Petr Altrichter dirigoval koncert Společného orchestru žáků základních uměleckých škol a hráčů České filharmonie ve Dvořákově síni Rudolfina v neděli 7. června od sedmnácti hodin. V programu, který tvořily skladby Antonína Dvořáka, Jeana Sibelia, Josepha Haydna, Iši Krejčího a Franze von Suppého měl sólo trumpetista Jan Suchan. Koncertem provázel Petr Kadlec, vedoucí vzdělávacího oddělení České filharmonie a dramaturg koncertu.

Asociace základních uměleckých škol České republiky ve spolupráci s Českou filharmonií pořádá už od roku 2014 společné koncerty žáků základních uměleckých škol a hráčů České filharmonie. Celoroční práce na zkouškách žáků z vybraných krajů republiky vrcholí koncertem sdružení, které dostalo popisný, leč výstižný název Společný orchestr. Prvním dirigentem finálního koncertu byl Jiří Bělohlávek, pak Ladislav Cígler a Marek Šedivý a na přípravách koncertů se podíleli Robert Kružík a Dominik Pernica. V roce 2018 poprvé dirigoval závěrečný koncert Společného orchestru Petr Altrichter. Letos tvořilo orchestr dvaadvacet hráčů České filharmonie a devětapadesát žákyň a žáků základních uměleckých škol z pěti krajů České republiky a Prahy.

Program koncertů tvořily v minulosti převážně skladby klasického a romantického repertoáru, ale vedle hudby Smetany, Dvořáka, Beethovena či Mendelssohna-Bartholdyho se objevila i skladba Luboše Fišera 15 listů podle Dürerovy Apokalypsy nebo první věta Fagotového koncertu Jiřího Pauera, i výběr z baletu Gajané Arama Chačaturjana. A někdy se popularizace koncertů spolehla na sólisty – v roce 2017 zpívala Dvořákovy Biblické písně pěvecká legenda Richard Novák, dále vystoupili houslista Milan Al-Ashhab a fagotista Matěj Rothbauer. Na letošním koncertu hrál třetí větu Koncertu pro trubku a orchestr Es dur, Hob. VIIe/1 Josepha Haydna trumpetista Jan Suchan.

Petr Altrichter i tentokrát dirigoval se svým charakteristickým strhujícím entuziasmem a každou skladbu doprovázel komentářem. Vybranými slovy s programně účastným tónem připravoval auditorium na nevyslovitelný zážitek, který pak se svěřeným orchestrem spolehlivě vytvářel. Povšechně povědomé skladby přiblížil z dirigentského pohledu jako své staré známé z mnoha a mnoha koncertních kreací. Takto zjevené důvěrnosti povýšil pak dirigentským odevzdáním sebe sama ve věci hudby a jejího poslání. Jeho komplexně pojatá dirigentská kreace snoubí cheironomii bohatých poloh s mladistvou hybností celého těla. Altrichter neváhá poklesnout v těžišti, vztyčit se ve výmluvném, heroickém gestu a naklonit se nad orchestr v důvěrném pokynu ke ztišení (nevidíme prst přiložený k ústům a zdvižené obočí jako fotograf, jehož momentka je zveřejněna v programovém sešitku). To je ale jen pouhý díl zjevení, podobný sokratovskému podobenství o jeskyni, v níž lidé vidí jen stíny na stěně vrhané ohněm za nimi. Bývaly doby, kdy stál dirigent tváří k publiku, tehdy byli posluchači pod přímou sugescí lídra orchestru. Mnohem více ji ale potřebovali muzikanti, inu se k nim obrátil.

Poštěstilo se mi jednou v Rudolfinu získat místo na kraji balkonu a zažil jsem vzrušující okamžiky spoluúčasti na Altrichterově fascinujícím tvoření hudby. Zvláště když se obrátil k houslové sekci. Sedával jsem svého času ve velkém dechovém vojenském orchestru a tehdy ve Dvořákově síni jsem byl zázračně zase „v obraze“. Tak jako v oné červnové neděli žáci uměleckých škol a filharmonici. Spolu s nimi jsem byl vtažen do hudebního dění kouzlem osobnosti dirigenta, jehož výraz obličeje a přitažlivost očního kontaktu (dirigent hledí na všechny i na každého z účastníků) byly sugestivní. Stal jsem se účastníkem pospolitosti a jejího obřadného konání. Je úžasné, že se tohoto daru dostává žákům hudebního umění ve Společném orchestru. A bylo zjevné, že publiku složenému především z pedagogů a rodičů hudebních nadějí nepřítomnost prodlení tváří v tvář dirigentu zážitek z koncertu neumenšila.

Tento koncert–beseda měl svého povolaného průvodce v osobě Petra Kadlece, vypravěče a moderátora par excellence, tvůrce vlídné vtipnosti a neustálého očekávání věcí příštích. Vstupoval do dění uváděje důležité okamžiky z přípravy koncertu a postupně přizval na pódium ředitele České filharmonie Davida Marečka, zaníceného podporovatele činnosti Společného orchestru, pana Pavla Sapáka, který s Pavlem Vališem koordinovali spolupráci za Asociaci základních uměleckých škol České republiky, a vedoucí organizačního týmu České filharmonie Elišku Kubíkovou. Kadlec nenuceně komunikoval s živě reagujícím publikem a odhaloval poutavé detaily z hudebních kariér hostů, které přivedl na pódium. A také komentoval oslavu dirigentových narozenin, který dostal ke gratulacím a ovacím publika dvojitý věcný dárek. Když dostal památnou železniční, posunovačskou lampu (Petr Altrichter chtěl být v chlapeckém věku posunovačem u dráhy jako jeho tatínek) prohlásil: „Lampu si můžeš udělat jakou chceš, sebekrásnější, ale když ji nezapálíš, nehoří.“ Byl to nádherný hudební podvečer velké a jednotné společnosti a nefalšované radosti. Petr Altrichter si ještě vyžádal chvilku pozornosti na úplný závěr, aby položil otázku o věčnosti. Odpověděl si (bez autorizace), že „existuje, protože co jsem tu dnes zažil, to si budu pamatovat věčně“.

Program koncertu začal Polonézou Es dur Antonína Dvořáka, pokračoval dvěma částmi ze suity Král Kristian II., op. 27 Jeana Sibelia. Poté přivedl Altrichter na podium sólistu Jana Suchana, který hrál třetí větu z Koncertu pro trubku a orchestr Es dur, Hob. VIIe/1 Josepha Haydna. Student třetího ročníku Pražské konzervatoře ve třídě Waltera Hofbauera sbírá vavříny ze soutěží – v loňském roce získal druhou cenu v soutěži Trumpet Talents Tallin, letos se stal vítězem soutěží Pro Bohemia Ostrava a také na XV. Mezinárodní interpretační soutěže dechových nástrojů Brno. V současné době je členem orchestrální akademie Symfonického orchestru Českého rozhlasu. Suchan hrál s vervou, nosným energickým tónem a s jistotou se pohyboval v technických pasážích slavné Haydnovy partitury. Po sólové skladbě pokračoval program dvěma částmi ze Serenády pro orchestr od Iši Krejčího, byly to Andante quasi allegro a Presto, a ve finále koncertu hrál Společný orchestr Lehkou kavalérii od Franze von Suppého.

Jedenáctý koncert Společného orchestru žáků základních uměleckých škol a hráčů České filharmonie je dlouhodobý projekt, který patří k poslání Asociace základních uměleckých škol České republiky. Společnost pečuje o existenční a ekonomické zájmy základních uměleckých škol a dbá o rozvoj a kvalitu uměleckého školství v České republice. Díky České filharmonii se společnému konání dostává té nejlepší umělecké péče.

Foto: Jan Kantor

Facebook X E-mail WhatsApp