ameriky, ta země byla synonymem svobody a prosperity. Je docela legrační, že mi nedávno volalo pár známých z Ameriky a vyptávalo se, jak by se žilo v Praze, pokud by k nám emigrovali…

Abychom to už trochu odlehčili. Doslechla jsem se, že vaší skrytou vášní je ježdění na skútru. Jak jste se k ní dostal?

Byla to úplná náhoda. Moje manželka měla velký sen jezdit na Vespě. Dostala ji proto k životnímu jubileu. Byla úplně nadšená, po měsíci ježdění však spadla. Vůbec nic se jí ale nestalo; motorka byla jen trochu poškrábaná. Od té doby ale má strach a už na motorku nesedla. Co ale dál s ní, že? Tak jsem to sám zkusil. Koupil jsem si krásný dárek k narozeninám. (smích)

Po Praze je to ideální. Člověk nemusí myslet na parkování, objede všechny zácpy… je to úplně nejlepší dopravní prostředek.

Na co se v nadcházejících měsících nejvíce těšíte?

Žiju teď svou novou skladbou, kterou dopisuju. Ono se často stává, že když něco píšu, tak mě to baví. Pak když to dokončím a začnu cvičit, nastane propad. Jsem ale stále v té fázi, kde mě to baví. Doufám, že ten propad nepřijde.

Jinak, těším se na koncert s Milanem. Máme spolu i další projekt. Minulý rok jsme společně veřejně uvedli houslový koncert Váši Příhody. (Reflexe ZDE.) Nebyl dodělaný, dochoval se pouze klavírní výtah s mnoha chybami. Proto jsem jej dopsal, instrumentoval a Milan interpretoval s orchestrem. Teď sháníme další orchestry, které by o tuto velmi efektní skladbu měly zájem. Těším se, až ho opět zahraje nějaký dobrý orchestr. Já sám jsem teď začal cvičit Beethovenův Čtvrtý klavírní koncert, který bych si měl zahrát v příští sezóně se Slovenskou filharmonií.

Foto: web Adama Skoumala

Facebook X E-mail WhatsApp