Samson a Dalila a Pelléas a Mélisanda… V Berlíně byly uvedeny dvě inscenace oper francouzských tvůrců Clauda Debussyho a Camilla Saint-Saënse, jejichž berlínské premiéry dělí téměř třicet. Na celkově problematickém režijním pojetí je rozdílná doba vzniku inscenací znát… Představení se odehrála 9. a 10. července ve Státní opeře Pod lipami za velkého zájmu diváků – byla téměř vyprodaná – a jejich devízou byla hudební složka. 

Chce-li náš operymilovný divák vidět v létě operu, musí za ní putovat do zahraničí. Naše divadla většinou v letních měsících nehrají, byť jsou zde výjimky potvrzující pravidlo: Opera Jihočeského divadla v Českých Budějovicích pravidelně uvádí svá představení před Otáčivým hledištěm v Českém Krumlově, Janáčkova opera hraje na Špilberku, operní představení uvádí i festival Smetanova Litomyšl nebo Hudební festival Znojmo. Opera se často stěhuje z divadelních budov do plenérů a publikum za ní.

Jednou z možností tuzemského fanouška opery je zajet do Berlína. V tamní Státní opeře Pod lipami se pravidelně věnují francouzskému opernímu repertoáru. V letošní sezoně byly na repertoáru Offenbachovy Hoffmannovy povídky (KlasikaPlus.cz reflektovala ZDE), Gounodův Romeo a Julie, Debussyho Pelléas a Mélisanda a Saint-Saënsův Samson a Dalila. V příští sezoně nově nastudují Spontiniho málo hranou operu Vestálka, do repertoáru se vrátí Bizetovi Lovci perel a na repertoáru budou i Hoffmannovy povídky a Samson a Dalila (ovšem s jinými protagonisty). 

Mezi berlínskými premiérami oper Samson a Dalila a Pelléas a Mélisanda uplynulo skoro třicet let, přičemž každá patří do jiného slohového období ve vývoji hudby a opery (Pelléas a Mélisanda – premiéra 17. března 1991; Samson a Dalila – prem. 24. listopadu 2019). První operu vytvořila po režijní stránce tehdy velice progresivní a ceněná Ruth Berghaus (Pelléas je vedle Lazebníka sevillského jednou z devatenácti oper, které Berghaus v opeře Pod lipami inscenovala a které jsou dodnes na repertoáru – Pelléas se ale dlouho nehrál, protože technicky náročná scéna Hartmuta Meyera byla do Schillerova divadla, kde soubor hrál po dobu rekonstrukce hlavní scény, nepřenositelná. Obě inscenace mají absolutně rozdílný scénický tvar. Pelléas a Mélisanda se hraje na abstraktní scéně, kterou tvoří několik stěn v pozadí, v popředí pak jakýsi monolit ve tvaru kopce (pohybovat se po něm dělalo většině pěvců problémy) a velice prudké schodiště. Opera Samson a Dalila je naproti tomu inscenována velice tradičně (režie: filmový režisér Damián Szifron) v kašírovaných kulisách Etienna Plusse (bez nich se obešel ve svém více než zdařilém režijním debutu Jiří Heřman v roce 2002 v Plzni, který operu hrál na abstraktní scéně Pavla Svobody, v níž velice důležitou roli hrálo svícení). V Pelléovi a Mélisandě není nic hezkého, kostýmy nejsou pro pěvce příliš slušivé, všichni se pohybují po jevišti křečovitě, často se inscenuje něco jiného, než o čem se zpívá. Ruth Berghaus se záměrně vyhnula veškeré popisnosti. Divák je tak např. ochuzen o scénu, v níž Pelléas laská dlouhé Mélisandiny vlasy. V této režii Mélisanda pouze sundala svou krátkou zrzavou paruku. I určitá tajemnost, která Mélisandu od začátku obklopuje, není v režii příliš patrná. Na začátku opery, kdy Geneviève čte králi Arkelovi Golaudův dopis, je jeviště plné několika listů. Velkou předností Ruth Berghaus však je, že slyší hudbu a její režie z ní vychází. 

Samson a Dalila, nejhranější, resp. jediná hraná opera ze třinácti jevištních děl svého autora, má zejména v prvním dějství oratorní charakter. Dlouhé sbory působí poněkud staticky, ale režisér Szifron se je snažil zdivadelnit, když hned při prvním sboru leží na jevišti mrtvé dítě, které je obřadně umyto a odneseno. Samsonova síla je prezentována hned při jeho vstupu, kdy za sebou přitáhne obrovského zabitého býka. Později Samson vyrve býkovi jeden z rohů a zabije jím své nepřátele. Režisér také zdvojil Samsona a Dalilu tanečníky, kteří procházejí celým dějem opery a kteří např. ve zkratce tanečně vyjadřují v baletní hudbě v závěru prvního dějství, jak Dalila otěhotněla a porodila děti. Sen? Režisér se vyhnul prázdnému tanečnímu bakchanále, které naštěstí neškrtl, ale inscenoval při něm to, co se přihodilo zajatým Hebrejcům: na jejich hlavy byly nasazeny pytle a oni potom byli krvavě naladěnými Filištíny podřezáni. Jestliže inscenace Ruth Berghaus působila již poněkud vyčpěle, celkem tradiční inscenace Samsona a Dalily Damiána Szifrona vykládala děj opery bez jakýchkoli experimentů. Zdá se, že každá aktualizovaná operní inscenace je spjata s dobou, kdy vznikla, protože po letech může působit již prázdně, neboť vývoj divadla mezitím šel jinou cestou, kdežto inscenace tradiční, držící se libreta a neexperimentující, je svým způsobem stále pro diváky přijatelná.

Obě inscenace spojovalo vynikající hudební provedení obou dirigentů – Pelléa řídil François-Xavier Roth a Samsona Alexander Soddy, přičemž oba dirigovali letošní bloky (Pelléa nastudoval Michael Gielen a Samsona Daniel Barenboim). Oba uměli vyzdvihnout francouzský styl, což se velice špatně popisuje, nicméně si myslím, že to je výsadou jen některých dirigentů. Jak toho docílit? Především francouzské opery hrát a za dirigentský pult pozvat jen ty dirigenty, kteří tento styl ovládají, což není otázka národnosti (např. český dirigent Robert Jindra výborně stylově nastudoval Gounodovu operu Romeo a Julie v Drážďanech – o inscenaci jsme psali ZDE).

Obě opery také byly velice dobře obsazené pěvecky. V Pelléovi a Mélisandě zářil především Pelléas Thomase Blondelle, vynikající byl i Simon Keenlyside jako Golaud i Mélisanda Magdaleny Kožené. Krále Arkela zpíval Stephen Milling a Geneviève Anne Sofie von Otter. Magnetem představení Samsona a Dalily byl bezpochyby představitel Samsona Roberto Alagna, který ve svých třiašedesáti letech zpíval obdivuhodně, byť již s trochu větším vibratem a v poměrně stejné dynamice (v závěru árie Dalily pěvkyni kryl, byť ona má hlavní melodii). Dalilou byla Aigul Akhmetshina, která nejen výborně zpívala, ale i fyzicky odpovídala krásné Dalile, a herecky dokázala ztvárnit všechny detaily, které jí role přinesla (lásku, vychytralý kalkul, posměch). Dagonovým veleknězem byl Lukasz Goliński, Abimélechem Carles Pachon a Starým Hebrejcem Nicolas Testé. V Samsonovi a Dalile je také nutno vyzdvihnout sbor, který má v opeře poměrně rozsáhlý part (sbormistr Gerhard Polifka) a který zpíval soustředěně, přesně a ve výborném ladění. Ale to na této berlínské scéně bývá samozřejmostí.

Foto: Matthias Baus, Tatjana Dachsel

Facebook X E-mail WhatsApp