Druhý koncert z písní Jana Václava Huga Voříška v rámci jejich kompletního provedení se konal 21. května v Divadle Kolowrat na Ovocném trhu na Starém Městě pražském. Účinkovali pianistka Alena Hönigová, tanečník a choreograf Vladimír Gončarov a sopranistka Anna Hlavenková. Na programu byly také skladby pro klavír od Voříška, Tomáška a Schuberta, a dvě písně od Johanna Josepha Röslera.

Koncert se konal v rámci prezentace projektu, který byl v roce 2025 připraven ke dvoustému výročí úmrtí klavíristy, varhaníka, dirigenta a skladatele Jana Václava Huga Voříška. Rodák z Vamberka zemřel ve Vídni na tuberkulózu ve věku čtyřiatřiceti let a osud mu vyměřil pouhých třináct let pro komponování – počítáno od sboru Gefühle des Dankes (Pocity vděčnosti) z roku 1812 na text spolužáka Aloise Jeitellese. Sbor vznikl ještě v Praze, rok před odjezdem Voříška do Vídně. Snad také ještě v Praze napsal svou pravděpodobně první píseň Nevinnost na text Václava Hany. Jako klavírista psal ponejvíce skladby pro svůj nástroj, a tak stihl napsat jen jednu jedinou, ale ceněnou, Symfonii D dur. Seznam jeho kompozicí dosahuje necelé padesátky titulů a v oboru písně je jeho odkaz také skromný. Napsal všeho všudy dvacet písní. 

Letošní ročník cyklu koncertů, který nahlíží do života českých hudebníků 18. a 19. století má moto „Příběh kláves, umění a krásných nauk na Seině, Loiře, Dunaji a Berounce“. S upřesněním Voříšek na Dunaji II. V rámci výročního projektu vyšlo Voříškových deset písní, které do češtiny z originálního německého textu od různých autorů převedl a přebásnil Petr Koudelka. Součástí koncertu byl křest edice písní s transpozicemi pro střední hlasy. Na klavír hrála Alena Hönigová, zpívala Anna Hlavenková. Představení se konalo v poloscénické podobě a choreografii měl, a zároveň taneční složku ztvárnil, Vladimír Gončarov. Vedle Voříškových písní, na koncertě zazněly čtyři, se na programu ocitly také dvě písně z tvorby Johanna Josepha Röslera, rovněž v přebásnění Petra Koudelky. Autorkou ilustrací k edici kompletu písní, jakož i programovému sešitu, byla přítomná malířka Václava Zouplnová.

Koncert komentovala klavíristka Alena Hönigová a v průvodním slově poutavě převyprávěla obsah každé jednotlivé písně. Samotné provedení doprovázely baletní, taneční a pantomimické kreace, které převyprávěný obsah dokreslovaly. Vladimír Gončarov střídal kostýmy a rekvizity a spolu s Annou Hlavenkovou vyhrávali občasné herecké duety. V přiblížení písně Snění sehráli scénku z rodu kramářských písní za použití sledu obrázků s jednotlivými okamžiky příběhu. Podobné zživotnění doprovázelo i závěrečnou píseň, které dal překladatel název Modrý květ. Zjemnil a převedl do poetické podoby původní název, který O ubohé Růžence napsal Karl Friedrich Müchler. 

První píseň s názvem Jarní déšť na text neznámého básníka následovala rapsodická Slza loučení z cyklu 3 Gedichte, op. 10. Originální text napsal Karl Angel Scheider, přebásnil ho Petr Koudelka. Třetí píseň byla od jiného autora hudby, od Johanna Josepha Röslera. Slova napsal Karl Christian Friedrich Maisch a český název Jdou vlny života vytvořil opět Petr Koudelka. Rösler byl autorem ještě jedné písně – text má od Christiana Felixe Weisse a zazněla pod českým titulem Les. Výše zmíněnou píseň Snění komponoval Voříšek na slova Karla Angela Schneidera. 

Šestici písní střídaly tři skladby pro klavír – Rhapsodie op. 1: č. 1 od Jana Václava Huga Voříška, Ekloga č. 5, op. 51 Václava Jana Tomáška a Impromptu op. 90: č. 1, D. 899 Franze Schuberta. Alena Hönigová hrála na historický hammerklavír, originální nástroj z dílny londýnského klavírníka Broadwooda. Ten se přátelil s naším Janem Ladislavem Dusíkem, který ho za svého pobytu v Londýně ponoukal k modernizaci nástroje. Historiky památná firma přijala s proměnou synů zakladatele název John Broadwood & Sons Ltd, který si zachovává dodnes. Hönigová pravila, že je to jediný exemplář této značky v republice, což znamená, že jsme byly svědky unikátního jevu. Absolventka Akademie múzických umění a Scholy Cantorum Basiliensis ve hře na cembalo a pianoforte demonstrovala svou mistrovskou interpretaci a skvělé tlumočení staré hudby, lépe řečeno klasicko-romantické hudby, ve smyslu věrné interpretace. 

Stejně suverénní byl její projev ve společném provádění písní, které Anna Hlavenková zpívala s náruživou výpovědí, co se týče jejich obsahu a výrazu. S profesionální jistotou modelovala melodické linie v hereckých akcích bez jakékoli hlasové odchylky, kterou mohl způsobit pohyb na scéně Divadla Kolowrat. Její soprán vyzývavě stoupal do zvonivých výšek a neomylně modeloval dynamický průběh písní ve shodě s náladou a emocionálním vkladem vloženým textů. To vše ve shodě s její neopomenutelnou praxí v interpretaci renesanční a barokní hudby včetně liturgické, ale také operní. A to s podivuhodným citem pro tvorbu tónu, který je prost žánrových manýr, je pevný, nosný, pohyblivý a v lyrických momentech hřejivý. A ve spojení s Alenou Hönigovou nám věnovala komplexní umělecký zážitek v báječném a intimně komorním provedení. 

Samozřejmou součástí prožitku bylo vystoupení Vladimíra Gončarova, profesionála v oboru tance a choreografie na scéně Divadla města Ústí nad Labem a držitele Ceny Thálie za ztvárnění role Čobana v inscenaci Cikánské kořeny/í za rok 2008. Ve své kreaci se „dopouštěl“ i kontaktních okamžiků s publikem, a vztáhl tak auditorium blíže k dění na scéně.

Mimořádnou pozornost si rozhodně zaslouží překladatel a básník Petr Koudelka, který z nemožného stvořil půvabnou fantazii obrozenecké intimity. Jeho práce není marná, třebaže je nasnadě, že rázem nezíská širokou popularitu a početnou obec nadšených fanoušků. Ale má jinou kvalitu. Je aktem porozumění, kvůli němuž vykonaly řady literátů mnohá potřebná díla. Ve vzpomínce na české obrozence myslím, že není marná snaha týmu Aleny Hönigové převést do mateřštiny německé písně českých skladatelů. 

Takový Václav Jan Tomášek komponoval nejen na německé texty, které zůstávají uzamčeny v jazyce, ale komponoval také na české texty, podobně jako Jan Emanuel Doležálek a Jakub Jan Ryba. Překlady byly vždycky přínosem, jinak by Bedřich Smetana nezkomponoval opery Dalibor, Libuše a Dvě vdovy. České překlady mu dodali Ervín Špindler a František Emanuel Züngel. Ten byl přeborníkem v oboru, přeložil a upravil více než šedesát operních a operetních libret. Ve dvacátém století pokračovala v počešťování Anna Hostomská a mnohé z jejích textů natočil a vysílal Československý rozhlas, kde pracovala. Dokonce i českou verzi operety Netopýr Johanna Strausse mladšího. Je sice pravda, že po nich dnes „nikdo ani nevzdechne“, obzvláště od přílivu originálních nahrávek na kompaktních discích. A české verze už nevzniknou. Od toho je přece v divadle čtecí zařízení. A to přece slouží českému publiku. A to je konečně i argument pro české básnické překlady Voříškových i Röslerových německých písní. 

Koncert Voříšek na Dunaji II. měl nepopiratelné kouzlo a patří uznání týmu Aleny Hönigové, že se tématu chopila. Je užitečné připomínat génia, byť napsal jediné slavné dílo. Nota bene čestného člena Štýrské hudební společnosti a dirigenta uctívané vídeňské Gesellschaft der Musikfreunde, tedy Společnosti hudebních přátel.

***

Reflexe provedení první části Voříškových písní čtěte ZDE.

Facebook X E-mail WhatsApp