Marek Kozák, mladý český klavírista, dosáhl mnohých úspěchů v tuzemsku i v zahraničí. Letos je mimo jiné jedním z interpretů vystupujících na Smetanovských dnech v Plzni, kde v úterý 10. března v rámci koncertu Když hudba umlkne
představí díla autorů, kteří tragicky zahynuli v důsledku událostí spjatých s nacismem a druhou světovou válkou. Kromě své klavírní kariéry se věnuje pedagogické činnosti na Gymnáziu a Hudební škole hl. m. Prahy, v minulosti se také intenzivně zabýval hrou na varhany a skladbou. V rozhovoru pro portál KlasikaPlus.cz jsme se dotkli jeho pedagogického působení na interpretačních kurzech, zákulisí velkých soutěží i spolupráce se Simonou Šaturovou.

Aktuálně se nacházíš v Bratislavě, kde vystoupíš na koncertě a vedeš tam i masterclass. Jezdíš do Bratislavy často? Kdo jsou tví studenti?

Jezdím sem o něco častěji než do jiných měst, ve kterých koncertuju. Z Bratislavy totiž pochází moje manželka, která zde má část své rodiny. Na masterclassu budu vyučovat studenty klávesového oddělení VŠMU a moc se na to těším.

Kam jinam mohou mladí klavíristé vyrazit k tobě na masterclass?

Už pátým rokem tradičně v červenci učím na letních interpretačních kurzech v Českém Krumlově. Je to opravdu moc hezká akce. Letos budou mít navíc studenti možnost soutěžit o koncertní vystoupení v rámci Festivalu Krumlov. Ti nejlepší si zahrají jako sólisté s Jihočeskou filharmonií. Jsem rád, že se podařilo zahájit tuto spolupráci, která dá mladým interpretům nové koncertní zkušenosti.

Kdo by preferoval vyšší nadmořskou výšku a čerstvý horský vzduch, může za mnou přijet letos také do Švýcarských Alp, kde budu v srpnu na masterclassu vyučovat v rámci Mendelssohn Musikwoche Wengen.

Pocházíš z hudební rodiny. Na jaké hudební nástroje hráli nebo hrají tvoji rodiče?

Hudební geny jsem s největší pravděpodobností zdědil z matčiny strany. Oba její rodiče byli muzikanti. Dokonce také rodiče jejich rodičů. Ale ne všichni byli profesionálně vzdělaní. Dědeček (otec mojí mámy) byl vystudovaný varhaník. Vyučoval ale také hru na klavír, akordeon, kontrabas, do toho vedl u nás v kostele pěvecký sbor. Pamatuju si z vyprávění, že ho přijali na vysokou školu na dirigování. Jeho rodiče mu však studium neumožnili, protože se báli, že to nezaplatí. Za komunismu to naše rodina neměla lehké. Moje máma studovala klavír až později na lidové konzervatoři. Já si spoustu skladeb klavírní literatury pamatuju z dětství právě díky ní. Když jsem byl malý, rád jsem ležel pod klavírem a poslouchal Beethovenovy Sonáty či Chopinovy Etudy. Táta muzikant není, ale poslední dobou je velkým fanouškem fagotových koncertů.

Kdy padlo rozhodnutí, že se budeš profesionálně věnovat hře na klavír, nikoli hře na varhany nebo skladbě? Bylo tím momentem úspěšné složení přijímacích zkoušek na klavír na pražskou HAMU? Co tě přimělo učinit toto rozhodnutí?

K rozhodnutí jsem dospíval postupně. Pamatuju si, že to na konzervatoři nebylo vůbec jednoduché. Mě totiž zajímá hodně věcí a přibližně do mých osmnácti let jsem si vůbec neuměl představit, že si jednou budu muset opravdu vybrat jen jeden obor a dělat jej „naplno“.

Takže to byl spíše proces, než že by se objevil konkrétní rozhodující moment?

Ano, spíše proces.

Který z tvých dosavadních úspěchů pro tebe má největší váhu? Je to účast v semifinále Chopinovy soutěže ve Varšavě, druhá cena ze soutěže Pražského jara, třetí cena ze soutěže Coucours Géza Anda v Curychu, nebo loňská Cena Jiřího Bělohlávka pro mladé umělce?

Vážím si všech ocenění. Ty ceny jsou zadostiučinění a potvrzení, že člověk jde správným směrem. Nicméně hodně jsem se naučil i ze soutěží, kde jsem nezískal žádnou cenu. Vždycky jsem se snažil zamyslet, co je potřeba změnit. Úspěch je do jisté míry nebezpečná věc. Líbí se mi dodatek k známému pořekadlu „spi na vavřínech“ houslisty Ivana Štrause: „ale ne moc dlouho“.

Vzpomínáš na nějakou zákulisní soutěžní příhodu? V jednom z rozhovorů jsi zmínil, že na soutěžích typu Chopinovy soutěže ve Varšavě občas probíhá setkání s porotci a zpětná vazba. Utkvělo ti nějaké setkání?

Utkvělo a nejedno. Občas to bývá docela úsměvné, když člověk promluví s více porotci. Nejednou se mi stalo, že mi někdo nějakou interpretaci vychválil do nebes, a pár minut poté naopak jiný porotce tutéž interpretaci úplně ztrhal. Což dokazuje, jak moc je hudba záležitostí subjektivního vnímání i v rámci jedné poroty. Hezké na tom je, že z každého setkání si člověk může vzít to, co je mu blízké. Mluvím o pojetí skladby, kde každý posuzuje trochu jinak.

Jak vzpomínáš na uplynulý rok? Která angažmá či spolupráce ti udělala největší radost?

V uplynulém roce jsem odehrál mnoho krásných koncertů. Jsem zrovna v Bratislavě, proto mě napadlo, že jsem zde přesně před rokem hrál Griegův Klavírní koncert a moll s dirigentem Petrem Altrichterem; koncerty s ním jsou pro mě vždycky emotivní záležitostí. Inspirativní byl také projekt, pořádaný Géza Anda Foundation, která zve čas od času laureáty své soutěže k různým koncertům. Loni v květnu jsme nastudovali s Antonem Gerzenbergem a Ilyou Shmuklerem repertoár pro čtyři a šest rukou, který jsme zahráli společně v Curychu. Nejen koncert samotný, ale taky náš společný čas na zkouškách i mimo ně byl moc hezký. To je také jedna velká výhoda soutěží, že nás dává dohromady s muzikanty, které bychom jinak nepotkali.

Věnuješ se mimo jiné hudbě méně hraných nebo zapomenutých autorů. Co je pro tebe znakem, že je daná kompozice kvalitní? Jak se z pozice interpreta orientovat ve světě současné hudby, která zatím není prověřena sítem času?

Řídím se v tom jen svými pocity nebo řekněme šestým smyslem. Skladba mě musí oslovit, jinak ji nemůžu hrát. Někdy ale i ten proces „oslovování“ trvá déle a není to láska na první poslech. To jsem už také párkrát zažil. Často se mi tyto skladby potom líbily ještě víc než ty, které mě zaujaly hned. A otázka současné hudby? Tu podle mě prověří opravdu jen čas a další generace po nás.

V rámci tvého nadcházejícího koncertu na Smetanovských dnech zazní skladby Viktora Ullmanna, Vítězslavy Kaprálové a Ervína Schulhoffa. Je něco, co tyto kompozice spojuje?

Konkrétně tyto tři autory bohužel spojuje neveselý osud a také krátký život. A jejich kompozice? Všechny mají osobitý rukopis. Osobně v nich nejvíc obdivuju jejich nápaditost a originalitu.

Měl jsi možnost zasahovat do dramaturgie tohoto koncertu?

Ano, dostal jsem jména autorů a mohl si vybrat jejich libovolná díla.

Dále vystoupíš se sólovým recitálem 7. dubna v koncertním sále Reduty, sídle Moravské filharmonie Olomouc. Odkdy se datuje tvoje spolupráce s tímto orchestrem?

S Moravskou filharmonií Olomouc jsem hrál svůj úplně první koncert s orchestrem. Poté jsem se k nim několikrát vrátil a předloni jsme se asi nejintenzivněji poznali na turné po polských městech s Dvořákovým klavírním koncertem g moll.

Spolupracuješ s významnými umělci. Bylo pro tebe nějaké hudební setkání obzvlášť inspirativní?

Kdybych měl zmínit jedno jméno z nedávné doby, tak mě napadá fantastický německý houslista Linus Roth. Porozuměli jsme si od prvních tónů.

A jak vznikla spolupráce se Simonou Šaturovou?

Se Simonou Šaturovou jsme původně měli vystupovat už před šesti lety. Byl to jeden z mála koncertů, které jsem opravdu musel odříct. Měl jsem tenkrát svůj první covid. Po čase mě Simona oslovila, jestli bych s ní nechtěl natočit CD s nocturnovým repertoárem. Ten nápad se mi moc líbil. Ale ještě víc mě nadchlo, když jsme začali společně muzicírovat. Koncerty s ní jsou vždycky krásným zážitkem. Simona je neuvěřitelně muzikální člověk. Mimochodem, naše CD Nocturno vyšlo koncem loňského roku u německého vydavatelství Ars Produktion.

Co tě teď výhledově čeká?

Když jsme u těch CD, za pár týdnů vychází mé další, tentokrát sólové CD u Supraphonu, se všemi transkripcemi Sergeje Rachmaninova. Jako čerstvý držitel Ceny Jiřího Bělohlávka vystoupím v létě také s Českou filharmonií, se kterou budu hrát Gershwinův Klavírní koncert F dur. Moc se těším také znovu na Dvořákův Klavírní koncert, který hraju v létě s filharmonií Baden-Baden. Ohledně dalších koncertů na podzim musím zůstat ještě chvíli tajemný. Některé moc hezké koncerty zatím nemůžu prozradit. Ale dám včas vědět.

Rachmaninovovy transkripce byly dokonce tématem tvé doktorské práce. Tak se na závěr zeptám, co tě přivedlo k té myšlence?

Já mám Rachmaninova rád od dětství. U doktorského studia je však důležité najít téma, které nebylo mnohokrát zpracováno, což transkripce splňovaly. Navíc jsem měl některé z nich v repertoáru a ty další se mi také líbily. Rozhodnutí o tématu doktorské práce pro mě byla v tomto případě jasná volba.

Foto: marek-kozak.cz, archiv KlasikyPlus, Facebook Marka Kozáka

Facebook X E-mail WhatsApp