Smyčcový soubor Fibonacci Quartet zavítal 8. června do Galerie Lapidárium, aby v rámci koncertní řady Hudba mezi obrazy rozproudil krev v žilách pražským nadšencům klasické hudby a zasáhl je notnou dávkou mladistvé vitality, muzikantské flexibility a neskromné profesionality. Program sestávající z plodů Mozartovy, Janáčkovy a Bartókovy tvůrčí imaginace sice neskrýval obvyklou historickou či estetickou kontinuitu, zato však instrumentalistům zajistil bezpečný prostor pro uměleckou seberealizaci a prezentaci zcela ojedinělých hráčských dovedností.

Fibonacci Quartet, sestávající z uznávaných muzikantů současné mladé generace, nepůsobí na koncertní scéně nijak dlouho. Jeho počátky sahají do roku 2019, kdy si nadějní studenti prestižní londýnské Guildhall School of Music and Drama usmysleli vytvořit komorní těleso s ambicemi průlomu v koncertních, potažmo soutěžních kruzích. Již po prvním roce existence se dostavily první šťavnaté plody úsilí, když soubor obsadil první místo na Beethoven Young Musician Competiton a začal s vysokou mírou úspěšnosti koncertovat ve významných koncertních domech. Od té doby snad není sezóny, kdy by kvarteto nevyhrálo nějaké prestižní soutěžní klání či aspoň nepodniklo turné po hlavních střediscích evropské hudební kultury.

Těleso se v současné sestavě, jehož personální jádro představuje houslistka Luna De Mol, houslista Kryštof Kohout, violista Elliot Kempton a violoncellista Findlay Spence, probojovává na špici evropské, neřkuli světové koncertní arény, přičemž posluchačům nabízí doširoka rozkročený repertoár čítající kusy jak z dob klasických, tak moderních. Ať už se jedná o haydnovské klasicistní hašteření, schubertovskou hudební dramatizaci nebo schulhoffovskou avantgardní vzpouru, vždy se pod sympatickým vzezřením Fibonacci Quartet skrývá nejen dobře zvládnutá sebepropagace, která je v dnešní době více než nutná, ale také poučený přístup ke stylově rozmanitě definovanému materiálu, jenž v jejich podání nevede k prázdné exhibici, nýbrž k reflexi vlastních technických schopností a zaujetí pro rozmanitou škálu slohových podob.

Zvukově střízlivý a formově usedlý Wolfgang Amadeus Mozart, proti němuž se řítí expresivně nezkrotný Leoš Janáček a energií vybuchující Béla Bartók… Pro někoho dramaturgická noční můra a interpretační sebevražda, pro Fibonacci Quartet muzikantská výzva a možnost obsloužit publikum zákeřně bolestivými kontrasty, čítajícími na jedné straně přehledné tektonické implikace a melodickou symetrii, na straně druhé tvrdohlavý strukturní tah k volné formě, nepravidelné rytmické pulzaci a diskontinuálním melodickým různicím. Čtveřice hráčů zaťala do běžných představ o historicky a esteticky sjednoceném repertoáru novými dramaturgickými nápady obtěžkanou sekeru a namísto snadno sledovatelné programové linie využila stylistických rozporů mezi klasicistním a modernistickým uvažováním, čímž rozevřela široký terén pro posluchačsky svůdný dialog mezi starým a novým, očekávaným a neočekávaným. 

Koncertní večer byl otevřen Smyčcovým kvartetem č. 21 D dur, K. 575 Wolfganga Amadea Mozarta. Druhý člen První vídeňské školy postavil skladbu na typickém melodickém tvarosloví, rozšiřujícím zažité formové šablony o mírně kontrapunktizující techniky a úhybné manévry v tematickém ústrojí. Členové Fibonacci Quartet se lehce ztotožnili se všemi důležitými charakteristikami Mozartova umění a za pomoci účelné agogiky a pikantních akcentů v úsečných a energických pasážích žádoucím způsobem rozpohybovali veškeré strukturní parametry skladby, a zajistili tak publiku bezbariérový přístup nejen k mozartovsky lehounké, na klenutých melodických liniích a svůdných harmonických průtazích vybudované estetice, ale především ke svébytné interpretační perspektivě. Už během první věty muselo být každému jasné, že ho čeká setkání s prvotřídním vhledem do Mozartova génia. Kvarteto zahájilo skladbu vitálně a hudebně dobře rozehraným tématem, o jehož geometricky přímočarou lineární kresbu se skrze agogicky promasírovanou, avšak stále tvarově pregnantní hru postarala belgická virtuoska Luna De Mol, platící za jednu z předních houslistek své generace. Pozadu nezůstal houslistka Kryštof Kohout, jenž v rytmicky precizním doprovodu Elliota Kemptona a Findlaye Spence zarámoval úvod skladby měkkým, zato však jistým tónem. V obdobném duchu, obohaceném o tklivá vibrata a vkusně zaokrouhlované fráze, se nesla i druhá a třetí věta, jež čtveřice mladých instrumentalistů přetvořila v příjemně vyznívající akustický obraz ztělesňující pomyslné smíření klasicistního interesu o logiku formy s racionálně zkroceným citovým rozechvěním. Během čtvrté věty pak již Fibonacci Quartet zcela přirozeně a nenuceně rozvedl kvalitativní vrcholy předchozích částí, které mistrně propojil s místy až barokně vyznívajícími sestupnými sekvencemi a imitačně strukturovanými hlasy. Výsledkem tak byl radostný posluchačský prožitek, jenž zrcadlově odrážel bezproblémový vývoj mozartovské části večera.

Pokud Mozart rozjitřil posluchačovo nitro lahodnými melodicko-harmonickými ornamenty, snoubícími se s pravidelnou rytmizací časové vrstvy skladby, tak Janáčkův Smyčcový kvartet č. 2 „Listy důvěrné“ publiku doslova vyrazil dech. Čtyřčlenné těleso díky rozměrově omezenému, ale akusticky vhodně vybavenému prostoru Galerie Lapidárium strhlo pomyslnou čtvrtou stěnu mezi jevištěm a hledištěm, čímž posluchače vtáhlo do víru janáčkovské invence a dalo mu tělesně zakusit dravost a nepředvídatelnost Janáčkova skladatelského mistrovství. Z prožitku psychického se náhle stal prožitek fyzický. Kvarteto se hned na začátku vnořilo do spleti třeskutě kontrastních a rytmicky mnohostranně akcentovaných motivických trsů Janáčkova díla s plným pochopením pro jeho nezaměnitelný temperament a nakažlivou sugestivitu. Těleso publikum nijak nešetřilo okamžitými změnami dynamiky a vražedně zběsilými tempy, jež zaváděly janáčkovskou impluzivitu, opírající se o křečovitě vytažené fráze a diskontinuitní motiviku, na samou hranici poslechové únosnosti. Hukvaldský rodák tak přestal být klasikem váhajícím mezi tonálně zakotveným folklorismem a opatrným modernismem, ale stal se nekompromisním avantgardistou, který probojovává hudebnímu vývoji dosud neobjevené fazety zvukové barevnosti a harmonické foremnosti. 

Hned první takty úvodní věty, prezentující to nejlepší z Janáčkovy mozaikovité tektoniky a motivické kreativity, rozeznělo mladistvou energií nabité těleso v duchu těch nejlepších tradic novodobé interpretace: mocně rozrůzněné tempové plochy vysílalo jednu proti druhé, drze kontrastní dynamické úrovně vybičovávalo do nejkrajnějších poloh a rytmické antiteze podtrhovalo svěží, strukturně nápaditou akcentací. Až omračujícím dojmem se do vědomí posluchače vryly umělecky podmanivé zápasy mezi oběma houslemi a violou a violoncellem, mezi nimiž neexistovalo vítěze, ani poraženého. Všechny instrumentální složky našly díky přesným společným nástupům, sjednocené dynamice, a především ucelenému interpretačnímu náhledu absolutní shodu, jež obnažila ryze avantgardní, módně řečeno, až pokrokářský element Janáčkovy komorní tvorby. Jiskrné disonance, strhující témbrové relace a dechberoucí tempa se tak zmocnily celého prostoru, aby na světlo vynesly svědectví o novátorském průlomu jednoho z největších skladatelů dvacátého století.

Janáčkovský plamen Fibonacci Quartet ještě více rozdmýchal ve druhé půlce koncertu, během níž maďarský velikán Béla Bartók sežehl vnímatelovo poslechové ústrojí drtivými unisony, ostře disonantními pásmy a místy až industriálně mechanickými ostinaty. Jako ukázku bartókovské kombinace folklorních názvuků a expresionistických sonorních zvěrstev si soubor vybral Smyčcový kvartet č. 5, který nejlépe prokazuje Bartókův neurvalý, ale přitom muzikálně neskonale vzrušující postoj k tónovému materiálu. Dílo započalo výrazově apelativními unisony, z nichž se postupně vykrajoval základní tematický obrys následovaný kompozičně záměrně odstředivě posazenými motivky, s nimiž kvarteto zacházelo nikoli jako s dekontextualizovanými elementy abstraktní zvukové koláže, nýbrž jako se součástmi většího, strukturálně pevně uspořádaného celku. A právě tato interpretační intence směrem k logice bartókovské formy, jdoucí souběžně se zvýrazňováním konfliktních expresivních poloh, byla devízou celého provedení. Třebaže by šlo namítnout, že ještě větší soustředěnost hráčů na formální stránku díla, především jeho hlasovou diferenciaci a odstupňovanější dynamickou škálu, by napomohla k hlubšímu posluchačskému ponoru do samotných útrob Bartókova hudebního myšlení, zůstává skutečností, že výkon Fibonacci Quartet měl v sobě impozantní kinetickou sílu, jež v kombinaci s brilantní technikou všech instrumentalistů přinesla koncertnímu večeru zcela odzbrojující rozměr mistrovství. Pod rukama Kryštofa Kohouta, Luny De Mol, Elliota Kemptona a Findlaye Spence se barbarství rytmické složky a naturalisticky rozšklebených disonantních souzvuků Bartókova kusu proměnilo v neutuchající zdroj výrazové hustoty a řemeslné vynalézavosti, jež posluchači zaslouženě odměnili hromovým potleskem.

Po odeznění posledních tónů Bartókova Pátého smyčcového kvartetu bylo všem zúčastněným jasné, že prožili něco mimořádného. Harmonické protnutí akustických kvalit prostoru a hráčské úrovně Fibonacci Quartet odhalilo, jak začínající komorní soubor může strhnout celé hlediště výbornou technikou a neoddiskutovatelným nadšením z provádění tak rozdílných autorů, jako jsou Mozart na straně jedné a Janáček s Bartókem na straně druhé. Závěrečný dlouhotrvající aplaus, jakož i přídavek v podobě dvou invenčně zpracovaných písní George Gershwina tak byly jen příjemnou tečkou za neobyčejně vydařeným koncertním večerem.

Foto: Michael Romanovský

Facebook X E-mail WhatsApp