Wihanovo kvarteto se v Dvořákově síni Rudolfina představilo se solidně zpracovanými kusy z dílny Beethovena a Schuberta. Středeční koncert 22. dubna nepostrádal dramaturgickou invenci, kromě klasických repertoárových čísel soubor secvičil i skladbu amerického komponisty Bryce Dessnera, jež v krátkém časovém úseku přepadla posluchače strukturně účinnými polyrytmickými úseky, i když poněkud předvídatelným tektonickým plánem. Tam, kde skladba kvalitativně nestačila, přispěchala na pomoc vynikající hráčská souhra a chytrý přístup k dynamice a tyto přednosti vystoupení ve výsledku posadily na vysoko položenou interpretační kótu.

Komorní koncertování má v tuzemské hudební tradici nezastupitelné místo. Skladby typické pro komorní žánr z jedné strany vyžadují svébytný druh poslechu, jenž se bez nutnosti větší koncentrace na instrumentační vrstvu vztahuje toliko k jejich architektonické výstavbě, a ze strany druhé představují pro každého skladatele značnou kompoziční výzvu, přihlédneme-li především k jejich omezeným témbrovým možnostem, které se zpravidla překlápějí v jakousi charakterovou upřímnost, nemilosrdně prozrazující jakýkoli prohřešek vůči strukturnímu plánu díla. Vzhledem k takovým okolnostem bylo od Wihanova kvarteta dozajista dobrým tahem vzít pod jednu střechu nesesaditelné velikány kvartetní literatury Ludwiga van Beethovena, Franze Schuberta a rezidenčního skladatele České filharmonie Bryce Dessnera. Na světlo totiž mohly vyjít nejen pestré a virtuózně vypracované hráčské výkony, ale také strhující dějinný vývoj od beethovenského monumentalismu a schubertovského patosu k minimalistické polyrytmice.

Bryce Dessner skladbu Circles pojal tektonicky skromně, motivicky nevtíravě a rytmicky minimalisticky. Oproti tradici amerického minimalismu rileyovského a glassovského střihu skladatel instrumentalistům svěřil nemalé možnosti k přímému zasahování do vnitřní identity díla za pomoci volného obměňování části jeho formálních prvků. Dessnerovou intencí nebylo stvořit tvarově přesně vytesanou a ve všech parametrech autokraticky ovládanou kompozici, nýbrž procesuální, vždy jakoby z popela se znovu rodící soubor pohyblivých motivických svazků snoubících se s improvizačními snahami hráčů. K posílení „exotičnosti“ díla tvůrce k souboru přičlenil jihoamerický, i když původem německý nástroj bandoneon, jejž na rudolfinském koncertě suploval akordeon obsluhovaný Jakubem Jedlinským. 

Wihanovo kvarteto se spolu s Jakubem Jedlinským vypořádalo s Dessnerovou bezmála desetiminutovou skladbou na velice dobré úrovni. Veškeré její rytmické prvky a obměny, vzdáleně připomínající reichovské zacházení s kinetickou kompoziční fazetou, hráči zkušeně zasadili do promyšlených dynamických bloků, které i přes jejich spíše mírnější rozdíly dodávaly tónové organizaci kompozice žádoucí hybnost a potřebný gradační element. Do takto nastaveného plánu se těleso opřelo již v prvních taktech skladby, v nichž kaskádovité připojování akordeonu a zbytku tělesa vytvářelo posluchačsky zajímavý obrazec motivických abstrakcí a vzájemně se proplétajících rytmizací. Za velkou devízu souboru bylo třeba označit především úzkostně pečlivé ošetřování metricko-rytmických vztahů, které nevykazovalo známky přísné kombinatoriky, nýbrž fluidní pulzace provzdušňující veškerá patra strukturní výstavby Dessnerova kompozičního kusu. A ačkoli zcela jistě šlo jeho minimalistický potenciál využít ve větším rozsahu a se silnějším invenčním vhledem, bylo první koncertní číslo vhodným posluchačským vstupem do zhodnocení kladů předního tuzemského komorního tělesa.

Pro prezentaci schopnosti kvarteta ukočírovat ostré výrazové zvraty, rozsáhlé tkáně tematických myšlenek a rozložité kontrapunktické konstrukce si hráči zvolili Smyčcový kvartet C dur, op. 59: č. 3 Ludwiga van Beethovena. Formově přehlednou, tematicky nápaditou a harmonicky podmanivou kompozici zahájilo Wihanovo kvarteto v pochmurném, zvukově introvertním duchu, jehož výrazovou potemnělost hráči ještě umocnili pianovou dynamikou s občasnými přelety k pevně akcentovaným a opatrně dramatizovaným vrcholům. Následné představení ústředního tématu pak přichystalo posluchači očekávanou smršť skvostných modulačních řešení a melodických švů, pro něž soubor našel rovnovážnou interpretační polohu kloubící neexpresivní dynamiku se zářivou hlasovou transparencí. Na tento svérázný interpretační ráz plynule navázala druhá věta, během níž se ke slovu dostal líbezně melodizující houslový part Leoše Čepického spolu s komunikačně dobře vybavenými přístupy violisty Jakuba Čepického a houslisty Jana Schulmeistera. O vhodný terén pro jejich vykreslování motivicko-tematických tvarů se následně postaralo pizzicatově pochodující violoncello Michala Kaňky, dodávající celé větné části pocit pevné strukturní základny. 

Ve finálních dvou větách se přímo rozhořel beethovenovský étos prudkého hudebního dramatismu. Tělesu se podařilo skrze dobrou dialogickou souhru a uvědomění si příbuzností jednotlivých frázových zlomů vpravit Beethovenovu skladbu do vnitřně znesvářeného akustického celku, jenž navzdory jistým intonačním prohřeškům a občas i nejistým nástupům na posluchače zapůsobil sebevědomým a bezprostředním dojmem. Výsledkem tedy možná nebylo zcela bezchybné provedení Beethovenova díla, zato naprosto uvěřitelný a hudebně přesvědčivý pokus o perspektivní uchopení složité tkáně beethovenského výraziva. Wihanovo kvarteto tím ukázalo, že již zaběhnutý kvartetní repertoár dokáže naplnit svěžím a lehce inovativním obsahem.

O závěr koncertního večera se postaral mistrovský výplod neomylné kompoziční fantazie Franze Schuberta Smyčcový kvartet d moll, D 810 „Smrt a dívka“. Svým obsahem bytostně romantické dílo, vypůjčující si tektonický rozvrh od mimohudebního tématu souboje smrti s dívčí nevinností, se pod rukama smyčcového tělesa proměnilo v emocionálně nesmlouvavě a muzikálně svěže vyznívající útvar, jehož ryze hudební kvality transcendovaly čistě formální plán skladby až k etickému konfliktu dobra a zla, oděnému opět do ryze hudebních prvků tónové formy. V první větě si smyčcové kvarteto uložilo za cíl publiku předložit citově rozeklané a vnitřně znesvářené výrazové aspekty raně romantické schubertovské stylistiky. Ta se ve vrcholně virtuózní podobě naplno propsala i do druhé věty, skladatelem zasazené do melancholicky zastřeného emočního profilu, občasně vystupňovaného do přirozeně gradujících poloh. Velké poklony si tu zasloužil zejména violoncellista Michal Kaňka, jehož mistrná práce se zalamováním frází opepřených procítěným vibratem a vroucně vyhlazenými glissandy překvapila svým neobyčejným porozuměním Schubertově práci s formou a obsahem. Třetí a čtvrtá věta se následně vrátily do zpěněných toků agogických vírů a dynamických přelivů, s nimiž si Wihanovo kvarteto vyhrálo s grácií ostřílených profesionálů. Schubertova kompozice tím získala na afektově vzpruženém výrazu, aniž by však jakkoli utrpěla její harmonická transparence, melodická vzletnost a rytmická působivost. 

Wihanovo kvarteto se během vystoupení ve Dvořákově síni opět prosadilo jako skvěle sehrané těleso, v jehož moci je posluchače strhnout jak koncertními klasikami, tak modernistickými a slabě experimentálními skladbami. Pokud by tedy posluchač pojal myšlenku participovat na dlouhé tuzemské tradici komorního koncertování, tak zcela jistě neprohloubí, koupí-li si lístek na jeden z koncertů Wihanova kvarteta. Zážitek totiž nemůže být jiný než pozitivní.

Foto: archiv KlasikaPlus.cz (ilustrační foto)

Facebook X E-mail WhatsApp