Vedení Berlínských filharmoniků pozvalo na sklonku sezony renomovaného českého dirigenta Jakuba Hrůšu, který se světoznámým orchestrem v jeho moderní koncertní síni nastudoval program sestavený ze skladeb Josefa Suka, Bohuslava Martinů a Vítězslavy Kaprálové. K trojici červnových koncertů byla přizvána mladá německá houslová virtuoska Julia Fischer, aby se chopila sólového partu v díle Sukově. 

Hudební ředitel Královské opery v Londýně, šéfdirigent Bamberských symfoniků a hlavní hostující dirigent České filharmonie Jakub Hrůša, jenž se na podzim roku 2028 stane šéfdirigentem a hudebním ředitelem tohoto orchestru, vystoupil ve Velkém sále Berlínské filharmonie ve dnech 4. až 6. června s programem sestaveným pouze z české hudby. Tři pečlivě vybraná díla 20. století nastudoval s velkým porozuměním. Interpretací děl Josefa Suka, Bohuslava Martinů i Vítězslavy Kaprálové orchestr Berlínských filharmoniků pronikl hluboko do stylu kompozic; hráči prokázali velkou míru muzikantské flexibility.

Program byl otevřen dílem Suita rustica, op. 19 Vítězslavy Kaprálové, kterou Berlínští filharmonikové zařadili do svého repertoáru s Jakubem Hrůšou nyní historicky poprvé. Dílo z roku 1938 zaznělo 6. června 2026 v jejich podání s expresí a barvitě, svěže, až moderně, ovšem s historizující tematickou a motivickou reminiscencí. Zejména skladatelčina inspirace baletem Petruška Igora Stravinského byla v interpretaci patrná i v určitých tempových proměnách. Již první věta Allegro rustico vnesla do provedení lesk mnohých barev, ostřejší artikulaci frázování a glanc efektnosti. Ve druhé větě Lento – Vivo – Lento oslnil orchestr posluchače i Kaprálovou zakomponovaným furiantem ze Slovanských tanců, op. 46 Antonína Dvořáka. Sytost témbrů s mnoha odstíny, vrstevnatost jednotlivých nástrojových sekcí s vřelostí dřevěných dechových nástrojů a jasem nástrojů žesťových prozářila ve svěžích tempech s vnitřním tahem i třetí větu Allegro ma non troppo, kterou publikum korunovalo nadšeným aplausem a výkřiky „Bravo“. 

Skladba Vítězslavy Kaprálové, inspirovaná lidovými písněmi i tanci z její rodné vlasti, mezi posluchači příjemně rezonovala, zejména díky spojení orchestru s Jakubem Hrůšou. Ve foyer již před koncertem, ale i o přestávce, řada milovníků české hudby ráda vzpomínala, jak v roce 2023 dirigent se světoznámým německým orchestrem, Berlínským rozhlasovým sborem a se sólisty Corinne Winters, Marvicem Monrealem, Davidem Buttem a Philipem Matthewem Rosem nastudoval kantátu Antonína Dvořáka Stabat Mater, op. 58. Jakub Hrůša ostatně i při svých předchozích koncertech s Berlínskými filharmoniky uvedl díla českých autorů; vedle děl Antonína Dvořáka také skladby Leoše Janáčka, Bohuslava Martinů a Miloslava Kabeláče. 

K Fantazii pro housle a orchestr g moll, op. 24 Josefa Suka, která při červnových koncertech zazněla jako druhá v pořadí, byla přizvána proslulá německá virtuoska Julia Fischer. Sukovu skladbu z let 1902–1903 Berlínští filharmonikové zařadili poměrně brzy do svého repertoáru. Již 18. prosince 1911 dílo poprvé ve své historii uvedli s maďarským dirigentem Arthurem Nikischem a jeho krajanem, houslovým virtuosem Carlem Fleschem.

Mezinárodně uznávaná houslistka Julia Fischer se zhostila svého partu brilantně, hravě a s nadhledem. Emocemi vnitřně vtažená do své hry propůjčila virtuoska své tónomalbě nejen širokou škálu barev, ale i ostřejší a poněkud nekompromisnější výraz. Dirigent Jakub Hrůša dokázal orchestrální hráče naopak přimět ke zvukové vřelosti v pěkně odstíněné dynamické škále. Sukův styl hudebníci rozkryli detailně; znění bylo dalece vzdáleno mnohdy poněkud silově maskulinnímu zvuku Berlínských filharmoniků. V předložené hudební plasticitě a precizním frázování dokázali orchestrální hráči proniknout k podstatě české tvorby i naturelu českého hudebního sdělení. Rapsodický charakter volné formy fantazie vynikl s dramatickou obrazností. 

Koncert vyvrcholil Symfonií č. 1, H. 289 Bohuslava Martinů, kterou skladatel složil v roce 1942 na objednávku amerického dirigenta ruského původu Sergeje Kusevického k uctění památky jeho zesnulé choti Natalie Kusevické. Berlínští filharmonikové skladbu poprvé hráli 1. března 1978 pod taktovkou Zdeňka Mácala. Dirigent Jakub Hrůša se u provedení s německým orchestrem uchýlil k neobyčejně subtilní interpretaci s širokou paletou barevných odstínů i celým spektrem herní intenzity. První věta Moderato – Poco più mosso byla prodchnuta jemností a jistou uměřeností, pozoruhodné byly i kontrastní pasáže s lehce ostřejším nasazením v různých sekcích. Dílo brzy získalo jiskru, neutuchající esprit a působivý vnitřní tah. Druhá věta Allegro – Trio. Poco moderato – Allegro come prima vynikla interpretační semknutostí, příznačnou tempickou akcelerací a rovněž hravostí, které nechyběl radostný nadhled. Třetí věta Largo a čtvrtá věta Allegro non troppo gradovaly s efektem a mimořádnou vroucností. Dirigent i jím vedený orchestr prokázali úžasný cit pro styl, a česká hudba tak v Berlíně zazněla způsobem vysoce reprezentativním.

Foto: Stephan Rabold

Facebook X E-mail WhatsApp