„Till Schuler vstoupil do Bachovy suity vkusně, výrazově odměřeně a s přímým vhledem do jejího architektonického řešení.“

„Pro drsnější a emočně prohnutější vyznění Bachovy kompozice Yuya Mizuna zdůraznil roli disonancí, s nimiž zacházel jako se specifickými funkcemi hudebního výrazu.“

„Předností výkonu Alexandry Kahrer bylo geometricky přesné vykrajování frázových linií a precizní vrstvení souzvuků, jimž propůjčila podobu transparentních akustických vertikál.“

V pondělí 14. května se ve Dvořákově síni uskutečnilo dechberoucí klání mezi finalisty soutěže Pražského jara. Špičky světové scény violoncellové hry se s podporou FOKu utkaly v pomyslném ringu pražského Rudolfina a s mladistvou dravostí a elánem vykřesaly ze svých muzikantských dovedností to nejlepší, co se za roky pilného studia naučily a co si pracně ozkoušely na pódiích evropských koncertních domů. Do programové linie byly zasazeny hvězdy hudebních nebes Johann Sebastian Bach a Antonín Dvořák, které důstojným světlem ozářily pestrou scenérii bravurních výkonů, a symbolicky tak zakončily violoncellovou kapitolu jedné z nejprestižnějších soutěží na tuzemské koncertní scéně.

Ač s sebou hudební soutěže často přinášejí nepříjemnou pachuť nevraživosti a jsou trvale spojeny s permanentním stresem, nelze je jednoduše odmítnout jako nablýskanou a do sportovního hávu převlečenou touhu po slávě a nemilosrdném pokoření soupeře. Díky soutěživosti hráčů se tříbí instrumentální dovednosti, zintenzivňuje se muzikantská pozornost a postupně roste kvalitativní úroveň celé hudební obce. Akce jako Pražské jaro představují vítané oživení místní koncertní kultury a kypří podhoubí pro pučení výhonků mladé muzikantské generace, jež v budoucnu převezme žezlo tuzemského, potažmo světového hráčského umění. 

Výběr violoncellových čísel se na letošním ročníku Pražského jara ukázal jako nanejvýš uvážlivý. Propojení racionalitou protkané a formálně pevně semknuté Suity pro sólové violoncello č. 6 D dur Johanna Sebastiana Bacha s melodicky poněkud marnotratným a strukturně dobře čitelným Koncertem pro violoncello a orchestr h moll, op. 104 Antonína Dvořáka mělo ze soutěžního hlediska tu výhodu, že tím byla jednak zajištěna dostatečná a při každém podobném klání velice potřebná slohová rozmanitost, jednak se tím otestovala schopnost interpretů pohybovat se ve spletitém a konfliktním výrazovém terénu. Zatímco Bachova skladba před hráče postavila bludiště složitě zprostředkovaných melodicko-harmonických uzlů vyžadujících dobře vyvinutý smysl pro detail, Dvořákova kompozice atakovala jejich muzikantskou invenci sériemi melodických atomů, pro něž bylo potřeba najít vhodný interpretační klíč. S bezpečnou jistotou je možné konstatovat, že Till Schuler, Alexandra Kahrer a Yuya Mizuno, který si nakonec ze soutěže odnesl první cenu, se s oběma zmíněnými aspekty vypořádali na vysoké úrovni, a to vždy v souladu s vlastní hráčskou náturou.

Již na Bachově skladbě se dobře ukázalo, jaké jsou silnější a slabší stránky všech sólistů. Německý violoncellista Till Schuler vstoupil do sólové suity vkusně, výrazově odměřeně a s přímým vhledem do jejího architektonického řešení. Schulerův Bach byl až luteránsky strohý, sporý na agogické proměny a v detailech neobyčejně přesvědčivý. Ve spíše introvertních pasážích, jež lákavě ponechávaly prostor pro nezdravý afekt a přílišný patos, se Schuler nenechal strhnout povrchní citovostí a svou analytickou hrou umocňoval přirozené proznívání v pianu situovaných melodických linek a modulačních proměn. V rychlejších a virtuózněji laděných pasážích sólista následoval obdobnou logiku. Namísto plytkého emočního balastu s technickou přesností vyzobával i ty nejméně patrné nuance, přičemž systematicky ubíral na ozdobách ve prospěch ryzí hudební formy. 

Určitý kontrast k Schulerovu přístupu, jenž místy opomíjel zvýrazňovat větší hudební celky a dopřednou hybnost skladby, představoval Yuya Mizuno. Japonský violoncellista se vnořil do bachovských vzorců s velkou mírou citového angažmá, které na úrovni znějícího hudebního povrchu našlo svůj protějšek v pečlivě tvarované agogice, ostřejší akcentaci a plynulejším průběhu větších melodických útvarů. Mizuno oproti svému německému kolegovi akcentoval kontinuitu skladby, již včlenil do sítě dlouze tažených legat, které navozovaly dojem strukturní celistvosti a obecně větší afektovanosti. Pro drsnější a emočně prohnutější vyznění Bachovy kompozice Mizuno zdůraznil roli disonancí, s nimiž zacházel jako se specifickými funkcemi hudebního výrazu. Skladba tím nabyla na dynamičtějším a obsahově plnějším dojmu, což posluchače možná více vtáhlo do situace, ale také je to mnohdy připravilo o esteticky čisté sledování bravury bachovské konstrukce. 

Co do přístupu k melodickému, harmonickému a dynamickému materiálu byl Mizunův hráčský vhled kriticky narušen rakouskou violoncellistkou Alexandrou Kahrer. Jestliže Schuler a Mizuno utvořili vzájemné antipody bachovské interpretace, tak Kahrer nabídla rudolfinskému publiku smířlivější politiku. Alexandra Kahrer provedla Bachovu suitu v relativně svěžím tempu, s vitálním odpichem a příkřejším témbrovým stínováním. Předností jejího výkonu bylo geometricky přesné vykrajování frázových linií a precizní vrstvení souzvuků, jimž propůjčila podobu transparentních akustických vertikál. Kahrer neopomněla ani na výrazovou profilaci skladby: pružnou texturu Bachova díla podpořila jemným agogickým opracováváním a drobnou dynamickou diferenciací. Oproti svým kolegům tak hráčka odhalila stylově prostý rozměr Bachova díla, svou vyvážeností však místy tendovala k určitému hráčskému akademismu.

Na koncertantní skladbě Antonína Dvořáka se rozdílnost interpretačních názorů sólových hráčů projevila ještě zřetelněji. Kompoziční styl tohoto věrného zastánce romanticko-klasické syntézy nabídl muzikantům díky své opulentní melodické stavbě rozlehlý projekční prostor pro individuální hráčskou iniciativu. V podání třech středečních finalistů vyznělo Dvořákovo dílo vždy jinak, originálně a invenčně. Jestliže Till Schuler v souladu se svou technickou brilancí zasadil Dvořákův koncert do elegantního, suverénního a napětím prodchnutého hudebního tvaru, v němž nechybělo ani vkusně rozkmitané vibrato, ani autenticky vyznívající lyrika, Mizunův Dvořák byl romanticky rozevřený, zvukově barevnější a agogicky prorostlejší. V opozici vůči Schulerovi a Mizunovi, v jejichž výkonech dominovala intence k detailnímu rozpracovávání buď jednotlivých konstrukčních prvků, anebo výrazových bodů či ploch, se Alexandra Kahrer zaměřila na sledování celkového vyznění Dvořákova díla, v němž mírně ubrala na expresivní síle, a naopak posílila roli melodicko-motivických návazností. V její interpretaci se tak objevila podceňovaná a spíše potlačovaná složka Dvořákova umění, totiž promyšlený tektonický vývoj skladebné formy.

Odlišnosti v přístupech finalistů byly nejnápadnější ve druhé a třetí větě, v nichž Dvořák zkombinoval místy až impresivní momenty, vedoucí k jisté fragmentaci hudební faktury, se systematickým rozvíjením tematického a motivického materiálu. Druhá věta měla u Schulera racionálnější, avšak dynamicky skvěle vytvarovaný a gradačně dobře promyšlený průběh. V Mizunově verzi byla tato věta dramaticky zintenzivněna a citově ještě prohloubena, u Alexandry Kahrer se naopak do popředí prodral velkorysý výpravný styl dvořákovské melodiky. V závěrečné větě německý violoncellista zúročil schopnost vyhrát i ty nejkrkolomnější škály v protikladných dynamických polohách, aniž by však ztratil ze zřetele expresivitu skladby. Yuya Mizuno zde zopakoval své mistrné zacházení s afektem a bezprostředním výrazem díla, Alexandra Kahrer naopak oprostila dvořákovské číslo od efemérní náladovosti, čímž mu vštípila kompaktnější a sevřenější podobu. 

Při zhodnocení celého koncertu nelze opomenout znamenitý přínos Orchestru FOK, jenž navzdory únavnému opakování jednoho koncertního čísla postupně nesnižoval svou kvalitativní úroveň, nýbrž naopak své průhledy do Dvořákovy skladby stále více cizeloval a mírně i obměňoval. Dirigent Marek Prášil kočíroval těleso řádně, disciplinovaně a s pokornou pozorností vůči trojici mladých violoncellistů. Koncertní večer tím dostal veškeré parametry, jež si žádá akce podobného ražení. S přihlédnutím k téměř vyrovnaným výkonům, jež zvedly ze židle nejednoho posluchače pražského Rudolfina, se proto jakožto posluchači můžeme jistě těšit na další podobně napínavé a esteticky povznášející koncertní večery v rámci Pražského jara.

Foto: Pražské jaro 2025 / Vojtěch Brtnický

Facebook X E-mail WhatsApp