Ve starší inscenaci opery Nabucco Giuseppa Verdiho v režii Güntera Krämera se představila poprvé na sklonku února a začátku března ve Vídeňské státní opeře v roli Abigail slavná rusko-rakouská sopranistka Anna Netrebko. V rakouské metropoli zpívala 8. března po boku mongolského barytonisty Amartuvshina Enkhbata, jenž ztvárnil titulní roli Nabucca. Orchestr ve Vídeňské státní opeře řídil proslulý italský dirigent Marco Armiliato.

Třetí Verdiho opera Nabucco patří mezi skladatelova nejslavnější díla. Partituru dokončil skladatel v říjnu 1841 a již premiéra 9. března 1842 v Teatro alla Scala v Miláně byla velmi úspěšná. Libreto Temistocla Solery, původně psané pro Otto Nicolaie, který text odmítl zhudebnit, nabídl Verdimu intendant italského divadla Bartolomeo Merelli. Skladatele vyzval k tvorbě v jeho těžké životní krizi, kdy chtěl přestat komponovat. Premiéra opery Nabucco o čtyřech dějstvích však přinesla Verdimu nejen úspěch, ale i další Merelliho nabídky.

Ve skladatelově romantické tvorbě je opera vnímána jako první velké politické dílo s dramatickým příběhem rozvíjeným na půdorysu historického pozadí a exotického prostředí. Příběh opery je situován do Babylonu a Jeruzaléma v době 6. století před naším letopočtem a vychází z obrazů líčení babylonského zajetí Židů a jejich osvobození. 

Premiéra opery Nabucco Giuseppa Verdiho v režii německého inscenátora Güntera Krämera se uskutečnila v rakouské metropoli 31. května 2001 ve Vídeňské státní opeře, kde dílo hudebně nastudoval renomovaný italský dirigent Fabio Luisi. Titulní roli ztvárnil legendární italský barytonista Leo Nucci. 

Biblický příběh o zajetí Židů a jejich obav z války s Babylonem koncipoval německý režisér Günter Krämer v abstraktních obrazech, které v moderním pojetí s minimem konkrétních náznaků reality ve výstižné paralele přesunul z originální linie libreta až do současnosti. Ve své koncepci nabídl operní obrazy a situace, které svou výrazovou silou připomněly nejen utrpení Židů, ale i Zeď nářků, jedinou zachovanou část chrámu krále Šalomouna v Jeruzalémě. Günter Krämer velmi emotivně propojil biblický námět, historii 20. století i naši současnost. 

Sugestivní prolnutí dramatických scén se současností se opíralo o abstraktní řešení scénografické koncepce. Manfred Voss a Petra Buchholz pro každé dějství zvolili velkoformátové plochy a prostor jeviště maximálně otevřeli. Zadní prospekt napříč dějem měnil barevné pozadí, které vždy tonálně korespondovalo s kostýmy i dějem. Manfred Voss, jenž nesl zodpovědnost také za světelný design, vyzdvihl osvětlením siluet postav i jejich mimiku, přičemž rovněž do široka otevřel horizont, efektně využil točnu a jasně akcentoval symbolicky výstižné dekorace. Režisér s hravostí využíval i zrcadlení siluet. Kostýmní výtvarník Falk Bauer navrhl k opeře kostýmy současné, střídmé a uniformní. V konfrontaci s nimi honosnou elegancí překypoval modrý model role Abigail a kožešina krále Nabucca.

Giuseppe Verdi exponoval ve své třetí opeře v titulní roli poprvé baryton a také úzce spjatý komplikovaný vztah dcery a otce, jenž dominoval i v jeho pozdějších operách.

Barytonový part Nabucca, krále babylonského, ztělesnil ve Vídni s úspěchem mongolský barytonista Amartuvshin Enkhbat. Složitý charakter vládce a mocného muže, civilně oděného v bleděmodrém obleku s bílou košilí a šedým kabátem s velkým kožešinovým límcem, rozehrál 8. března velmi promyšleně, až chladnokrevně a odměřeně. S vnitřně kontrolovanou expresivitou procházel ovšem proměnami emocí velmi zdařile. Nabucca však ztvárnil v poněkud omezenější škále hlasových, výrazových a dynamických rejstříků. 

Po boku Amartuvshina Enkhbata zazářila v roli Abigail, domnělé starší dceři Nabucca, rusko-rakouská operní diva Anna Netrebko. Její postava intrikánky usilující získat nástupnictví na babylonském trůně, působila velmi silně a odhodlaně s gradací až do momentu, kdy Fenenu osočila kvůli tajnému vyznávání židovské víry. Když ve třetím dějství vzrostla její touha zmocnit se královské koruny a Nabucca nutila k vynesení rozsudku smrti nad Židy, mezi něž patřila i Fenena, gradovala Anna Netrebko svůj projev s velkou dávkou vitality, noblesy a vysoké úrovně své hlasové kultury s úžasnou malebností. Překrásně vyznělo její bel canto. Vynikající byla i její obrovská dynamická škála a pestré spektrum odstínů barev. 

V klíčové scéně, kdy Nabucco přesvědčoval Židy a Babyloňany, aby zavrhli své bohy a uctívali jen jeho, zpíval Amartuvshin Enkhbat na prosvíceném stolku, jenž byl ostatně i výstižným symbolem křehkosti lidské moci. V momentě maximálního rouhání Nabucca, nechal režisér emotivně prudce sežehnout texty na projekci a pěvce padnout k zemi, přičemž interpret stále pokračoval ve zpěvu náročného partu. Krämerova koncepce působila nesmírně sugestivně i v souladu s hudbou, jasně rozvíjela dramatické dění, pěvcům poskytla skvělý prostor k vyjádření a často přispívala k gradaci emocionálních účinků. 

Velekněz Baalův, rumunský basista Dan Paul Dumitrescu, perfektní pěveckou technikou s mnoha odstíny temných barev a vnitřní přesvědčivostí dominantní postavy s melancholickým charakterem vytvořil na jevišti roli se silným dramatickým espritem. Ruský basista Alexander Vinogradov vtiskl postavě židovského velekněze Zachariáše důstojnost, ale jeho výkon byl pěvecky nevyrovnaný. Jeho krajanka, sopranistka Maria Zherebiateva propůjčila Anně, sestře Zachariáše, poněkud usedlejší eleganci, přičemž technicky zpívala velmi dobře. Z pěvkyň byla výborná vedle slavné sopranistky Anny Netrebko především slovinsko-rakouská mezzosopranistka Monika Bohinec zpívající Fenenu. V okamžiku osvobození ze Zachariášových rukou židovským vojevůdcem Ismaelem vynikla zejména její vokální kreativita spjatá s vitálností a příjemnou lyrikou v témbru. V rozhodující situaci, kdy král Nabucco zvolil Fenenu za následnici trůnu, poté co se Abigail nezdařily intriky získání následnictví na babylonském trůně z důvodu odhalení jejího otrockého původu, prodchla Bohinec roli Feneny dominantní energií, přičemž rozzářila svůj projev ve více hlasových polohách. Zpívala velmi kreativně a efektně se silným jevištním účinkem.

Italský tenorista Ivan Magrì ztvárnil Ismaele, syna krále Jeruzalemského, s mladistvým odhodláním a statečností. Sytý vokál prodchl emocemi i širší paletou barev. Mladý německý tenorista Lukas Schmidt, jenž je od letošní sezony novým členem souboru Vídeňské státní opery, zahrál babylonského vojáka Abdalla suverénně. Technicky zpíval výborně a pěveckým frázím vtiskl osobní invenci.

Günter Krämer inscenoval sugestivní obrazy i pro sboristy. Nejsilnější momenty, kdy byli oděni všichni v černých kostýmech, aranžoval v dobové paralele. Texty na tmavé projekci jakoby psané sboristy se vztyčenýma rukama vnesly do scénického dění žhavou aktuálnost i biblický příměr. V závěrečných scénách dramatického efektu dosáhl režisér i zapálením malé makety divadelního rámu a především situacemi, kdy každý ze sboristů nesl velkou černobílou fotografii portrétů různých lidí. Obrazy Židů odvlečených do babylonského zajetí a Zachariášova věštba jejich osvobození umocnily v závěrečných scénách dějovou katarzi a silné drama.

K premiéře hudebního nastudování díla Sborem Vídeňské státní opery byl v roce 2001 přizván Ernst Dunshirn, ale již od čtyřicáté reprízy nesl za přípravu vokálního tělesa odpovědnost sbormistr Thomas Lang. Pod jeho vedením vyznělo představení tentokrát v pestré dynamické šíři barev se skvělým dramatickým a proporčně gradovaným účinkem. 

Proslulý italský dirigent Marco Armiliato dirigoval Orchestr Vídeňské stání opery s hlubokým porozuměním pro styl skladatele. Ve vrstevnaté emocionalitě hudebního vyjádření exponoval gradačně dramatické situace, lyrice nechyběla něha, vroucnost, bolest i radost. Orchestr hrál ve výjimečném lesku napříč sekcemi a s perfektní artikulací. Vynikající a pozoruhodná byla zpěvnost tělesa, jež byla v určitých obrazech i vnitřně provázána s intenzitou pěveckých výkonů. Orchestr skvěle podpořil dramatickou expresi a tím i výsledný dojem z inscenace. Rozhodně stojí za zhlédnutí.

Foto: Michael Poehn

Facebook X E-mail WhatsApp