Dvaatřicátá sezóna komorních koncertů Prague Philharmonia se v barokním refektáři Profesního domu MFF UK uzavřela dne 1. června. Skladby Pēterise Vaskse a Ludwiga van Beethovena hrálo Klavírní kvarteto Josef Suka spolu s hosty, hráči pražského orchestru a publikum bylo svědkem vyspělého hudebního umění.

Tradiční místo koncertů v krásném, raně barokním sále hostilo na závěrečném koncertu sezóny komorních koncertů renomované Klavírní kvarteto Josef Suka, které už šestnáct let vystupuje pod současným názvem. Koncertní život souboru je samozřejmě starší a jeho obsazení se také časem proměňovalo. Když jsem v roce 2014 referoval o nahrávce souboru pro label Limen s hudbou Brahmse a Faurého, hráli v souboru klavírista Václav Mácha a violoncellista Václav Petr. V současné době soubor tvoří vedle manželů Krestových, houslisty Radima a violistky Evy, také violoncellistka Aneta Šudáková a pianista Petr Zemen. 

Koncert uvedla okouzlující Martina Sermain, která se omlouvala za neslyšnou indispozici, a jako obvykle dala večeru náležitý optimismus a vzrušené očekávání. Už je to patnáct let, co svou energií obohacuje komorní cyklus v Profesním domě na Malostranském náměstí.

Koncert 1. června měl na programu dvě rozsáhlé kompozice proměnlivého průběhu hudby a vitální interpretace. Z dramaturgického popudu Martiny Sermain revitalizovalo Klavírní kvarteto Josef Suka svou repertoárovou skladbu Kvartet pro housle, violu, violoncello a klavír od lotyšského komponisty Pēterise Vaskse, která naplnila první půli koncertu. Navzdory varovné poznámce o délce skladby z roku 2001, kterou letos osmdesátiletý autor překvapil samotné zadavatele skladby, prožilo publikum snad čtyřicetiminutovou skladbu se zaujetím. A rozhodně i s potěšením zejména ze sólových kadencí jednotlivých nástrojů klavírního kvarteta. 

Vtažení do kouzla kompozice učinil Vasks hned v úvodu, kdy hudba stvořena zdánlivě z ničeho postupně ozvučovala sál. Kvartet má šest částí, kdy každá přináší jiný hudební obraz. Přízračné preludium přírodního charakteru, v němž hudba evokovala pozdvihování mlhy nad písečnými rovinami země, dospělo do svého dynamického vrcholu a tempového zrychlení, aby předalo pokračování tanci druhé části. Andante třetí části přineslo hluboce jímavá sóla počínaje violoncellem, pak violy a nakonec houslí. Pokračující passacaglia doznala úplně jinou energii a pohyb, překvapila úbytkem svého vzrušení do mihotavé zvukovosti, aby pak v opětné zběsilosti postoupila hudba do kantabilní části kvartetu. To už jsme slyšeli nádheru průzračné harmonie a hluboké melodie violoncella s klavírním dotýkáním. Aneta Šudáková opět uchvátila nosným a barevně sytým tónem nástroje s tklivým vibratem. Sólo putovalo do stejně náladově vyhraněného sóla violy Evy Krestové, až do kostí jímavého tónu. A opět dále do vysokých houslových promluv. Závěrečné Postludium se neslo v ústupu energie do povlovného umlkání a k návratu kouzla úvodního preludia. Vše nádherné se odehrávalo ve vysokém rejstříku houslí s čistou nehmotností flažoletů. Vasks obdařil svůj dlouhý kvartet mnoha výrazovými prostředky včetně glissanda, stvořil obrazy přírody, kombinoval neoromantické momenty s naléhavou disonancí. Klavírní part zůstával přítomen i v účinné podpoře dramatických okamžiků a Zemen ho vedl pevně a inspirativně. Klavírní kvarteto Josef Suka poprvé v programu komorních koncertů Prague Philharmonia hrálo klavírní kvartet Pēterise Vaskse s vrcholnou noblesou a věrností autorově emocionalitě, jakož i interpretačním mistrovstvím. 

Druhou skladbou koncertu byl Septet Es dur, op. 20 Ludwiga van Beethovena, skladba z let 1799 až 1800, která měla premiéru 2. dubna 1800 ve vídeňském Burgtheatru, spolu s jeho První symfonií. Septet je nevšední svou instrumentací, v níž významné místo zaujímá klarinet, tehdy oblíbený nový nástroj Mozartův. Ten má ve skladbě téměř tolik hudby a závažnosti jako housle. Septet má šest částí a podobá se tak serenádě a výtečně se prezentoval ve šlechtických salónech, kde byl často hrán. Nepochybně tomu napomohla i dedikace císařovně Marii Terezii, druhé manželce Františka II. Popularita Septetu Beethovena mrzela, neboť zastínila další jeho skladby, které by si prý zasluhovaly větší pozornost. Autor se měl prý vyjádřit, že by měl být Septet spálen, jak shodně citují Beethovena Keith Horner i Chris Weeks ve svých studiích o Septetu. Beethoven měl o tomto opusu mínění shodné s lamentací Ravela nad svým slavným Bolerem. Ten si myslel, že v něm není hudba, zatímco Beethoven poznamenal, že je v něm málo umění, byť hodně citu. K provedení Septetu rozšířili klavírní kvarteto také hráči Prague Philharmonia, klarinetista Jan Brabec, fagotista Tomáš Františ, hráč na lesní roh Mikuláš Koska a kontrabasista Adam Honzírek, bývalý člen Orchestrální akademie Prague Philharmonia, dnes vedoucí skupiny kontrabasů České filharmonie.

Provedení zcela naplnilo Beethovenovu nevrlost ve smyslu popularity. Mistrovská kompoziční práce s kontrastem jednotlivých vět a s citem pro všechno, co tehdy bylo ve Vídni v hudbě oblíbené, byla rovněž mistrovsky hraná. Zúžená komorní harmonie dechových nástrojů měla neodolatelnou přitažlivost a chytlavé lyrické hnutí smyčců z úvodu doznalo báječnou proměnu tempa. Větu po větě servírovalo komorní sdružení Beethovenův Septet jako vitální nástrojovou exhibici v ušlechtilé výrazovosti. A publiku se dostalo i jednoho z „černých“ okamžiků, které se občas objevují ve vyprávění o katastrofických událostech provedení. Primárius oznámil prasklou strunu, což auditorium pochopitelně pobavilo. S novou strunou pokračovalo vše jako dříve. Neutuchající a upřímné ovace vynesly jako přídavek hudbu menuetu z Beethovenova Septetu. 

Závěrečný večer 32. sezóny komorních koncertů Prague Philharmonia byl zároveň příslibem sezóny následující, ve které bude věnována pozornost 200. výročí úmrtí Ludwiga van Beethovena.

Foto: Michal Mošna

Facebook X E-mail WhatsApp