V Třeboni byl 7. července slavnostně zahájen 23. ročník mezinárodního hudebního festivalu Třeboňská nocturna. V zámecké konírně se slovy pořadatele měla „setkat rakouská virtuozita s českou precizností“. Přizvání českého souboru Collegium 1066 m n. m. a rakouské violoncellistky Alexandry Kahrer bylo opravdu skvělým dramaturgickým nápadem a plně obsazený sál i nadšené ovace to potvrdily. 

Komorní soubor šesti hudebníků, kamarádů a kolegů Collegium 1066 m n. m. (tak o sobě sám hovoří) vznikl až v roce 2020. Je složen z předních hráčů Jihočeské filharmonie, většinou vedoucích jednotlivých skupin. Na první housle v souboru hraje Martin Týml, koncertní mistr orchestru, na druhé Kristýna Hodinová, part violy patří Evě Horváth a violoncella Lence Týmlové. Své obsazení dle potřeby doplňují o hráče na kontrabas nebo o hráče na dechové nástroje. Název souboru vychází z nadmořské výšky šumavské hory Javorník, kde pod rozhlednou odehrál svůj první koncert a nyní pořádá koncerty pod širým nebem.

Rakouská violoncellistka Alexandra Kahrer není našemu publiku neznámá. V roce 2025 získala 3. cenu a zároveň Cenu publika a Cenu Českého hudebního fondu za interpretaci povinné skladby Pavla Zemka Nováka Frammenti e Canto na soutěži Pražského jara. Ve svém životopise uvádí, že byla v minulosti oceněna i na Soutěži Leoše Janáčka v Brně a na Soutěži Gustava Mahlera, ale přesné umístění se mi nepodařilo dohledat. Rovněž spolupracovala s Pražskými symfoniky a českým orchestrem Wranitzky Kapelle, který založil Marek Štilec. Jisté je její vítězství ve 2. ročníku Grünewald International Music Competition v Berlíně v roce 2024, kdy předsedou poroty byl David Geringas. V současnosti studuje jako stipendistka na Kronberg Academy. Jméno sólistky tedy vzbuzovalo v Třeboni mimořádná očekávání.

Po úvodních slovech ředitelky festivalu Irmy Mrázkové, která zdůraznila pestrou dramaturgii festivalu, kdy vedle velkých osobností budou angažováni mladí nadějní umělci a kdy zazní celkem tři premiéry (Indi Stivín, Ľuboš Bernáth a Lukáš Sommer), následovalo poděkování finančním partnerům festivalu. Po té řeč starosty města Třeboně Jana Váni, který do svého výstupu interaktivně zapojil bývalého ředitele festivalu, nyní emeritního člena spolku Třeboňská nocturna Miloše Končického. Konečně se ke slovu dostala také česká moderátorka a pěvkyně Martina Kociánová, která bude všechny večery svým slovem provázet. Ve svém výstupu mimo jiné řekla, že „je jedna věc, která ji na hudbě udivuje, a to, že se z ní nic neztratí nadobro. Dopisy zežloutnou, obrazy shoří, ale hudba má melodii, ta zůstane…“ Hezkými slovy uvedla také hostující soubor večera, kdy kóta 1066 evokuje v dnešní době „to, co potřebuje každý z nás. Je to trocha toho nadhledu. Ve výškách se člověk nějak cítí blíže Bohu, a to mu nemůže uškodit.“ Dále vlastními slovy uvedla jednotlivá čísla programu s citací zajímavých faktů i historek ze života uvedených skladatelů. V této souvislosti je nutno říci, že návštěvníci festivalu mají k dispozici ke každému koncertu pečlivě připravené programové poznámky Vlasty Reittererové.

Program zahajovacího večera tvořila, s výjimkou uvedení díla německého skladatele Maxe Brucha, díla vídeňských klasiků. Z divertiment Wolfganga Amadea Mozarta, které napsal jako šestnáctiletý v Salcburku, zaznělo nejprve Divertimento F dur, K. 138. Soubor Collegium 1066 m n. m. zaujal od prvních tónů první části svým precizním nastudováním, spočívajícím ani ne tak v přehánění dynamických kontrastů, jako v celkovém náboji hry, dokonalé souhře, intonaci a frázování. Soubor při interpretaci stál. Collegium 1066 m n. m. zvolilo ve druhé části Andante doslova „kráčející“, odvážné tempo, nicméně k autorem poměrně překvapivě předepsané výchozí dynamice forte v obou částech malé dvoudílné formy i vzhledem k dobře vyznělému kontrastu k tempu části třetí, jsem této volbě porozuměl. V závěrečném Prestu zazněly dokonale všechny melodické ozdoby, interpretace skvěle směřovala k závěru díla. 

Následovalo provedení melodie Kol Nidrai (Všechny sliby), modlitby, patřící k předvečeru svátku Jom kipur (Dne smíření), kterou ve svém stejnojmenném díle, op. 47, zhudebnil Max Bruch. V úpravě, kde sólové violoncello doprovází smyčcové kvarteto, jejíž autor nebyl v programu uveden, vyzněla skvěle zvláště první část díla Adagio ma non troppo, kde v původní partituře orchestru figurují jen smyčcové nástroje. Barevnost části Un poco più animato, kde se vedle skupin dechových nástrojů mají přidat i harfa a tympány, byla diskutabilní. Nicméně určitě vyznělo takto dílo přinejmenším zajímavěji, než v běžné úpravě pro sólové violoncello a klavír. Alexandra Kahrer si doslova pohrávala s vyzněním každého tónu; vystihla meditativní, až tklivý charakter díla. Se spoluprací smyčcového kvarteta byla evidentně spokojena. Zajímavostí bylo, že role kustoda, upravujícího pódium před příchodem sólistky se ujal sám dramaturg festivalu, violoncellista Petr Nouzovský. Úprava pro smyčcové kvarteto se držela partitury až na jediné místo v 6. a 4. taktu od konce, kdy jsem neslyšel autorem předepsaná pizzicata na lehké doby, ale noty na běžnou první a třetí dobu. 

Následovalo provedení posluchačsky poněkud známějšího Mozartova Divertimenta D dur, K. 136. V první části Allegro, opravdu virtuózně provedené, si kvarteto příliš nelámalo hlavu s předpisem piano v části provedení. Rovněž vysokou intonační úroveň mělo i několikrát opakované tříčárkované „d“ v partu prvních houslí v nejvyšším bodě hlavního tématu, kterou opakovala při svém nástupu i hráčka partu houslí druhých. Naopak velmi vkusně soubor doplnil chybějící dynamiku ve druhé části Andante. Ve druhé polovině třetí části Presto mohl pozornější posluchač zpozorovat nejednotné frázování v kontrapunktické práci s tématem. Pokud se jednalo o záměr, přimlouval bych se o stejné provedení nápadu ve všech nástrojích. Celková interpretace divertimenta byla však velmi svěží.

Závěrem večera zazněl Koncert C dur, Hob. VIIb: 1. V tištěném programu, i ze slov Martiny Kociánové se posluchači dozvěděli o zajímavém osudu koncertu, který dnes patří k pilířům světové literatury pro violoncello. Každopádně, i když opět nebyl uveden v programu úpravce orchestrálního partu do smyčcového kvarteta, vyznělo dílo ve vynikajícím provedení Alexandry Kahrer přesvědčivě. První část Moderato zazněla jednoduše, bez zbytečných agogických změn. Zvolená sólová kadence nebyla zbytečně dlouhá. Druhá část Adagio vyprávěla, zazněla dynamicky velmi plasticky se spoustou ech, krásným pianissimem před návratem hlavního tématu. Sólistka jemně dozdobovala a zvolila příjemnou krátkou kadenci. Třetí věta Finale, Allegro molto ve svém začátku způsobila mírné nesouhry doprovázejícího kvarteta z důvodu, že sólistka sama hledala zvolené tempo mezi velmi rychlým a ještě rychlejším. Vše si ale brzy sedlo a nadšené ovace publika si po doznění celého koncertu vyžádaly přídavek. Alexandra se na své židli otočila do druhé strany publika, což bylo sympatické, a interpretovala zajímavou, z meditativně do jakéhosi popu vyvíjející se skladbu Calypso, jejíž autorem je osmatřicetiletý Georgy Gusev, violoncellista, pocházející z Magnitogorsku na Urale. Na závěr sólistka od pořadatele obdržela nádhernou květinu překvapivě spolu s violistkou kvarteta.

Foto: David Peltán

Facebook X E-mail WhatsApp