„Anne-Sophie Mutter, má bývalá mentorka, je velmi inspirativní umělkyní.“

„V Augsburgu sídlí Deutsche Mozart-Gesellschaft a nesmírně zajímavý je rodný dům Leopolda Mozarta.“

„Ve spolupráci s orchestrem FOK jsem vnímal citlivě českou tradici, její opravdovost a vitalitu.“ 

Linus Roth, německý houslový virtuos, dvojnásobný vítěz prestižní ceny Echo Klassik a držitel ocenění Pizzicato Supersonic Award, upozorňuje v rozhovoru pro portál KlasikaPlus.cz nejen na historické muzeum v rodném domě Leopolda Mozarta v Augsburgu, ale i na Mezinárodní Weinbergovu společnost, kterou založil, stejně jako letní mezinárodní hudební festival Ibiza Concerts. Umělec letos debutoval v Praze u Symfonického orchestru hl. m. Prahy FOK a během setkání vyzdvihl i českou tradici tělesa. Je rovněž uměleckým ředitelem tradičního hudebního festivalu Schwäbischer Frühling, který každoročně navštěvují milovníci hudby nejen z Německa, ale i z okolních zemí. 

Jste dvojnásobným držitelem nejen prestižní ceny Echo Klassik, ale i význačné ceny Pizzicato Supersonic Award. Především nahrávky děl Johanna Sebastiana Bacha pro vás v kariéře znamenaly mnoho. Cítíte se být bachovským specialistou?

Vždy bylo mým cílem z pohledu umělce, abych se naopak nestal specialistou. Již třiadvacet let hraji na housle Stradivarius „Dancla“ z roku 1703, které mi laskavě zapůjčila hudební nadace L-Bank Baden-Württemberg. Mou ambicí je hrát skvěle díla nejrůznějších skladatelů napříč stoletími.

Vloni mi vyšlo v zahraničí nové album SamBach, které je jedinečnou hudební cestou od Johanna Sebastiana Bacha přes Heitora Villu-Lobose a sahá až k nejslavnějším melodiím samby. Můj relativně nový crossover projekt je oslavou svobody nejen hudební, ale i duchovní. SamBach lze považovat za ódu na svobodu, přátelství a především mezikulturní dialog mezi lidmi různých národností.

Spolupracujete nejen s proslulými dirigenty, tělesy, ale i se slavnými sólisty. Zejména legendární houslistka Anne-Sophie Mutter ovlivnila váš umělecký rozvoj…

Virtuoska Anne-Sophie Mutter, má bývalá mentorka, je velmi inspirativní umělkyní. Když založila svou nadaci, stal jsem se jedním z jejích prvních stipendistů. Jsme spolu stále v kontaktu a v posledních letech mi posílá své stipendisty na mé mistrovské kurzy. Čas od času hrajeme společně i na komorních koncertech. Hráli jsme i velmi náročnou tvorbu, kterou složila soudobá korejská skladatelka Unsuk Chin, držitelka mnoha ocenění. 

Již dvanáct let jste profesorem hry na housle na Leopold-Mozart-Zentrum, později přejmenované instituci na Leopold Mozart College of Music, která je vysokou hudební školou fungující v rámci Univerzity v Augsburgu. Vzdělávací instituce se honosí jménem skladatele, pedagoga, houslisty a otce slavného Wolfganga Amadea Mozarta… 

Vysoká hudební škola Leopolda Mozarta v Augsburgu byla založena v rámci tamní univerzity v roce 2008 po vzoru univerzit v Mohuči a Münsteru. Svůj nový název Leopold Mozart College of Music nese od 1. května 2023. Pedagogická práce mě velmi naplňuje a přináší mi velkou radost. Ostatně i okolí a centrum města je zejména pro milovníky hudby vysoce inspirativní.

V Augsburgu sídlí Deutsche Mozart-Gesellschaft a nesmírně zajímavý je rodný dům Leopolda Mozarta. V krásném areálu Mozartova domu se nachází historické muzeum, ve kterém se v průběhu roku konají v dobovém prostředí i komorní koncerty. V třípodlažní budově, která je historickou památkou, si mohou návštěvníci v rámci stálé expozice prohlédnout různé sbírky, zahrnující například dopisy, knihy, noty, rytiny i hudební nástroje. 

V roce Amadeova narození vydal Leopold Mozart svou proslulou školu houslové hry Versuch einer gründlichen Violinschule, kterou se proslavil po celé Evropě. Tenkrát byl také navržen na člena prestižní hudební společnosti Societät der Musikalischen Wissenschaften v Lipsku. Ústředním exponátem muzea v Augsburgu je klavír z roku 1785, který pochází z dílny Johanna Andrease Steina. Na nástroj velmi rád hrál nejen Leopold Mozart, ale i jeho geniální syn. Leopold Mozart značně podporoval svého syna Wolfganga Amadea Mozarta, na jeho kariérním rozvoji i slávě měl velkou zásluhu.

Letos jste debutoval u Symfonického orchestru hl. m. Prahy FOK. Koncert pod taktovkou amerického dirigenta Case Scaglioneho ocenili návštěvníci dlouhými ovacemi ve stoje. Smetanova síň Obecního domu byla dvakrát za sebou se stejným programem vyprodána…

Jsem přesvědčen, že program, který jsme hráli se Symfonickým orchestrem hl. m. Prahy FOK s dirigentem Casem Scaglionem byl ve dnech 31. ledna a 1. února opravdu nádherný. Už při seznámení s repertoárem v období příprav programu jsem byl z plánované dramaturgie nadšen. Má matka husa Maurice Ravela, Koncert pro housle a orchestr, op. 14 Samuela Barbera a Symfonie č. 9 e moll, op. 95 „Z Nového světa“ Antonína Dvořáka jsou krásná díla. 

Vaše hlavní město jsem navštívil letos v lednu poprvé. Samozřejmě, že jsem o Praze hodně slyšel, ale jakmile jsem spatřil její centrum, předčila vaše hlavní metropole má očekávání, byla v mých očích mnohem hezčí, než jsem se domníval. Úplně mě přemohla její krása. Atmosféru měst nelze zcela získat z videí a fotografií, je opravdu jedinečná. 

Symfonický orchestr hl. m. Prahy jsem slyšel ve Smetanově síni Obecního domu poprvé a je opravdu skvělý. Líbilo se mi, že jsem již při zkouškách cítil tradici orchestrálního zvuku. V zásadě se jedná o určitou substanci. Tradice zvuku hudebních těles je jim vlastní a velice specifická. Ve spolupráci s orchestrem FOK jsem vnímal citlivě českou tradici, její opravdovost a vitalitu, což bylo obdivuhodné. V současnosti mnohé orchestry svou specifičnost zvuku ztrácí… Miluji českou hudbu. Zatím znám především díla velkých skladatelů, ale mám zájem poznávat i další tvorbu vašich skladatelů. 

Ve spolupráci s orchestrem FOK debutoval i americký dirigent Case Scaglione. Jaká byla vaše spolupráce?

Fantastická a přitom jsme se setkali poprvé až v Praze na zkouškách. Oba jsme se brzy naladili na stejnou vlnu, především s velkým porozuměním k tvorbě Samuela Barbera. Dirigent Case Scaglione je velmi flexibilní, vnímavý a hluboce analytický. Měl jsem radost, že mě při hře dokázal inspirovat, ale inspirovali mne i orchestrální hráči. Houslový koncert Samuela Barbera je ryze americký v pozitivním smyslu. Skladatelova hudba má americkou šíři nejen v autorově stylu, ale i ve zvuku. Líbí se mi, že prostřednictvím jeho tvorby lze cítit Barberův naturel.

Tvorba Samuela Barbera se mi velmi líbí, ale znám ji spíše ze zahraničí, protože v našem prostředí se bohužel jeho skladby příliš nehrají. Orchestr FOK hrál skladatelův Koncert pro housle a orchestr op. 14 poprvé v roce 1974 a od té doby až letos…

Je mi velkou ctí, že jsem dostal od vedení FOK nabídku, provést Barberovo krásné dílo v Praze. Mně se rovněž velice líbí skladatelova tvorba, ale ani v Německu se jeho kompozice často nehrají. Samozřejmě, že v USA je v programech těles mnohem více frekventovaný.

Po svých úspěšných interpretacích děl Mieczysława Weinberga jste se rozhodl založit v roce 2015 Mezinárodní Weinbergovu společnost. Co vše vás inspirovalo ke zrodu skladatelovy nadace?

Když jsem v roce 2010 začal hrát Weinbergova díla, zjistil jsem, že jeho kompozice kulturní pořadatelé téměř nezařazují do svých nabídek koncertů či divadelních představení. Povědomí o skladatelově tvorbě není mezi posluchači příliš silné, což si myslím, že je velká škoda. Když jsem je stále více poznával a hrál, byl jsem jimi až fascinován. Rozhodl jsem se, že všechny skladby, které Mieczysław Weinberg složil pro housle, nahraji. A zrodilo se obsáhlé, pozoruhodné album.

Ke zrodu Mezinárodní Weinbergovy společnosti mě inspirovaly platformy slavných skladatelů. Jsem velice rád, že se po založení nadace v roce 2015 Weinbergova tvorba šíří stále více do různých zemí světa.

V Národním divadle v Praze byla v roce 2022 provedena Weinbergova Symfonie č. 21 „Kaddish“ v nastudování Orchestru Národního divadla s dirigentem Tomášem Braunerem. Dílo zaznělo v rámci projektu Musica non grata, jehož cílem bylo v letech 2020 – 2024 oživení uměleckého odkazu skladatelů a skladatelek důležitých pro život meziválečného Československa, kteří byli pronásledováni nacionálním socialismem nebo jiným způsobem perzekvováni z důvodů genderových, náboženských, politických či rasových…

Je to jistě velice záslužné, že se ctí a šíří jejich umělecký odkaz. Mieczysław Weinberg pocházel z Varšavy a jeho život poznamenaly tři hrůzné režimy: nacistický, stalinistický a po Stalinově smrti také komunistický. V jeho tvorbě je cítit velice trpká bolest, ostatně byl Židem a prožil si velké trauma ve vězení. V profesi skladatele měl ovšem velké nadání pro více hudebních žánrů. Komponoval nejen instrumentální koncerty, komorní a symfonickou hudbu, ale také hudbu baletní, cirkusovou, filmovou, operetní, operní, písňovou, rozhlasovou a scénickou.

Jsem přesvědčen, že svým stylem hudebního vyjádření lze Mieczysława Weinberga považovat za velkého skladatele, který se může směle zařadit mezi své slavné kolegy Sergeje Prokofjeva a Dmitrije Šostakoviče.

Mezinárodní Weinbergova společnost nabízí a zahrnuje různé aktivity spojené nejen s koncerty, ale i publikacemi či výstavami. 

S Mezinárodní Weinbergovou společností si stále klademe velké cíle. Podporujeme řadu koncertů a produkcí. Velice rád vzpomínám, když se v roce 2019 uskutečnil v Londýně Weinberg Focus Day ve Wigmore Hall. Posluchačům jsme představili ve třech různých programech různé skladatelovy kompozice. Pro nás hráče bylo fantastické zažít, jak publikum bylo plné entuziasmu.

Jak vnímáte Weinbergovu tvorbu z pohledu interpreta?

V rámci skladatelovy tvorby je pozoruhodné si všimnout, jak zajímavý a neuvěřitelný progres Mieczysław Weinberg ve své kariéře udělal. Například ve srovnání s jeho ranými díly jsou kompozice ze skladatelova středního období života či zcela pozdní sonáty neuvěřitelně emocionální.

Přiznám se, že interpretačně se cítím po jejich hře emočně poměrně vysátý. I když je člověk hraje s nadhledem nebo také s určitou distancí, přesto jeho styl cítíte u srdce. Díla Samuela Barbera jsou ve srovnání s Weinbergovými velmi pozitivní ve své atmosféře a mají v sobě jistou zvukovou malebnost.

Jste zakladatelem a uměleckým ředitelem mezinárodního hudebního festivalu Ibiza Concerts. Jakou atmosférou jsou obestřeny koncerty na Baleárech?

Festival jsem založil v roce 2018, protože na Ibize žiji. Nejdříve se jednalo o radost a pobavení z koncertů, ale posléze se z úspěchů našich programů začal rodit stabilní festival. I když je Ibiza ostrovem v Baleárském souostroví, nacházejícím se na západě Středozemního moře, je značně proslaveným střediskem cestovního ruchu. Leží osmdesát kilometrů jihozápadně od Mallorky a o něco více jihovýchodně od Pyrenejského poloostrova a turisty je opravdu hodně navštěvována.

Letos se festival koná ve dnech 23. až 27. srpna. Hrajeme v krásném prostředí dvorany dominikánského kláštera. Koncerty pod širým nebem lákají mnoho posluchačů a jsem také upřímně rád, že v tamním areálu je velmi dobrá akustika. Atmosféra festivalu je kouzelná.

V širším povědomí je Ibiza známá i pro své plážové party, DJsety, festivaly elektronické hudby a bohužel i drogy. Obecně je však Ibiza půvabná. Řada jejích historických lokalit byla zapsána na seznam světového dědictví UNESCO, dokonce pod jeho ochranou je i část moře mezi Ibizou a Formenterou. Kulturně a z pohledu přírodních krás je Ibiza nesmírně lákavá k návštěvě.

Jste uměleckým ředitelem hudebního festivalu Schwäbischer Frühling. V čem je přehlídka z vašeho pohledu specifická?

Přehlídka se koná v regionu Baden-Württemberg ve městě Ochsenhausen, odkud je poměrně blízko do Lichtenštejnska, Švýcarska i Francie, takže naše publikum je velmi mezinárodní. Festival je orientován především na komorní klasickou a jazzovou hudbu. Řada koncertů se koná v sále historické knihovny, kde vystoupili i slavní umělci. Velké úspěchy sklidili například houslová virtuoska Anne-Sophie Mutter a její kolegové Daniel Hope či Benjamin Schmid, klavíristé Rudolf Buchbinder, Gerhard Opitz nebo Grigorij Sokolov či Lars Vogt, z hereckých osobností Senta Berger nebo Klaus Maria Brandauer. Devětadvacátý ročník festivalu se uskuteční ve dnech 28. května až 1. června 2025. Pozvání přijali i proslulí umělci, například violistka Jennifer Stumm či tenorista Christoph Prégardien. Pro diváky budeme mít připraveny velmi zajímavé programy. 

……………………

Linus Roth (*1977, Ravensburg) studoval obor housle na Hudební vysoké škole ve Freiburgu u Zakhara Brona a pokračoval u Any Chumachenco na hudebních univerzitách v Curychu a Mnichově. Během studií získal stipendium od Anne-Sophie Mutter Foundation. V letech 2006 a 2017 se stal držitelem prestižních cen Echo Klassik. 

Je uměleckým ředitelem a zakladatelem mezinárodního festivalu Ibiza Concerts a uměleckým ředitelem hudebního festivalu v Ochsenhausenu Schwäbischer Frühling. V roce 2012 byl jmenován profesorem hry na housle na Leopold-Mozart-Zentrum na Univerzitě v Augsburgu, kde zastával i post uměleckého ředitele 10. ročníku Mezinárodní houslové soutěže L. Mozarta. 

Hraje na housle Stradivarius „Dancla“ z roku 1703, které mu laskavě zapůjčila hudební nadace L-Bank Baden-Württemberg. Mezinárodně se prosadil nejen standardním repertoárem, ale také uváděním děl, která nezaslouženě upadla v zapomnění. Komorně hrál např. s houslistkou Anne-Sophie Mutter. hobojistou Albrechtem Mayerem a violoncellisty Gautierem Capuçonem, Julianem Steckelem a Christianem Poltérou.

Zvláštní pozornost věnuje ve své kariéře dílu Mieczysława Weinberga na koncertech i v nahrávacím studiu. V roce 2015 založil Mezinárodní Weinbergovu společnost, která pořádá a zaštiťuje koncerty, čtení, výstavy, mezioborové akce i publikace o díle a životě polsko-židovského skladatele. U příležitosti 100. výročí narození skladatele uspořádal Linus Roth akce věnované autorovi v londýnské Wigmore Hall. 

Z pozice virtuózního sólisty stanul po boku Royal Liverpool Philharmonic Orchestra, Stuttgarter Philharmoniker, Dortmunder Philharmoniker, SWR Symphonieorchester, Rundfunk-Sinfonieorchester Berlin, Bruckner Orchester Linz, Vídeňské komorní filharmonie, Mnichovského komorního orchestru, Orchestra della Toscana ve Florencii, Orchestra del Teatro San Carlo v Neapoli. Spolupracoval s plejádou významných dirigentů, jako jsou Gerd Albrecht, Herbert Blomstedt, Andrej Borejko, Dennis Russell Davies, Dan Ettinger, James Gaffigan, Hartmut Haenchen, Manfred Honeck, Kirill Karabits, Thomas Sanderling, Konstantin Trinks a Antoni Wit.

Nedávno nahrál kompletní cyklus sólových sonát a partit Johanna Sebastiana Bacha (vydáno Evil Pengiun Classics). Obě CD obdržela cenu Pizzicato Supersonic Award.

Foto: Petr Dyrc, Facebook Linuse Rotha, Diego Franssens, Youtube / Olga Rakhalskaya