PORTÁL O KLASICKÉ HUDBĚ

Samson a Dalila a Pelléas a Mélisanda… V Berlíně byly uvedeny dvě inscenace oper francouzských tvůrců Clauda Debussyho a Camilla Saint-Saënse, jejichž berlínské premiéry dělí téměř třicet. Na celkově problematickém režijním pojetí je rozdílná doba vzniku inscenací znát… Představení se odehrála 9. a 10. července ve Státní opeře Pod lipami za velkého zájmu diváků – byla téměř vyprodaná – a jejich devízou byla hudební složka.

Opery Leoše Janáčka se stále častěji uvádějí na světových operních scénách. Marně si našinec láme hlavu, proč tomu tak není i u nás! Vždyť Janáčkovy opery mají ideální délku pro diváka 21. století (cca devadesát minut), strhující děj končící oslavnou apoteózou, i hudbu, která by měla být přístupná všem dnešním posluchačům… bohužel za Janáčka na našich operních scénách musíme stále bojovat. Ne tak v Berlíně, kde se mu věnují soustavně. Nově tam byla s přispěním barytonisty Svatopluka Sema a pod taktovkou Simona Rattla uvedena opera Příběhy lišky Bystroušky, kdy režii si vzal na starosti Ted Huffman. Přinášená reflexe se rovněž vrací k berlínské inscenaci Offenbachových Hoffmannových povídek.

„Věřím ale, že Arnold Schönberg jako zkušený pedagog musel zaregistrovat tu ohromující invenci, s jakou Berg v orchestru pracuje.“

„Thieleman vedl pěvce spíše ke zpěvu, než k deklamaci.“

„První půlka se odehrávala v klaustrofobických komůrkách, do nichž jsme nahlíželi průstřihy v černé oponě.“

Sto let po premiéře Bergovy opery Wozzeck nabídla berlínská Státní opera Unter den Linden novou inscenaci. Představení pod taktovkou Christiana Thielemanna vyvolalo otázky, ale vedlo i k odpovědím.

„Inscenace dílo rozmetává na střípky tak, že divák neví, zda sleduje Offenbachovu operu, newyorské psychedelické kabaretní pásmo nebo vánoční grotesku.“

„Offenbachova jemná a rafinovaná ironie je ovšem posunuta do roviny grotesky, která místy hraničí s vulgaritou.“

„Inscenace trpí nelogičnostmi, významově nevyloženými kroky a přemírou scénického balastu. Sebelepší pěvecké výkony však nedokážou přehlušit fakt, že stojí uprostřed inscenace, která jim spíše překáží.“

Uchopit precizně vystavěné dílo pohybující se na hranici mezi snem a realitou, láskou a uměním, komedií a tragédií – a rozmetat jej na střípky tak, že divák neví, zda sleduje Offenbachovu operu, newyorské psychedelické kabaretní pásmo nebo vánoční grotesku. Takový dojem zanechává nová berlínská inscenace Hoffmannových povídek ve Státní opeře Unter den Linden (koprodukce s MusikTheater an der Wien a Teatrem Wielkim ve Varšavě). Výsledek je na hony vzdálen tomu, co činí Offenbachovo dílo jedním z vrcholů operní literatury 19. století.