Tam, kde končí snaha hráčů o dokonalý zvukový výsledek, začíná posluchačův hudební prožitek. Česká filharmonie pod vedením Semjona Byčkova zaťala svůj interpretační um hluboko do múzických útrob 20. století, aby z něj vykřesala čirý akustický tvar zábavně spojující Elgarovu tajemnost se Stravinského bezprostředností. Po zásluze obrovitý aplaus si vyžádaly nadprůměrné výkony sólistů – za všechny jmenujme violoncellistku Sol Gabettu a basistu Jongmina Parka –, kteří oba hudebně rozdílné světy obdařili dechberoucí muzikálností.

Pro Českou filharmonii není nic nemožné. Ať už se jedná o repertoár romanticky zadumaného devatenáctého století, v němž citovost hbitě prokluzuje mezi monumentálními katedrálami harmonických struktur a velkorysými klenbami melodických vláken, nebo o skladby rané moderny, pro něž je tradice jen dalším prostředkem pro experimentální výlety do dosud nepoznaného, téměř vždy se posluchač setká s osobitým hráčským projevem, technicky zvládnutými přednesy a originálními interpretačními vhledy. I přes jistou konzervativnost českých filharmoniků, bránících se avantgardním výbojům symfonismu druhé poloviny 20. století a obracejících se spíše k tomu důvěrně známému, i když stále hodnotnému a platnému, se posluchač čas od času může setkat i s jejich přístupem k umírněné hudební moderně. Abonenti a příležitostní návštěvníci koncertních sálů v takový moment stojí tváří v tvář zvučným figurám neofolklorního, neoklasicistního, či dokonce jemně expresionistického stylového proudu, a mohou tak zakusit onu neobyčejnou vstřícnost a nápaditost hudebního projevu, jimiž Česká filharmonie ozvláštňuje přelomová díla hudebních dějin.

Ve středu 18. března obsloužila rudolfinské obecenstvo dvěma stylově kontrastními chody, čímž chytře obkroužila oba vyložené směry svých dramaturgických ambicí a zavedla zvídavého posluchače na klikaté stezky pozdně romantické a raně modernistické estetiky, v nichž se bezvýchodnost a sklíčenost první světovou válkou těžce postiženého skladatele na okamžik střetla s bezostyšnou radostí z objevování domněle zastaralého a překonaného. Jestliže Koncert pro violoncello a orchestr Edwarda Elgara na posluchače vyrukoval s dekadentním pocitem zmaru a děsu způsobeným všeničivým celosvětovým válečným konfliktem, jejž stárnoucí anglický skladatel rozezněl za pomoci dlouhých pianových ploch a strmých dynamických gradací, tak balet Pulcinella Igora Stravinského zapůsobil svou pozitivitou a otevřeností vůči moderně oděnému baroku, jehož nenucenou syntézu hudební minulosti a současnosti Česká filharmonie projasnila řemeslně precizní hrou a profesionalizovaným hráčským názorem. Na bezproblémovém průběhu koncertu měl neodmyslitelnou zásluhu rovněž Semjon Byčkov, který dokázal najít kompromis mezi individuálními projevy sólistů a kolektivním myšlením orchestru.

Prvním bodem programu byl čtyřvětý, co do celkové kvality poněkud pokulhávající relikt pozdně romantické poetiky, totiž Elgarův Koncert pro violoncello a orchestr e moll, op. 85. Anglický skladatel coby jeden z úspěšných samouků hudebních dějin, jehož vrozený talent jednoznačně převážil nad absencí solidního muzikantského vzdělání,  překlopil své koncertantní opusmagnum do dynamicky křehké, mlhavě atmosférické a tematicky slabě diferencované formy, která na místo očekávaných expresivních kontrastů reagovala na drastickou situaci světově války introvertním pohroužením se do drobných  pohybů v rámci výrazově mírně odstíněných motivických vztahů a frázových nuancí hudební formy. Hlavní postavou první půle večera, jež posluchače neustále zaměstnávala podmanivou kombinací elgarovské melancholie se sólovým temperamentem, byla argentinská virtuoska Sol Gabetta, jejíž nevyčerpatelné schopnosti v oblastech agogiky a výrazu propůjčily Elgarově kompozici neobyčejně muzikální a profesionální ráz, jemuž dominovalo pečlivé vypracovávání drobných melodických relací a takřka omračující sugestivita výrazového sdělení, neostýchající se vyostřeně expresivních ani lyricky konejšivějších poloh. 

Takřka třicetiminutová skladba, pro niž anglický komponista zvolil nevtíravě intimní a zvukově spíše komorní charakter, započala drastickou akordickou střelou, do jejíž zvolna se vytrácející ozvěny následně vstoupila ponurá, pomalu se táhnoucí a na nizounké dynamické úrovni se rozvíjející hra smyčců, aby se posléze poddala měkkým tónům ozývajícím se ze žesťové části orchestru. Sol Gabetta již od samého začátku podporovala tento trpný amalgám nečasové snovosti a zachmuřené dekadence poctivým vysazováním jednotlivých motivických fragmentů, které jakožto pokusy o tvarové sjednocení skladby umocňovaly celkově bezvýchodný tón díla. Dirigent Semjon Byčkov se při rozeznění všech větných částí kompozice soustředil především na harmonickou souhru jednotlivých složek orchestru, přičemž nechával značný prostor pro komunikaci mezi sólistou a symfonickým celkem. I když celá skladba nakonec působila jako až příliš nucený a formálně poněkud beztvarý pokus o sdělení autorova citového rozpoložení, byl špičkový hráčský projev argentinské violoncellistky, podobně jako vynikající souhra České filharmonie, výtečným okamžikem pražského koncertního provozu. Elgarova kompozice tak možná nenadchla co do své strukturní výbavy, ale zato posloužila jako vhodný podklad pro prezentaci individuálních schopností orchestrálních a sólových hráčů. 

Vkrádající se pocit nenaplněného posluchačského očekávání, vyžadujícího od koncertu rudolfinského typu jednotu hudební a interpretační kvality, byl ta tam, jakmile se do prostoru Dvořákovy síně vloudily první tóny Stravinského baletu Pulcinella. Scénická skladba vždy překvapivého a jedinečnou kompoziční invencí obdařeného ruského skladatele představuje jeden z nejpřekvapivějších zlomů v dějinách hudební moderny. Pokud Igor Stravinskij v baletech Pták ohnivák, Petruška nebo Svěcení jara představil vrchol modernistických snah prvního desetiletí minulého století, přičemž zde vyvinul zcela originální způsob zacházení s rytmickými a harmonickými parametry hudební kompozice, tak Pulcinella z roku 1920 znamená naprosté přetržení této neofolklorní kontinuity a skokový návrat k italskému baroku pergolesiovského a vivaldiovského střihu. Stravinského „přetlumočení“ Pergolesiho skladeb „jeho vlastní řečí“ dalo vzniknout funkčnímu syntetickému celku, v němž se úryvky starých barokních kusů proměňovaly ve střípky hudební mozaiky, nekompromisně řízené svébytnou logikou Stravinského stylu. Nutno říci, že Česká filharmonie tento nelehký úkol skloubit autenticitu barokního slohu se Stravinského nekompromisním přístupem k rytmice zvládla na jedničku. 

Oproti zvyklosti uvádět Pulcinellu pouze jako orchestrální suitu se Česká filharmonie rozhodla koncertně provést celou baletní skladbu, a to včetně tří pěveckých sól. Vokálních partů se zhostili ostřílení interpreti současné pěvecké scény: mezzosopranistka Stefanie Irányi, tenorista Eric Finbarr Carey a basista Jongmin Park. Jejich vnoření se do Stravinského partitury, jehož výsledkem byl strhující proud vokální dramatiky oděné do barokně trylkových technik, měl na posluchače tak pozitivní efekt, že závěrečný potlesk prakticky nebral konce. Jestliže německá pěvkyně Stefanie Irányi věnovala Stravinského skladbě plasticky zohýbanou dynamiku, ústící do působivě rostoucího napětí, tak noblesní přednes Erica Finbarra Careyho a charismatický hlas Jongmina Parka uchopily lehce ironizující a svižně postupující baletní dílo v jeho dramatickém a expresivním účinu. Unikátní Stravinského zacházení s rytmickým aspektem pak celé vokálně-instrumentální těleso přeneslo do bezprostředně smyslné polohy, v níž se bohatě zastoupené nepředvídatelné rytmické akcenty bezproblémově propojovaly se svěží melodikou a klasicky úspornými harmonickými sazbami, jež ruský skladatel občasně rozšiřoval o výdobytky avantgardního věku. Velkého uznání si zde zasloužili především zástupci dechové sekce, jejichž sólové výstupy působily sebejistě, muzikálně a v souladu s ostatními fazetami orchestrální tkáně. Stravinského originální a neskonale podnětná skladba tak mohla odhalit všechny své silné stránky, a bezpečně se tak obtisknout do posluchačovy dlouhodobé paměti. 

Igor Stravinskij ve známých rozhovorech s Robertem Craftem prohlásil, že „Pulcinella mi pomohl objevit minulost – byl jako zjevení, které mi ukázalo nové možnosti pro mou pozdější práci“. Takový vhled v jistém smyslu zažilo i středeční publikum, jehož naslouchání návratu České filharmonie do minulosti vyústilo v poutavé uvědomění si úžasného bohatství Stravinského tvorby. Doufejme, že i v úvahách dramaturgů České filharmonie se středeční úspěch překlopí do podobného zjevení, které povede k častějšímu umisťování avantgardních autorů na programy koncertních řad.

Foto: Jan Kantor

Facebook X E-mail WhatsApp